Fillova paleta

Jindy už dávno doma jsem
Dnes na zámečku malém jen
Windsor –
vlastně jen na zřícenině
Spíš náhoda, než nápad…
Cesta na Hazmburk tu kdysi vedla
z ní vidět panorama
od Lounských vrchů až po solitér Sedla
od východu na západ na širopásmo středohoří
na supervlnodoly v horskolesním moři

Ten pohled je zamlklý jak v chrámu
a zdávna citů branou do extáze.
Dnes umocněn je v pomyslném rámu
Fillovou paletou : teď barevná je fáze
v níž nenajdeš zeleně v kraji
proti slunečnímu terči hledě,
v listoví stromů a travách
se zeleň jenom tají,
zní v oslnění jen černě a šedě…

Nenajdeš modře na nebi

ale… houslový akord
fialových tónů mračen a oblaků bude
lemovaných snovou konturou
od zapadající hvězdy stokrát jinak rudé…
Vodní páry a prach lomí a tak světlo
do mnoha odstínů teplých žlutí si se sienou spletlo

oranžových a okrových pruhů chvění.
A tam kde přec jen blankyt prorazit se snaží
difúze žlutá ho na zelenou mění…
Na okrajích jsou modře tolik tmavé,
že nenápadně se černou se snoubí -
aby si poutník zavčas uvědomil
den právě teď že do noci se zlomil
na ústup už troubí
a že noc ty barevné orgie
na mnoho hodin pod černý stan ukryje.

Pět minut domů
Světlo vozu asfalt marně oře
Stále jen šedá, šedá, šedá. Šedá…
Pak o barevné kráse
toho moře
až do rána mně zdá se
a ani mi vyspat  pořádně  se nedá

Jaké bude – to ráno ?