Popelka ví...

Seděla na zašlé, oprýskané lavičce v neosvětleném podchodu metra. Byla bosá, na sobě jen zašedlé a potrhané šaty. Kdysi krásné tmavé vlasy měla ošklivě zcuchané a plné městského prachu. Kolem rozpraskaných nohou jí směle pochodoval zbídačený holub. Snažil se sezobnout obrovskou růžovou žvýkačku, přilepenou ke zrezlé železné lavičce. Nedařilo se mu…

            „Smím prosit?“ přitočil se k ní Princ, který už ji notnou chvíli pozoroval z druhého konce sálu plného tančících lidí. Všichni slavnostně oblečeni – v drahých a až pohádkově krásných šatech zdobených snad vším, co by vás jen napadlo. Urozené dámy, vznešení pánové – všichni až nebezpečně pyšní na to, že se na tuhle velkou slávu vůbec dostali.

„Samozřejmě,“ odpověděla dívka v dlouhých splývavých zelených šatech spíš ze zvyku. Tak to totiž bylo napsáno. Zažila tenhle okamžik snad tisíckrát, pokaždé stejně. A teď se Princ hloupě zeptá…

„Neznáme se?“ spiklenecky na ni mrkl zpoza zlacené škrabošky, která mu zakrývala dobrou polovinu obličeje. Prince doslova nenáviděla. Nebyl krásný, milý a ušlechtilý, jak se o něm všude psalo. To spíš sobecký, povýšený, majetnický a nevychovaný. Nebylo divu, že do svých pětatřiceti let si nenašel žádnou nevěstu. Princezny ho jednoduše nechtěly. Ale Popelka mu byla souzená. A to byl tak trochu problém celé pohádky….

            Podlahu tmavé světnice nízkého vesnického domku pokrývala dosti podivná směsice – v černém prachu se válela zrnka pohanky, drobné kuličky hrachu a malé fazolky. Na parapetu otevřeného okna se armáda sněhově bílých holubů chystala k práci…

            „Co kdybychom toho prostě nechali?“ zašeptala Princi do ucha.

„Nerozumím…“ zatvářil se nechápavě. A hudba spustila ještě hlasitěji, tentokrát polonézu.

„Vidíš ji? Támhle, uprostřed sálu! Jak se nese, husa hloupá…Proč ona, mamá? Proč musí Prince vždycky dostat ona? A na mě se ani nepodívá. Pokaždé se tolik snažím. Jsem přece o tolik hezčí než ona…no řekni už konečně něco!“

„Přirozeně, drahá. Ale víš, že nemůžeš změnit, co je dané. Sama dobře víš, že jsme se už nesčetněkrát pokoušely dostat se k Princi---a jak to dopadlo? Žalář, práce v zámecké kuchyni, vyhnanství…“ vypočítávala elegantní starší dáma s obrovským fialovým perem vetknutým do složitého drdolu.

            „Vážně si mě chceš vzít, Princi? Zase?“

„Stvořili mne, abych tě miloval, ne?“

„A mě, abych milovala tebe. Co myslíš, miluju?“ a smutnýma hnědýma očima dlouze pohlédla do jeho vodnatých oček. Princ se zastavil. Hudba utichla. Přemýšlel tak urputně, až se mu vysoké čelo zkrabatilo do nehezkých vrásek. Nakonec mu ale něco došlo: „A co na tom záleží? Důležitá je tady pohádka, ta musí skončit šťastně. A to znamená – (dlouhá pomlka) – že se musíme vzíít!“ a uchechtl se. Popelka se snažila od něj odtáhnout, ten ji ale přitiskl k sobě a znovu se pustili do tance…

            Hodiny na nejvyšší věži královského paláce dvanáctkrát odbily. Konečně. Popelka se (protože teď už ji MUSEL pustit) Princi vytrhla a rozeběhla se napříč velkým sálem, směrem ke schodišti. Veselá hudba a smích hostů rázem utichly. Nikdo jakoby nevěděl, co se děje. Tancem zadýchaný Princ stál sám ve středu sálu…

            Na dlouhých mramorových schodech pokrytých vysokým červeným kobercem Popelka klopýtla a z nohy se jí sesul skleněný střevíček. To víš, že jo. Dneska ti ho tady nenechám. Už nikdy ne. A shodila střevíček dolů ze schodů, kde se rozbil snad na těch tisíc kousků. (Druhého dne ráno vyhodila služebná střepy spolu s dalšími odpadky do smetí. Střevíček už nikdy nenašli…)

            Skrz otevřené okno proudil do světnice chladný vítr. Okenice hlasitě narážely do rámu. Na dubovém stole stály vedle sebe tři ošatky – hrách, fazole a pohanka; popel byl vmetený do nízkého plecháče u kamen. Podlaha se svítila čistotou, jen tu a tam, jako zamlžená vzpomínka, zaprášené holubí pírko.

            „Tak hledejte! Hledejte dál!“ křikl otráveně Princ a máchl prsteny obtěžkanou rukou směrem do zahrady. „Přece se nemohla vypařit, ne?! Hledejte střevíček!“ A odešel se osvěžit k jednomu ze švédských stolů.

„Drahý Princi?“ Zrovna pil lahodné mangové víno od velkovévody Toskánského, když se před ním objevila v nádherných, zlatem a stříbrem vyšívaných šatech, ověšená spoustou draze vypadajících šperků. Princ byl jednoduše okouzlen…

„Ano?“ Nahodil lehký úsměv zkušeného svůdce a nabídl jí rámě. Dívka se otočila kamsi do davu. Elegantní starší dáma s fialovým perem vetknutým v opravdu složitém drdolu byla jejím počínáním nadšena. Konečně, říkala si v duchu, konečně… A že se to nemělo stát? ale co už…

            Za celé ty nekonečné věky jí cesta z paláce nikdy nepřipadala tak dlouhá. Foukal silný vítr. Rozhodla se pro lesní zkratku…

            Princ věděl, že něco se děje špatně. Víno mu ale chutnalo čím dál tím víc a s novou krásnou neznámou se náramně bavil. Proč tedy vyhledávat problémy… (pokračování příště)