......JEŠTĚ NEKONČÍ

Omlouvám se předem, odstavce se mi kamsi vytratili.

I ptáci už přestali zpívat a cikády cvrlikat, jen lístky stromů tiše šumí ve větru. V lese panuje ticho, ticho před bouří. Nepříliš pohodlně se krčím ve větvích košatého dubu a napínám uši, abych postřehla i ten sebetišší zvuk. Žádný se však neozývá, lidé zřejmě čekají na západ slunce a zaútočí až pod rouškou tmy. Ta přijde zanedlouho, rudé slunce se již dotýká špiček nepříliš vzdálených stromů na obzoru a za chvilku zmizí docela. Brzy bude rudá i země, pomyslím si trpce, zčervená naší krví, krví elfů. Tahle noc nebude krátká. Výsledek poslední bitvy, pokud nepřijdou posily, je totiž až zoufale zřejmý. Na každého elfa připadne tak pět lidí , mnozí z nás jsou poranění a vyčerpaní jsme všichni, do jednoho. Otřesu se nejen zimou, do srdce mi klesá chlad. Ale nejen do mého, i lidé mají strach, uvědomím si, a proto nás napadnou až po setmění, přestože nás, pokud jde o počet, mnohonásobně převyšují. Jen ať se třesou a děsí těch strašlivých elfů s jasnýma očima v domění, že jsme chladné zrůdy, které neznají soucit ani strach. Je to pořád lepší, než aby věděli, že i my se bojíme bolesti a smrti, že i my chceme žít…Za svými zády zaslechnu tiché hvízdnutí, prudce se otočím a napnu tětivu luku. "Atalieta Larnie, tane-li nan, "uklidní mne vzápětí tichý hlas, "neboj se Larnie, to jsem já. "A na větev se vyhoupne tmavovlasý elf s modrýma očima a tváří cherubína, Largos, skvělý lučištník i přítel. "Přišel sem tě vystřídat, běž se najíst, ty krysy zaútočí až s temnem, " v pohrdavém úsměvu se mu zalesknou bílé zuby. "Díky, "přehodím si přes rameno luk a toulec se šípy, seskočím ze stromu a zcela nehlučně dojdu do "tábora, "ležícího na mýtince kryté vysokými borovicemi. Vzhledem k našemu počtu je to nejvhodnější místo široko daleko, lidé se sem díky hlídkám nepozorovaně nedostanou a my jsme, na rozdíl od nich, na boj v lese zvyklí. I takhle je naše šance na přežití mizivá, ale na otevřeném prostranství bychom neměli vůbec žádnou. A přesto se všichni drží, pomyslím si pyšně, dokonce i těžce ranění se pokoušejí tvářit optimisticky a zatínají zuby, aby nekřičeli bolestí a nepodpořili tak nepřítelovu bojovou morálku. Na kraji paseky se několik elfů stará o zjevně vyčerpané koně a uprostřed se rozdává večeře, zbytky uzeného masa, sušeného ovoce a našeho cestovního chleba, obsahujícího třikrát více živin než jakékoliv jiné jídlo. Zpod stařičkého buku se co chvíli ozývá bolestné sténání a mírný, uklidňující léčitelův hlas, tam stařičký Druid ošetřuje raněné. Přijmu svou porci masa a chleba, posadím se k ostatním a zády se opřu o drsný kmen stromu. Bavíme se jen potichu (čím déle nás budou lidé hledat a tápat v lese, tím líp) a přestože se to snažíme skrývat, zaražení jsme všichni. To čekání je strašné. Kéž by tak posily přišly včas, i s ním , s Elhyrem. Elhyr je jedním z poslů, kteří byly vysláni se žádostí o pomoc k horským elfům. Vrátí se?Nezajali ho lidé?Jen to ne , otřesu se, to ať je už radši mrtvý, padnout živý do lidských rukou znamená pomalé a nesmírně kruté mučení pro každého elfa, a pro Elhyra, na jehož hlavu (stejně jako na mou ) je vypsána vysoká odměna, obzvlášť. Nesmím na to myslet, poručím si, zbláznila bych se. Dojím, otřu si ruce o trávu a pomalu přejdu k Druidovu stanu. Inta, pomáhající mu držet a konejšit raněné, vypadá už zcela vyčerpaně. "Běž si odpočinout, "doporučím jí a sama pokleknu vedle bolestí se svíjejícího světlovlasého elfa, kterému Druid právě s nesmírnou opatrností vytahuje nepřátelský šíp z boku. "Ce-na, ce-na li von!Arieta!"Sténá a oči mu svítí horečkou. "Jen klid, "jemně mu položím dlaň na rozpálené čelo, "to bude dobrý, atalieta, neboj se. "Už se zcela setmělo. Podepřu mu hlavu a vezmu ho za neklidně se pohybující ruce. Neumírej, prosím ho v duchu, vzpomínáš, jak jsme se učili střílet?Byla to pro nás zábava, netušili jsme, že se budeme muset bránit, a ty jsi byl nejlepší, ani Largos na tebe neměl. Neumírej. Z lesa se ozve táhlé zavytí, elf naposledy vykřikne a jeho napjaté tělo se uvolní. Druid mu zatlačí oči a těžce si povzdechne: "Další, kolik vás ještě bude?"Odvrátím hlavu a prudce zamrkám, abych zahnala slzy, deroucí se mi do očí. Copak máme všichni skončit takhle?V tom okamžiku zaslechnu Largosův křik: "Celi-na von!Celi-na von!Už jsou tady!"Druid něco zasyčí ve svém jazyce a doprovodí to velmi výmluvným posunkem, já vyskočím, přes rameno si přehodím luk, popadnu meč a vrhnu se na kraj mýtiny, kolem níž se , podle našeho plánu, stáhlo něco přes polovinu elfů s bodnými zbraněmi v rukou, aby chránili raněné bezmocně ležící uprostřed. Ostatní se rozptýlili po lese a napadají útočníky ze stran, dostatečně kryti vzrostlými stromy. Já patřím k obráncům a tak rychle vystřílím všechny své šípy, jen málo jich mine cíl, a pevněji uchopím meč. A už se proti mně vrhá první útočník, pádnou ranou mu vyrazím zbraň a mužova tvář se zkřiví úzkostí, ale to jsem se už dávno naučila nevnímat, přetnu mu žíly na krku a pak uskočím stranou. A tak to jde pořád dál. Bodnout, seknout, uskočit, neztratit rovnováhu, bodnout, pirueta, seknout…Blízko mne se ozve bolestný sten, zkrvavený Lartas se hroutí k zemi. Kruh se neúprosně stahuje, už mám několik mělkých škrábanců od hrotů mečů, kterým jsem nestačila uhnout, paže mi slábnou a začínám být opravdu vyčerpaná. Mí přátelé klesají jeden po druhém a z lesa se stále rojí lidé, další a další. Bojujeme urputně, všichni totiž dobře víme, co se stane s každým živým zajatcem. Bodnout, pirueta, seknout, úskok…Arlen, bojující vedle mne úzkostně vykřikne, protivník jí vyrazil meč z rukou, do očí jí stéká krev a oslepuje ji. "Hej!Tady!"Zavolám a vší silou nepřítele naplocho udeřím do hlavy, ten se s ladností hodnou pytle brambor zřítí k zemi. Škoda, že tu není Elrin, můj učitel šermu, bleskne mi hlavou, ten by zíral, taková rána se mi už dlouho nepovedla. Arlen se hbitě shýbne pro na zemi ležící meč, otře si zkrvavenou tvář, něco nesrozumitelného na mě křikne a ukáže zdvihnutý palec. Zasměju se a gesto jí oplatím …Pirueta, seknout, úskok…Můj nynější protivník má sílu jako býk a je zcela čerstvý, na rozdíl ode mne. Zakopnu (nechci se domýšlet o co ) a ztratím rovnováhu, zapotácím se, bezvýsledně zamávám rukama ve vzduchu a na znak upadnu na čísi mrtvé tělo. Zarostlí, cibulí páchnoucí muž napřáhne zbraň, obličej poďobaný od neštovic mu křivý odpudivý úšklebek: "Tak sem tě dostal, ty mrcho. "Maně zatápám po meči, už tisknu jeho jílec, když mi vousatec přišlápne ruku a nadále vyčkává. Vykřiknu bolestí, proč neudeří?To se chce dívat na můj strach?To potěšení mu nedopřeju, pohlédnu mu přímo do očí a vyprsknu na něho pár pohrdavých slov ve starší řeči, na nadávky sem měla vždycky dobrou paměť. Pak zaslechnu vzdálený zpěv. V srdci mi vzklíčí jiskřička naděje, která se posléze rozroste na hučící plamen, ty hlasy patří elfům!Teď je zaregistruje i můj protivník a na okamžik ze mě spustí oči, aby se podíval, co se děje. To neměl dělat. Vymrštím nohy a kopnu ho do rozkroku, muž zařve a mimoděk ucouvne, využiju toho, osvobodím ruku s mečem a jedinou ranou mu probodnu hrdlo. Zachroptí, nevěřícně vytřeští oči na krev stékající mu na prsa a klesne na zem. Trochu malátně vstanu a rozhlédnu se kolem. Situace na bojišti se nyní radikálně změnila, z lesa už vybíhají temní elfové s rudě potřísněnými meči a dlouhé vlasy jim vlají ve větru. Jejich příchod všem vlil čerstvou krev do žil a s novou nadějí se přidáváme ke zpěvu, který v lidských srdcích probouzí úzkost nespočet desetiletí, přestože jeho slova jsou mírná a vyprávějí o kráse Aendrilienu, zahrady elfů, než byla objevena a zpustošena lidskými vojsky. Larnien, elfská hvězda naděje, studeně září na jasném nebi. Lidí se zmocňuje panika, mnozí se obrací a prchají mezi stromy, netuší, že tam na ně čeká jistá smrt. V čele útočníků se žene někdo, jehož světlé vlasy a zelené oči se ostře odlišují od tmavých horalů. Elhyr!Na hlavě má čerstvý obraz, ale jinak vypadá celkem svěže a čile se rozhání mečem. Boj skončí velmi rychle. Drtivá většina lidí byla pobita a těch pár, kterým se podařilo uprchnout, nepronásledujeme, jen ať donesou zprávu o prohře do svých domovů. Nechtěla bych být na jejich místě. Zůstanu stát uprostřed mrtvých a vyčerpaně se opřu o svůj zubatý meč, nemám sílu pomáhat ošetřovat raněné a odnášet mrtvé, potřebuju si odpočinout, jen na chvíli. Elhyr ke mně přistoupí a lehce se dotkne mého ramene, v očích má starostlivý výraz. "Vrátil ses, "řeknu tiše, mlčky přikývne, obejmeme se, pevně. Meč měkce dopadne na trávu. "jsi zraněná, "všimne si. Zavrtím hlavou: "To nic není, a co ty?"Zachytí můj pohled a usměje se: "Oni dopadli hůř. " "O tom nepochybuju, "jinak bys tu nebyl, dodám už jen v duchu. Opřu si hlavu o jeho rameno, jsem tak strašně unavená, studené hvězdy jsou tak blízko… najednou se mi zatočí hlava, klesám, ne letím, letím na kouřových křídlech racků a svět kolem zacloňuje bílá mlha. Ta pomalu opadá a já stojím uprostřed rozlehlého bitevního pole, většina mrtvých má smutné a ušlechtilé tváře staršího lidu. Nádherný vraník se na nejistých nohách potácí mezi mrtvolami a na zemi za sebou tahá vlastní vnitřnosti, oči krásného zvířete jsou šílené bolestí. Obraz zkázy dokreslují temné stíny supů, trpělivě čekajících na svou kořist. Nepočítám, kolikrát se vystřídá noc a den, mine zima a nastane jaro. Slunce září na jasně modré obloze a kolem zuří poslední válka elfů s lidmi. Vidím i sebe, jak klesám pod ranou kluka ne o moc staršího než já a Largose křičícího bolestí, z pahýlů rukou mu tryská krev. Slunce pomalu zacloňují šedé mraky , ležím na udusané trávě a umírám. Bitva se rychle chýlí ke konci a poslední elf klesá s dýkou v srdci. Elhyr. Pak i já upadnu do věčného spánku smrti. Nebe se zatáhlo a začíná tma, není již živých elfů. Když otevřu oči, dívám se do Elhyrova vyděšeného obličeje, ptá se, co se mi stalo, ale já mu nedokážu odpovědět. Všichni kolem se radují , i ranění statečně přemáhají bolest a snaží se usmívat, na smutek a pláč nad mrtvými bude času dost. Nikdo netuší, že zanedlouho tu nebude nikdo ze vznešeného lidu, kdo by je oplakával. Všichni najdeme smrt na zkrvaveném poli.Vyhráli jsme bitvu , ale boj ještě nekončí.

---