Something in the Way

Mam palčivej pocit, že prasknu ve svý kůži a ještě chvíli se budu dusit, než to přejde a někdo mě najde ležet na zemi úplně seschlou. Děsí mě představa, že uschnu. Výfukům z aut a autobusů se vyhýbám a snažim se mezi tim proplétat, ale vždycky něco zůstane v plicích. Včera se mi zdál sen o ropné krizi, nebyla nafta, nebylo nic na co by se mohly pohánět stroje a auta rezla u škarp a garáží s plechovejma rozteklejma střechama, protože teplota stoupla. Rapidně. Lidé nemohli vyjít ven z úkrytu domů a bytů a kanálů, protože z toho vedra se člověku dělalo mdlo a tu a tam bylo z okna na ulici vidět seschlý černající tělo. Přesto jsem vyběhla ven, protože nebylo co k snědku a já našla jen blbý semínka od mrkve a ředkviček. Vedro do mě vlezlo a podlamovalo mi nohy, když jsem chtěla běžet, musela jsem si kleknout a pomáhat si rukama a dalo to děsnou práci doplížit se aspoň k minimálnímu stínu. Často se mi zdává, že se nemůžu pohybovat, jak bych chtěla, že musim lézt takhle po čtyřech nebo že vůbec nemám nohy a před něčím utíkám. Jenže něco mě nutí ke spánku a já mam sotva otevřený oči, je to jako by do mě někdo nasolil zlatou dávku. Noc co noc. Pak jsem nevrlá. Nevrlá, když u postele nenajdu sklenici s vodou, abych mohla zahnat ten rozlézající se pocit sucha. Zpravidla pak chodim furt chcát, protože do sebe liju hektolitry čistý vody z vodovodu. A když se k tomu přidá praskání ve vlastním těle, znervózním a na všechny křičím. Zůstává ve mně takový podivný napětí a potřebuju ticho. Nedokážu se na nikoho usmát a nikdo se neusmívá na mě. A zatímco si chladím čelo o sklo balkónových dveří, vracejí se mi vzpomínky z minulosti. Vzpomínky, který nesdílí nikdo jinej než já. Vracej se mi dobrý věci a vracej se mi i věci špatný a divim se, jaktože jsem tohle mohla zapomenout. V určitym bodu týhle katarze se mi vynoří něco děsuplnýho, na co jsem si léta nevzpomněla a co na mě, jak jsem si aspoň naivně myslela, nemá žádný vliv. Často nepoznám, jestli jsou to vzpomínky snů nebo skutečnýho života. Prolíná se mi to a dohromady tvoří moji minulost. Jediný, co o sobě stoprocentně vim je, že jsem vždycky žila víc ve snech než ve skutečnym životě a že zemřu na uschnutí. Skutečnej život mě děsil. Nikde nemam takovej pocit strachu jako doma. Ještě než rozsvítím světlo vidim ve svý posteli rozsekanýho člověka nebo krev na okně nebo něco hodně rychlýho, co mě okamžitě knockautuje k zemi. Bohudík teď doma trávim velmi málo času. Když se mi zrovna nezdaj sny o ropný krizi a pěkně hustym globálnim oteplování, mam docela autentickej pocit spokojenosti a vyrovnanosti. Pořád čekám na mimozemšťany a bojím se poltergeistů, pořád se potápim v představách o mongolském písku, který mi protéká prsty a o veselé tváři mongolského pastevce, který mě s nadšením vítá ve své jurtě a stele mi v koutě. Když je nejhůř, prohánim se na koni podzemní říší a pokyvuju všem hlavou jakožto mongolská princezna, pokrevní příbuzná vznešeného a milosrdného Čingischána. Desítky lidí tuhle skrytou říši hledali, u mě stačí zavřít oči. Občas vypadám, že nevim kudy kam, ale klamu. Jenže bych radši zůstala zavřená v jednom bytě jako Naomi Ginsbergová a doháněla své blízké k šílenství. Nejradši mam ty dny, kdy nemusim ven. Stačí mi pastelky a papír, jako malému děcku. Vybarvuju velké plochy na papíře a dávám jim život. Barevné plochy začnou dýchat, každá z nich žije, ale osobnosti to nejsou. Nemají vlastnosti, až na svoji barvu. Neumí přímo mluvit a nejsou to živé bytosti. Přesto žijou. Jsou jako Bůh. Stovky částí jednoho Boha vedle sebe a pod sebou. Vytvářím něco, co žije a mám z toho radost. Jenže pak se v okně leknu vlastního odrazu a začnu si všímat, že v bytě někdo je. V mém pokoji se u stolu drží vůně parfému. Neznám ji a mam z ní trochu strach. Někdy mam strach pořád a někdy ho nemam vůbec. To si potom lehnu do polohy velbloudice (tak spávala jedna mongolská divoká žena, něco jako pračlověk) a schovam hlavu co nejhlouběji. Jsem zakutaná jako ježek a kdyby cokoliv přišlo, ubránim se… Ubránim !!!