ZÁVĚŤ

Před vilku přijela dvě luxusní vozidla, z nichž vyskákaly postavy v černých oblecích.
„Půjdu jim, pane notář votevřít. Nebo ti nedočkavý pozůstalí vyrazí dveře. Slezli se jak ty šváby na pivo,“ pronesl pan Kovář, který přes okno hleděl na branku od plotu, s kterou někteří lomcovali.
„Asi je vaše přítomnost překvapí,“ mínil notář.
„S tím počítám.“
 Zanedlouho se za brankou objevily protažené obličeje překvapených lidí, když spatřili pana Kováře.
„Co tady děláte!?“ vyhrkl na něho kudrnatý muž.
„Dobrý den. Váš zesnulý pan otec si přál, abych byl přítomen u zveřejnění závěti. Bylo mi to sděleno notářem, ten už je také přítomen a všechny vás vočekává.“
„Jestli jste nějak ovlivnil tu závět, tak si nás nepřejte!“ vyjekla blonďatá žena.
„S panem Kohoutem jsem byl v posledních letech kamarád. Hráli jsme spolu šachy, chodili na ryby a vzpomínali na mládí. Do závěti jsem mu nemluvil. Vůbec nevím, co vobsahuje.“
„To se brzo dozvíme!“ mínil obrýlený muž a rázně vykročil po dlaždičkové cestě, načež se mu podvrkla noha a on se rozplácl, jak široký, tak dlouhý.
  Notář se postavil před posazené pozůstalé a pana Kováře, aby poté z aktovky vytáhl velkou obálku.
„Dámy a pánové, tahle obálka obsahuje závět zesnulého pana Kohouta. Ta byla u mě sepsaná a také zfilmována…“
„Cože!“ vyhrkli sborově pozůstalí.
„Ano. Pan Kohout si přál k vám promluvit. Pokud by tohle dívídí nefungovalo, tak budu muset text přečíst. Tady je zapečetěná obálka, která je určená pro pana Kováře.
„Jak panu Kovářovi!?“ vyjekla dlouhovlasá černovláska a postavila se.
„Chci vědět, co je v tý vobálce!“ vyhrkl obrýlený muž a prudce se postavil, nakročil, ale narazil koleny do stolu a na něm se rozplácl.
„To co je v obálce, je určené jen panu Kovářovi!“ řekl ostře notář. Poté se ozvaly výkřiky a pan Kovář raději vyběhl z místnosti, protože na obálce bylo také napsáno: Emile-rozbal jí v předsíni.
„Tak to by vážení pozůstalí stačilo! To nechcete vidět závět?“ pronesl tázavě notář, který zavřel dveře od místnosti, do které pan Kovář vběhl. Všichni se přestali na něho sápat a sedli si zpátky. 
 Po chvíli notář zapnul DVD rekordér, do něhož vložil disk a zanedlouho se na obrazovce televize objevil zesnulý pan Kohout.
„Dobrý den moji synové a snachy. Dokáži si představit, jak se tváříte a co se vám honí hlavou. Tak už jste se dočkali toho dne, na který jste se dlouho těšili. Vaše občasné trapné zdvořilostní návštěvy v uplynulých letech mě jen utvrdily v tom, co jsem si o vás myslel. Nejsem vůbec na vás pyšný a stydím se za vás. Přiznávám, že to byla moje chyba, co z vás vyrostlo. Matka by z vás také neměla radost. A tak jsem si vás přes jednu detektivní agenturu proklepl. Stálo mě to dost peněz, ale stálo to za to.“
 Sedící čtveřice hleděla na obrazovku s otevřenými ústy a nevěřila vlastním uším.
„Na vás teď musí být krásný pohled. Mirku, já jsem také proháněl kdejakou sukni. Ale když jsem se oženil, tak jsem byl věrný. Rozhodně jsem nezahýbal s kolegyněmi z práce. Kolik pak služebních cest bylo vlastně sexuálními cestami?“
Mirek zbledl v obličeji a několikrát polkl naprázdno. Jeho žena vytřeštila oči, načež se oba na sebe podívali.
„A přivést kolegyni do jinýho stavu a pak jí donutit k potratu, to je také ošklivé.“
„Řekni, že to není pravda!“ rozkřičela se na něho hystericky.
„I ty Adélko máš máslo na hlavě. Anebo snad jinde? Co ty tvoje milostné pletky se šéfem a společně strávené noci v hotelích?“
„Cóóóó!“ vykřikl Mirek a vlepil manželce facku. A ta mu jí oplatila.
„Případné facky si nechte na doma. A teď Lukáš. Možná už to tvoje manželka ví, že si propadnul hracím automatům a stýkáš se s lidmi, který časem asi skončej v kriminále. Ty tvoje kšefty, co s nima máš, tě tam asi taky dovedou.“
„Lu.. Lukáši!“ vyjekla jeho manželka.
„Adriano, ty jsi mě také zklamala! Tvoje pornofotky jsem viděl na Internetu. Jsou nechutný!“
„Jaký pornofotky!“ vyhrkl Lukáš.
„Já…já…ti to vysvětlím…,“ koktala.
„A teď k tomu hlavnímu! Celý léta jste na mě doslova kašlali, nebýt Vánoc, tak jste si snad na mě ani nevzpomněli. Ale jakmile kolem mne začala vobcházet smrt, tak to jste se tady najednou vobjevovali! To jakým způsobem žijete, je vaše věc, ale nezapomeňte, že všechno špatné, co děláte, se vám vrátí. Veškerý svůj majetek, tedy i tuhle vilu, vodkazuji dobročinné organizaci, co se stará o děti bez domova.“
Místností se rozlehly výkřiky a všichni čtyři zůstali zkoprněle sedět.
„Přál bych si teď vidět vaše reakce a výrazy ve vašich vobličejích! A určitě vás zajímá, co obsahovala ta vobálka, kterou dostal můj kamarád Emil. Kromě jisté finanční hotovosti, kterou rozhodně utratí rozumným způsobem, jsem mu napsal i děkovný dopis. On byl v posledních letech mým vopravdovým kamarádem. On pro mě znamenal víc než vy všichni dohromady! A až budete vodcházet, tak možná nenajdete své boty a kabáty. Emilovi jsem napsal, aby je vyházel voknem, pod kterým je ulice. Doufám, že si ten můj dopis přečetl ještě ve vile! Sbohem synové a snachy!“
Čtveřice vykřikla a vyběhla z místnosti, aby se poté ozvalo velké množství nadávek.
„Ten dědek to fakt udělal!“
„Rychle ven!“
„Jestli mi někdo ukradne ty kozačky, tak toho dědka zabiju!“
„Otec se před smrtí zbláznil!“ vykřikl obrýlený muž, přičemž na schodech klopýtl a za výkřiku se na nich rozplácnul.
Notář poté pozoroval, jak rozkřičená čtveřice vyběhla ven a zoufale sbírala z chodníku boty a kabáty. Pak rozčílené manželské dvojice nasedli do aut a za začínajících hádek odjeli pryč.