Skála

Pod pískovcovými skalami se vinula řeka a ze skalního masivu odnášela zrnéčka písku, jako když čas odvává vzpomínky. Nad řekou na sluncem vyhřáté vyvýšenině seděla mladá slečna, rozpuštěné nepříliš pečlivě upravené vlasy jí splývaly k ramenům. Na sobě měla sako, z johož střihu se nedalo s určitostí poznat, zda je pánské či dámské. Její ruce si pohrávaly s jehličím, jež padalo z borovic, které se skláněly všude okolo.
    Shlížela na řeku a srdce jí plnily smíšené pocity, měla ráda toto místo, o němž nikdo kromě ní nevěděl. Utíkala sem před problémy všedního života, chodila sem ale i jen tak odpočívat a občas bylo toto místo svědkem vznikajících básní, nezřídka snášejících se na zmuchlaných papírech do proudu řeky. Byla unavená a sedět na vyhřátém pískovci jí bylo velice příjemné. Hlavou se jí honily myšlenky na všechno možné, vybavovala si melodii Vltavy, ale za Boha si nemohla vzpomenout, kdo ji složil. Usínala; únava a konejšivé teplo konaly své.
     Přepadla dopředu - probudila se sice, jak je pro člověka přirozené, ale bylo pozdě. Kolikrát sledovala padající list nebo papír, teď byla na jejich místě. Padala ale mnohem rychleji a vítr si pohrával pouze s jejími vlasy.