Začarovaný závoj

Zastavme se na chvíli a buďme ještě dětmi...

Začarovaný závoj

 

Měsíc se třepotavě zrcadlil v průzračné bystřině. Vítr si hlubokým hlasem zpíval společně s neprostupnými korunami borovic. Ty větvemi doplňovali alt a jehličkami ladily tu malebnou noční píseň. Tuto dokonalou harmonii však něco nepatřičného narušovalo. Zcela mimo rytmus jdoucí dusot, jásot a smích. Potok vztekle zabublal.

„Františku a všiml sis, jak na tobě mohla ta světlovlasá Andula oči nechat?“

„Ani ne, já měl oči jen pro pivo!“ drsně odvětil. Těkal zrakem po tmavých obrysech kmenů, po oblinách skalek a vysokých trsech trav. „Ale zato jsem si nemohl nevšimnout, jak ses dotíral ty na tu sousedovu žábu. Není jí ani patnáct!“

„Ale že roste do krásy?!“

„Aby ses nám tady nerozplynul.“ Smích je oba obestřel právě ve chvíli, kdy se místo skřípavého zvuku štěrku a písku ozvalo dřevité zadunění, jak vkročili na starý mohutný mostek. Oba zpomalili krok a jako jeden muž zamířili k zábradlí. Když si jejich lokty našly dubové pohodlí a nohy se uvolněně zapřely, dovolily si i jejich oči zabloudit do černých vod potoka.

„Příště tolik nepiju, skoro se neudržím stát zpříma.“

„Skoro, Františku? Klátíš se úplně jak tahle borovice.“

„Ty mi něco povídej, Ondro, meleš, že ti není téměř rozumět!“

Asi by se byli bavili dál v tomto nevázaném tónu, kdyby vzdálený kostelní zvon neodbil půlnoc. Oba se zaposlouchali do jeho varovného zvuku. V tom Ondřej prudce chytil Františka za předloktí. Ten s sebou trhl. Všiml si toho samého čeho Ondřej. Na balvanu, který sahal až do půlky potoka a jehož voda již několik staletí marně podemílala, seděla útlá dívčí silueta. Tváří obrácenou k Měsíci, neslyšně něco šeptala rty. Pažemi objímala kolena a zdálo se, že se třese zimou.

„Proboha,“ vydechl František, „co tam dělá?“

„Slečno! Vždyť nastydnete!“ Dívka pomalu pootočila svou půvabnou tvář. Smutně kývla, ale pak znovu začala věnovat veškerou svou pozornost němému strážci noci.

„Není šílená?“ Ondřej nečekal na odpověď, přehoupl se přes zábradlí a jistými skoky se blížil po kamenech k neznámé.

„Slečno, pojďte se mnou. Jestli nemáte kam jít, můžete přespat u nás! Tady nemůžete zůstat!“

Tajemná se zdála být ještě skleslejší.

„Můžu jít, až mi někdo přinese můj závoj.“

„Jestli jde jen o závoj, nějaký vám klidně seženu. Máma pracuje v textilce, máme podobných krámů plnou skříň!“ Zavrtěla hlavou.

„Musí to být můj závoj.“ Ondřej se otočil na Františka, který zcela nechápajíc stále stál opřen o zábradlí.

„Pojď mi s ní pomoct. Asi se vážně pomátla! Chce pořád nějaký závoj.“ Když tu František vytřeštil vyděšeně oči a ukazoval za Ondřeje na místo, kde seděla ta dívka. Ondřej se tam podíval, ale místo na kameni bylo prázdné. Po dívce ani stopy.

„Kde je?“ zakoktal.

„Zmizela,“ naprázdno polkl František.

 

„Co je to za nesmysl, že by nějaká úplně cizí holka seděla na skále a pak se jen tak vypařila? Nepřebrali jste náhodou trochu víc?“ Doma se chlapcům všichni smáli. Slunce už dávno ukazovalo k poledni, když se ti dva teprve ukázali u snídaně. Hned všem vyprávěli, co se v noci u mostu odehrálo. Jen stará seděla v rohu, na kolenou hrnec a zamyšleně čistila brambory.

„Možná to není takový nesmysl,“ pronesla do ticha sednice, „když jsem byla ještě malá, moje bába mi vyprávěla takový příběh.“

„Příběh?“ Ondřejovi se zúžily zorničky.

„Takovou pohádku pro zlobivé děti, aby nebyly neposlušné a v noci se netoulaly.“

„Babi, povídej! Nemůžu věřit, že bychom byli s Ondrou tak namol, že bychom oba dva blouznili stejně!“

 

„Povídat můžu. Začíná to jako každá jiná pohádka. Bylo, nebylo…

V jedné vzdálené zemi…

A před časy tak dávnými…

Představte si malebnou krajinu mezi drsnými vrcholy hor, které celoročně zahaluje černý mrak, krajinu, ve které se prudké dravé říčky mění v líně se vlekoucí řeky, krajinu…

A byl tam hrad…

V těch horách, nádherných horách…

Mezi lesy a mýtinami, mezi palouky a skalisky…

Tenkrát bylo léto. Slunce hřálo a vší silou pralo do lidí, stejně jako bez rozdílu mučilo zvířata. Jen v těch horách bylo příjemně. Stromy skýtaly uvolňující stín a mnoho unavených našlo úlevu právě pod jejich ochranou.

V těch dobách zavládl po dlouhých bojích zase mír, a ten mír trval už třicátý rok. Rodiče vesele plodili děti a některé z těch dětí zase už začaly plodit své děti a někde mezi těmito dvěma generacemi se na hradě v horách narodilo děvčátko. Malé, bledé, že nikdo, ani jeho vlastní matka, vlastně nevěřil, že se dožije rána. Ale osud bývá nevyzpytatelný, ačkoli tentokrát za to mohla malá administrativní chybička tam nahoře v nebi. Když s prvními ranními paprsky vešly služebné k hraběnce do komnaty, děcko křičelo na celé kolo, jenomže paní domu jej nešla utěšit. Mladá hraběnka očima modrýma, jako obloha za velmi jasného dne, mrtvě zírala do stropu, z jejího zdravého, téměř ještě dívčího těla už dávno vyprchal všechen život, v rukou křečovitě sevřených v pěst svírala kraje podušky. A dítě křičelo, celé červené zápasem o každý nový doušek vzduchu. Snad cítilo, že je zde neprávem.

A psal se rok 1393…

Služebné plny strachu z pánova hněvu hned se cítily povinny zahubit toto dítě smrti. Hrabě snad snáz snese, že dítě zemřelo s matkou, než, že si parchant ještě dovolil rušit posvátný klid po zhasnutí manželčina života. Dobrý úmysl však nenalezl správnou odezvu, tuším, že ne náhodou. Právě ve chvíli, kdy mladé nymfy přehodily přes tu roztomilou věc dečku a počaly polštářem dusit malou princeznu, vešel hrabě několik málo minut zpravený o té události. Slzy u koutků jeho očí ještě zcela nezaschly.

Správně se domníváte, že obě neušly trestu. Byly upáleny jako čarodějnice na hradním nádvoří. Byla kolem toho velká sláva, hostů z kolika zemí se tam přijelo podívat, nikdo si tu podívanou nechtěl nechat ujít. Jen další menší omyl se vloudil. Pan hrabě se slepě domníval, že nešťastnice zabily i jeho drahou choť.

 

„Prach jsi a v prach se obrátíš!“ kněz dokončil modlitbu a dal hlavou hraběti na srozuměnou, že on je hotov. Ten zas rukou rázně pokynul katovi, který v okamžiku byl sto pochodní skončit nedlouhé životy dívčin. Obě byly bledé k smrti, hrůzou ani dýchat nemohly a potem slepené vlasy jim zakrývaly tváře zohavené ranami kamenů. Kat vědom si své důležitosti se obřadně nesl až k hranici. Dívky začaly hrůzou křičet. Volaly přitom jméno Boží, nikdo z přihlížejících však nevěřil, že by to jenom náhodou mohly myslet vážně. Pochodeň se mihla vzduchem, zvedl se vítr. Hranice vzplála v momentě. Obě sebou škubly. Lidé si kolem zacpávaly uši, aby neslyšeli ten ďábelský smích, ačkoli dívky se sotva zmohli na dovolávání se Boží pravdy. Plameny šlehaly vysoko. Ohňový balet se divoce roztančil po tvářích přihlížejících, jejich oči byly zároveň publikem i skladatelem. Byl to dlouhý pohřeb, plameny šlehaly až do ranního kuropění. Tam vzadu na dřevěné sukové lavici po celou popravu bez hlesu seděl malinkatý roztomilý chlapeček. Hlavičku střapatou, blonďatou, košilku záplatovanou z hrubého pláténka utkanou a tvářičku buclatou s velikýma zvědavýma očima, které všechno kolem sebe hltaly a nechtěly si nechat nic ujít. Maminku neměl, tatínka už také ne, tak to byl sirotek. Staral se o něj, kdo právě měl něco navíc. Pocházel z vesničky za řekou dole v údolí. Stejně jako většina zdejších přítomných.

Skalní hrad byl vystavěn na obranu proti nepřátelům, ale po takových letech míru se lidé začali trousit do úrodnějšího kraje pod hory. A navíc při takovém blahobytu byl hrad brzy všem těm novým přírůstkům těsný, tak kolem řeky vznikla nová osada.

Přes řeku byl postaven jediný most. Dobrý bytelný kamenný most, nazývaný Agátin, protože matka nynějšího hraběte se tam krátce po porodu utopila. Zbláznila se štěstím, usuzovali jedni. Ne, odporovali jim druzí. Tenhle je rod je prokletý, doplňovali. Tak či onak, vpravdě, žádná z žen se nedožila dvacátých narozenin. A mohla to být manželka, milenka, či vlastní dcera. Jedna se utopí, druhá ubodá, třetí přepadnou bandité, je to jedno, všechny jsou mladé, krásné, bohaté. A taky prokleté. Jejich osudy se vážou ke skalnímu hradu, ke kamennému mostu a k dávnému prokletí, které přečkalo nejen generace ale i věky…“

 

„A co se stalo s tím děckem?“

„Ale kamenný most tu dávno nestojí!“

„Necháte mě domluvit, kluci? Kolik vám je, že ještě skáčete do řeči.“

 

„Uběhlo pár hodin, popel byl smeten a na nádvoří panoval neobvyklý ruch. Všichni se kupili kolem hradního balkonu. Čekali na příchod hraběte. Z čista jasna obloha potemněla a nad hlavami návštěvníků se stáhly husté mraky. Ulekaně zvedli hlavy, právě včas, aby zahlédli, jak hrabě vychází ven. V náručí držel malou princeznu a když došel až k okraji balkonu, vznešeně ji zdvihl nad hlavu. Ačkoli křičela, jako by ji na nože brali, hrabě toho nedbal a hlasem jako zvon zaburácel do davu:

„Dávám Ti jméno ANELL!“

Rázem propukl vůkol všeobecný jásot.

„Anell! Anell! Anell!“ skandovali všichni jako o závod. Jenom tam vzadu na té dřevěné sukované lavici ten malý roztomilý blonďatý chlapeček prstíkem ukazoval sám na sebe a zaujatě mumlal: „Petl, Petl…“

„Petříčku, chlapečku můj, tak tady jsi. Našli jsme sestru tvojí maminky a ta si tě chce vzít k sobě!“ Přiběhla mladá žena, popadla chlapce do náruče a roztočila se s ním celá šťastná dokola.

Chlapce dali do vychování ke starší ženě, která ho snadno přijala. Bůh jí nedopřál, té hodné ženě, aby povila vlastní robátko, a tak vzala za vděk i toto Boží přání. Chlapec se měl jako v bavlnce, ačkoli někdy ani co do pusy vzít neměli, žena raděj sobě kus žvance od pusy odtrhla, než aby Petříček strádal. A on, vědom si své závislosti, všechny dary přijímal s vděčností a láskou. Vznikl tak přímý a rovný vztah, že ani s pravou matkou nemohl mít bližší.

 

A roky plynuly…

Zemi rok co rok pokrývaly nové a nové pestrobarevné květy, ženci rok co rok sklízeli nové a nové obilí, mlatci rok co rok vymlátili nové a nové zrní a mlynář rok co rok mlel novou a novou mouku…

A po těch šťastných a téměř bezproblémových letech se jednou nad krajinou zatáhla mračna a po dlouhý čas ne a ne vykouknout Slunce…

A na Zemi už nevládl mír…

Stalo se to náhle. Starý moudrý hrabě zemřel a na jeho místo si dělali nároky ti bezcharakterní potkani dobrých mravů. Jeho půda byla cenná, nejlepší ve zdejším království. A mocný král dlouho se nemohl rozhodnout, komu bude tento kraj náležet. Protože po právu by měl zemi dostat první syn, stala se Anell pro krále tvrdým oříškem. Anell byla, jak my víme, dívka. A dosud nebylo v zemi České zvykem, aby pokračovatelem rodu a držitelem titulu byla dívka. Proto král po dlouhých uváženích rozhodl takto: „Ten koho pojme Anell za manžela, zdědí celé bohatství po Helfenburcích!“ Samozřejmě, že se tím rozhodnutím schylovalo k velkému maléru…

Nejenže se Anell ve svých sedmnácti letech nechtěla vdávat, ale ani prostý lid nechtěl za vládce nějakého „cizáka“. A tak král ustanovil poručníkem nedospělé Anell bratra její dávno zesnulé matky. Jak už bylo řečeno, nad všemi ženami rodu Helfenburků byla kdysi dávno vztyčena mocná kletba. A jak jsme se rovněž dozvěděli, tato kletba bránila ženám dožíti se svých dvacátých narozenin. A protože byl strýc chytrý a vypočítavý muž, dal si snadno dohromady, že když se Anell do dvaceti let nevdá, zemře a hrad se všemi přilehlými pozemky připadne právě jemu. Aby se pojistil, dal si zavolat starou bábu kořenářku, o jejíž praktikách se široko daleko vědělo, že nejsou zcela čistého kalibru a vesměs jsou provozovány za přítomnosti ďábelských sil.

 

„Přejete si pane?“ úslužně se poklonila před mužem středních let. Měl krátké prošedivělé husté vlasy a hrubý vous. Když šel, byla z jeho kroků cítit síla a odhodlanost. Zvedl hlavu od papíru a zkoumavě ženštinu přeměřil. Shrbená, životem zmožená, celá vrásčitá a v očích cosi zlého.

„Víš, proč jsem tě dal zavolat?“ I z toho hlasu byla cítit touha po moci.

„Ano pane…!“ zaskuhrala.

„Nevíte si rady s mladou princeznou, a přitom je to tak jednoduché!“ skřehotavě se zasmála.

„A co mi radíš?“

„Dřív mi pověz, na kolik si mou radu ceníš!“

„Cokoli, čeho si žádáš. Pokud tvá pomoc najde své uplatnění, pak ani ty neodejdeš s prázdnou!“ unaveně se opřel o pevný dubový stůl a zadíval se do kouta, tam kde právě stál nedokončený princeznin portrét. Nenáviděl ten její nevinný úsměv, ten přelétavý pohled raného mládí, tu jiskru v každém jejím pohybu.

„Stačí mi jediné!“ zase se zasmála, proč mu to jen připomínalo krákání vran?

„A to?“ vyzvídal.

„Až princezna zemře, necháš její tělo dopravit ke mně do chýše!“

„A proč takového řešení?“

„To nechej na mě vladaři!“ rázně odmítla.

„Ale přece ti nemohu slíbit něco, když sám nevím, co hodláš dělat!“ oponoval slabě.

„Dobrá! Vezmu si její tělo, které už dávno pustilo její duši a sama si z její schránky udělám svůj příbytek.“

„To znamená, že se do ní vtělíš?“

„Laicky řečeno!“ mírně přikývla. „Ale v podstatě mi to jenom umožní, abych tu na zemi mohla ještě nějaký ten pátek zůstat!“

„K tomu potřebuješ princeznu? Proč si nenajdeš nějaké venkovské děvče?“

„Ty potřebuješ odstranit princeznu z trůnu a já potřebuju mladé dívčí tělo. Máš ještě nějaké otázky, můj pane?“ ukončila diskusi.

„Ne, babo!“

„Tu máš, podepiš se tuhle na listinu, že mi přiznáváš mrtvé princeznino tělo s platností ode dneška!“ A podstrčila před něj užmoulaný kus zažloutlého papíru s nečitelným písmem. Rychle udělal pár škrtanců jako podpis. Stařena už sahala po listu, když ho prudce strhl stranou.

„Tak, nic nebude!“ dunivý hlas vyplnil každou skulinku v místnosti. Služebnictvo v ostatních pokojích se jen leknutím otočilo tím směrem. I psi přestali štěkat.

„Nejdřív mi vyjev tvůj plán!“

„Tišeji, můj pane!“ ani stařena v hlase neskryla strach.

„Mluv!“ ale už i on se ovládl.

„Mám jeden závoj…,“ tajuplně zašeptala.

„Co se závojem?“ nechápal.

„Necháš mě domluvit?“ Zase nabírala ztracenou rovnováhu.

„Omluv mě.“

„Mám jeden závoj, je už hodně starý, ale stačí pár kouzel a bude vypadat jako nový. Ten závoj je prokletý, kdo ho jednou na hlavu položí, nemůže ho nikdy sundat. Leda za měsíční noci nad tekoucí vodou, ale běda, kdyby ho vítr odvál, či někdo odnesl, nemůže domů a přes den se stane součástí toho místa. V noci pak bude se zjevovat jako duch, či víla a tím bude lidi strašit, že se nikdo neodváží k ní přiblížit.“

„To zní jako dobrý plán!“ uvažoval. „Však i když už ho do svých dvacátých narozenin nesundá, jak jí to zabrání se vdát?“

„Kdo by kupoval zajíce v pytli?“

„Ujednáno! Kde máš ten dar?“

Tu stařena vytáhla z pod mnoha sukní starý kus hadru. Když viděla pánův zamítavý pohled, rychle jej do rukou schovala, foukla a … Z dlaní vyklouzl cípek látky tak lesklé jako satén, jemné jako hedvábí. Celou tu nádheru rozprostřela před pána. Ani ten se neubránil dojatému: „Ach!“

„Nevím, jak ti poděkovat!“ s úžasem si prohlížel nebeský výtvor.

„Ale víš!“ Otočil se, ale už tam nebyla. Prostě zmizela, jen mlžný opar vznášel se u okna, ale i ten se do chvilky rozplynul. Nedržet závoj v ruce, myslel by si, že to byl snad pouhý sen.

 

Vlasy blonďaté jak sláma na slunci, lesklé jako vodní hladina a bohaté jak koňský ohon. Oči nebesky modré a rty plné. Čelo přiměřeně urozeně vysoké a ozdobené malou slzičkou na zlatém řetízku, který měla vpleten do vlasů. Ležela na travnatém svahu a v tomto hlubokém rozjímání ji našel Petr.

„Anell!“ užasle vydechl. Tak moc mu učarovala její krása. Viděl jak jí vítr zlehka čechrá vlasy, jako by ji hladil, a sám pocítil touhu zkrotit ty silné prameny.

„Petře?!“ aniž otevřela oči, poznala ho po hlase.

„Ano?“

„Petře! Petříčku můj!“ náhle radostně vyskočila, až se lekl. Prudce ho objala. On uklouzl. A určitě ne náhodou. Tak tam na sobě leželi, opilí láskou a slastným omámením. Slunce se pomalu ukládalo ke spánku a červánky mu chystaly pohodlný pelíšek. Všechno se připravovalo na osvěžující spánek. Ty dva však nic nemohlo od sebe odtrhnout. Očarováni mládím se věnovali vášnivé hře rtů a doteků.

„Miluješ mě Petře?“

„Jenom tebe, lásko…“

„A budeš mě milovat navždy?“

„Samozřejmě Anell, koho jiného?“

„A neopustíš mě?“

„Anell, kam ty jen chodíš na tyhle otázky? Čeho se tak bojíš?“ zadíval se jí hluboko do očí, ty jen stydlivě uhnuly stranou.

„Máš strach, že ti budu nevěrný?“ Mlčela.

„Že bych tě snad mohl opustit kvůli jiné?“ Kousla se do rtu.

„Miláčku! Snad jsem už ti nejednou slíbil, že pro mě jiná dívka neexistuje mimo tebe!“ Konečně se usmála.

„No vidíš, ty blázínku, takhle ti to sluší víc. A mimoto, jsi ta nejkrásnější v celém širokém království. To bych musel být naprostý blázen, kdybych mohl zklamat samotnou princeznu!“

„Když my se vždycky tak dlouho nevidíme…“ posteskla si.

„Vím, pro tebe je těžké dostat se z hradu a pro mne zase nastávají krušné chvilky, když se za tebou v noci drápu do oken.“

„Vidíš, co já vím, co děláš, když nejsi se mnou…“

„Ty mi snad nevěříš?“

„Já nevím…“

„Anell, podívej se na mě! Myslíš, že já bych ti někdy lhal? No tak, myslíš si to?!“

„Doufám, že ne,“ odpověděla slabě.

„To víš, že ne!“ potvrdil. „A teď už pojď, dělá se chladno.“

„Nechci ještě do hradu, počkej chvilku.“ Ležela na boku otočená čelem k němu a rukou ho pohladila po rameni. Zlomek okamžiku se ještě vydrželi jen tak si upřímně dívat do očí, ale pak jejich rty splynuly v dlouhém polibku.

„Není na to tady už vážně zima?“

„Možná…“ nechtěla ho pustit ze sevření.

„Znám jednu opuštěnou lesní boudu,“ tajemně zašeptal a s úsměvem pomohl Anell na nohy. Když z louky odcházeli, smáli se. Šťastně, vesele a roztouženě. A noc padala na louku, stejně jako zahalovala celé království.

 

Vládci tmy rozprostřeli své pláště na všechny domky, cesty, louky a lesy. Všechno pokojně usínalo. I Anell v náručí Petra na slámě v chatrné chaloupce.

 

„Lásko, přinesl jsem ti snídani. Probuď se už…“

„Nechci vstávat!“ zakňourala jako malé dítě.

„Ale slunce se vyšplhalo vysoko na oblohu a venku je tak krásný den!“ Naklonil se nad ni a něžně ji políbil. Cítila se tak šťastná. Milovala a byla milována. V jejím srdci nebylo místo pro starosti, nebo smutek. Žila pro lásku. Pro Petra.

„Jsi tak úžasně roztomilá, když spíš.“ Odtáhl se kousek.

„Ty mě pozoruješ ve spánku?“

„A nejen ve spánku…“ zasmál se.

„Proč to děláš?“

„Chci vědět, jak se cítíš, co se ti líbí…“

Každou hodinu, minutu, ba i sekundu se jí zdál být lepší a lepší. Vlastně pro ni byl téměř dokonalost sama.

 

Jejich soužití netrvalo dlouho. I nastala další noc a další ráno. Jejich poslední společné ráno. Večer se už loučili před hradní bránou.

 

„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se smutně Petr. I jemu leželo na hřbetě břímě odpovědnosti za jejich životy.

„Myslím,“ odpověděla lehkomyslně Anell, „že jsme dva dospělí lidé a záleží to jenom na nás.“

„Máš pravdu, ale myslíš, že ano?“

„Myslím, že to nezáleží jenom na mě!“

„Dobrá. Chceš, abychom se ještě viděli?“

„Ano, chci!“

Chtěla mu dát polibek, ale zadržel ji.

„Anell!“

„Ano?“

„Vezmeš si mě?“

 

„Anell?!“

„Chůvičko, jsi to ty?“

„Anell, zlatíčko moje. Tolik jsme se o tebe báli!“ Běžela jí vstříc žena, která už svůj dluh za dar života dávno splatila. Nemotorné nohy v silných punčochách zakopávaly o množství spodniček. Běžely si vstříc. Když jedna náruč našla druhou, objaly se v dlouhý stisk.

„Chci ti někoho představit, chůvičko moje!“

„A kohopak?“ Zkoumavě se zadívala za Anell.

„Přeci Pet…“ polkla. Přestože ještě před chvílí stál za ní, teď pod mohutným dubem vedle brány nebyl nikdo.

„Nenapínej mě.“

„Vlastně až jindy,“ zklamaně se otáčela, když s chůvou za ruku kráčela vznešeným krokem k hradu. A ze tmy ji z povzdálí sledoval pár očí studených jako led.

 

Vymyslela si dobrý příběh, to je pravda. Utíkala před smečkou vlků a zabloudila, všichni do jednoho uvěřili. Jenom jejímu vyvedenému strýčkovi sklapla sanice, když ji viděl živou a zdravou. Už si chtěl mnout ruce, že někdo vyřešil za něj jeho problém. Tak jako tak měl v rukávu ještě jedno eso, ten začarovaný závoj. A právě nastal ten správný čas, kdy vycítil, že by ho měl vytáhnout.

 

Zešeřilo se. Nádvoří se ponořilo do ticha. V oknech se roztančily plameny svící. Chůva pomáhala princezně se svlékáním. Když seděla u velkého zrcadla v nočním úboru, něžně jí rozčesávala vlasy. Právě tehdy se ozvalo zabušení na masivní dveře.

„Kdo je to?“ skoro se polekala.

„Váš strýček!“

„V tuhle hodinu?“ vyjela směrem k otevírajícím se dveřím chůva zlostně.

„Drahá Anell, během vaší nepřítomnosti se zde událo tolik! Přijeli vzácní kupci z dalekých zemí a přivezli mnoho krásného a neznámého.“

Princezně to ani za mák nebylo líto, užila si přece lepších věcí, ale přesně, jak se od ní očekávalo, nakrčila nosík, nechala si pokrýt čelíčko drobnými vráskami, svraštila bradu a dostatečně lítostivě zafňukala: „To je strašné. Jak jsem o tohle mohla přijít? Celou dobu je tady nuda k ukousání, a když se konečně něco děje, já o to přijdu! Kdo ví, za jak dlouho zase přijedou?“

„Za dlouho, princezno, za dlouho! A když to bude hodně brzo, budete mít už po svatbě!“ A po smrti taky, dodal pro sebe strýc.

„No tohle, proč jste je nezdrželi?“

„Táhli dál, pospíchali ke králi, v tuhle dobu se prý začínají nejvíce rojit zbojníci a podobná verbež, tak se jí chtěli vyhnout!“

„Chtěla jsem nové šaty!“ Anell už došly všechny výmluvy a nemohla se dočkat, až strýc odejde a ona bude moci s chůvou probrat všechno kolem Petra.

„Netroufl jsem si. Přeci jen nemám tak výtečný vkus. Ale pak jsem si všiml něčeho jedinečného, co byste snad i vy dokázala ocenit!“ Tajemně zašátral ve svém plášti a pak vytáhl lehoučký závoj.

„Aach…“ uklouzlo Anell nechtěně. I ona byla zcela jeho omámená krásou.

„Je zvláštní. Není jen krásný, ale má i tu vlastnost, že v noci je temně modrý, za slunečného dne jemně žlutý, na jarní louce lehce zelený, v bouřce si v něm malé blesky na honěnou hrají.“

„Ten chci!“ vyjela nadšeně. Strýc ho však rychle schoval za záda. Uličnicky se zasmál a zcela vážně promluvil: „Je váš, ale chci vás v něm ještě dnes v noci vidět!“

„Vždyť již mám rozpuštěné vlasy!“

„Nevadí, jste krásná i tak!“

„Dobrá, alespoň se zhlédnu v zrcadle, jak mi sluší!“

Strýc váhavě podával princezně závoj. Nejradši by jí ho sice narval na hlavu co nejrychleji, ale nesměl na sobě své vzrušení nechat znát. Sáhla po něm a nevěřícně si ho podávala v prstech.

„Jak je jemný a lehký, tomu se sotva dá uvěřit,“ omámeně šeptala. „Děkuji, strýčku!“ Přehodila ho přes vlasy. Pokoj se s ní roztočil a vše splynulo v barevné šmouhy, v hlavě začalo hučet, podlaha se rozhoupala, zaslechla hrozivý zlý chechtavý smích. Upadla.

„Princezno, princezno!“ Zaslechla z dálky. Začala otevírat oči. Přes látku rozeznala ustaraný chůvin výraz. Ležela na posteli. Strýc již v pokoji nebyl.

„Co se stalo?“

„Byla jste bez sebe dobrou půlhodinku!“

„Proč jste ze mě tu věc nesundali?“ Chytla za cíp závoje a trhem se ho chtěla zbavit. Nadzdvihla ho sotva k bradě. Dál jakoby přilepený nešel odhrnout ani kousíček.

„Proto, má paní! Je začarovaný!“

 

Petr se od posledního setkání s Anell hodně změnil. Ve dne tiše odpracoval, co musel, a za noci bloumal vesnicí nebo v lesích pod hradem zmítajíc se vlnami nepokoje a neuspořádaných myšlenek. Chtěl na Anell rychle zapomenout, maje na paměti, že brzy nastane den, kdy bude patřit jinému. Nechápal, co ho to napadlo, zeptat se jí, zda se stane jeho ženou. Co za bláhové vzplanutí ho to popadlo? Věděl přec odjakživa, že urozená princezna připadne urozenému pánu. Nenáviděl ji za to. A tolik ji miloval. Tak moc, že by ji snad i zabil, aby ji nedostal nikdo jiný.

Dny a týdny minuly. Měsíc dvanáctkrát opakoval svou pouť a Petr Anell nezahlédl ani koutkem oka. Zkoušel si ji vymazat z hlavy, ale nedařilo se. Prošel kdejakou putiku, na slámu povalil kdejaké děvče, a přesto před spaním viděl před sebou jen Anell, Anell, Anell! Stala se jeho prokletím, stala se jeho noční můrou. Rozhodl se tedy, že se jí zbaví navždy. Nadešel čas vrátit se na hrad…

 

Vybral si k tomu jasnou noc, kdy Měsíc byl skoro v úplňku a nebe bylo poseto milionem hvězd. Šplhal se po skále až k místu, kde pevná žula místy přecházela ve zdi hradu. To místo znal již od dětství, kdy jako kluk lezl vždy, kam neměl. Tudy také poprvé přišel k Anell. A stejně jako tenkrát vyhoupl se na skalní římsu, nad níž se zvedala severní stěna. Krajina na této straně byla divokého rázu. Z úhledných políček na jihu se změnila v neopečovávané lesy a paseky zdvíhající se po úbočí hor až k nebesům. I v tuto krásnou noc to dalo tušit jen temnými siluetami tyčícími se podél hradu. Na konci římsy vznikalo cosi jako zlom a chytrý stavitel, který využil místa, protáhl zdi až na samý okraj srázu. Vznikl tam tak nebezpečný roh, kde se čerti ženili, meluzína kvílela, listí se točilo… a zdi hradu se rozpadaly. Vymleté a vypadané kameny tu za léta utvořily schodiště, po kterém šikovný mladík hbitě vylezl až na balkon princezniných komnat. Balkon obíhal kolem všech šesti pokojů, které obývala, a ze všech na něj měla přístup. Jako zloděj se plížil kolem oken, jen ve dvou se však svítilo. Počkal si pod jedním z nich a naslouchal. Čekal, že uslyší živé tlachání, jak bylo u Anell zvykem, ale místo toho zaslechl dívčí zpěv. Omámeně poslouchal dětskou ukolébavku zpívanou s takovou láskou a starostí, až se málem rozplakal.

„Dobrou noc, princezno.“

„Dobrou, chůvičko.“

„A koukejte si jít lehnout. Ne, abyste zase celou noc ponocovala na balkoně. Ještě tam nastydnete. Vím, že čekáte, jestli se nevrátí, ale je tady i on a ten vás potřebuje daleko víc.“

Zmateně se rozhlížel, kdo jiný by mohl Anell potřebovat? Zcela upustil od svého úmyslu, vlastně na něj dočista zapomněl, mozek mu pracoval na plné obrátky. Má snad princezna snoubence. Rozhodl se, že to zjistí. Potichu se protáhl kolem oken zpátky do tmy. Právě včas, aby ho nezahlédla, když vycházela na balkon. Opřela se o zábradlí a šeptala do noci modlitbu: „Dobrý bože, jestli mě slyšíš, ochraňuj Petra. Mou lásku. Dej, ať se vrátí. Ať je na nás pyšný.“

 

Petr strávil noc v seníku pod hradem. Za svítání už nedočkavě přešlapoval před branou čekaje, až se otevře pro obchodníky a trhovce. Na nádvoří i takhle časně ráno panoval čilý ruch. Děvečky natřásajíc se jako dámy nakupovaly, co panstvo poručilo. Vykutálení prodejci znaje jejich nedostatečnost v matematice je vesele okrádali. Však ony si příště dají pozor, jen co jim paní jejich neznalost vyčiní. Petr se nadechl. Jak mu to chybělo. Vzpomínal na všechny krásné dny, které zde prožil. Přitočil se u studně ke dvěma pohledným děvčatům.

„Krásné ráno!“ pozdravil. Odpovědí mu bylo veselé zachichotání.

„Krásné, krásné. Jen kdyby bylo veselejší,“ zničehonic prohodila jedna.

„Ale copak, snad nechybí ženiši pro takové pohledné panenky,“ skládal poklony.

„Ne, ženichů je spousta. Ale ty asi nejsi zdejší, když nevíš, jaká smutná událost nás postihla.“

„Byl jsem dlouho pryč za prací a konečně jsem se vrátil do rodného města,“ popravdě odpověděl. Byl čím dál víc zmatenější. Svatba byla přeci vždy pokládána za veselou událost. Pokud věděl, sucho ani záplavy zemi nepostihly, takže z toho byl poněkud jalový.

„Jde o princeznu,“ tajemně ztišila hlas druhá dívčina.

„Copak se stalo?“

„Už rok ji nikdo neviděl. Je prý nemocná, ale musí to být strašlivá nemoc, protože kdo ji na hradbách zahlédl, nikdy nespatřil její tvář. Má ji pořád zahalenou závojem, určitě pod ním skrývá něco děsivého. Snad jí něco znetvořilo obličej tak, že by prý obyčejný smrtelních zemřel hrůzou.“

„Snad nějaký nápadník se o ní neucházel?“

„Ucházelo se jich mnoho, ale princezna nechtěla odhalit tvář a pak už ani nevycházela ze svých komnat, tak to mnoho z nich vzdalo. A ti, co zbyli, odradila svým prohlášením, že se vdá až po dvacátých narozeninách. Komu by se chtělo čekat dva roky.“

„Bába mi vyprávěla,“ rozhlédla se její přítelkyně, „že kdysi proklel kdosi všechny ženy tohoto rodu. Žádná se nedožila dvaceti let. Neví se, proč chce princezna zemřít neprovdaná, ale podle všeho ví, že zemře brzy.“

V Petrovi by se v tu chvíli nikdo ani kapky krve nedořezal. Srdce se mu zastavilo. Cítil se provinileji než kdykoli předtím. Nechal tady Anell samotnou. Nechal ji napospas vládychtivým šlechticům i děsivé kletbě. Jak to, že to nevěděl dřív. Proč mu to neřekla?

„A když Anell zemře, ujme se vlády nad krajem její strýc, je to tak?“ zamyslel se nahlas.

„Je,“ ulekaně přisvědčily obě. Významně se po sobě podívaly.

„Děkuju vám, bůh vám to zaplať!“ Ani se neohlídl a utíkal pryč. Zastavil se teprve na palouku u potůčku, kde si často dávali s Anell dostaveníčko. Vysíleně padnul nazad do mechu, prudce oddychoval a zatínal pěsti. Rozhlížel se po prosluněné krajině. Všechno mu ji tady připomínalo. Skalka u vody, kde si jako děti hráli na vojáky. Dub opodál, z něhož měli rozhlednu. Musel Anell vidět!

 

Stejně jako předchozí noc počkal až se setmí, ruch na nádvoří utichne, až se brána do hradu zavře. Pak křovisky a tajnými cestičkami oběhl pevnost a vydrápal se na Anellin balkon. Skrčen pod okny ložnice naslouchal melodickému hlasu, který vyprávěl písní příběh. Vítr si pohrával se závěsy z lehké bavlny a táhl je ven, snad je chtěl pozvat na výlet do hor. Chůva zanedlouho odešla s přáním klidné noci. Další písně se nesly údolími a lesy. Petr se nemohl odlepit ode zdi, dole v žaludku se mu usídlil děsivý pocit. Co když je opravdu znetvořená? Jak se zachová, co když jí ublíží? Z dalších úvah ho vytrhlo neomalené zabušení na dveře.

„Tak neteřinko, nastal čas rozloučit se. Slíbil jsem tvé chůvě tři měsíce a ty právě dnes uplynuly. Našel jsem rodinu, která se o něj ráda postará.“

„Nemůžete mi ho jen tak vzít!“

„Já mohu cokoli, na rozdíl od tebe! Tahle noc je poslední, kterou s ním strávíš! Zítra si pro něj přijdou a už ho nikdy nespatříš!“

„Ne!“ zaječela.

„Bude to lepší. Pro oba. Musíš dál plnit roli hodné nevinné princezny. Ačkoli to bude ta největší komedie! Dobrou noc, drahá!“ uchechtl se. Práskl dveřmi, až to otřáslo zdmi. Pokojem se rozlehlo vzlykání. „To nemůže, to nemůže, nemůže!“ A pak najednou princeznin hlas přerušil hlasitý křik. Nezaměnitelný dětský pláč. Petr se napřímil. Jakoby někdo zažehl v jeho mozku pochodeň. Vždyť je to tak jasné! Proskočil oknem a druhým skokem byl u Anell. Ta polekaně zdvihla hlavu. I přes závoj bylo znatelné, že se v očích zračilo překvapení, úlek i zoufalství. Nejspíš to byl šok, protože hlasitě vzdychla a sesunula se k zemi. A dítě křičelo a křičelo. Nožkami třepetalo ve vzduchu, v obličejíčku úplně rudé. Mezi bezzubými dásničkami kmital jazýček vibracemi řevu. Petr nevěděl, kam skočit dřív. Nakonec chytl děcko v podpaží, zvedl ho z postýlky a pak položiv si ho na paži zkoušel vzkřísit Anell. Dítě jako zázrakem přestalo brečet, ale princezna se neprobírala. Položil tedy syna na jemnou vydělanou ovčí kožešinu a zcela necudně zajel Anell pod sukně. Chytl ji pod koleny a něžně jí zvedl nohy nad úroveň hlavy. Po pár okamžicích začala cukat víčky. Klekl si k ní, dlaní podložil krk a přizvedl jí hlavu. Závoj byl tenký, že přes něj rozeznal pohublou a přesto krásnou tvář. Chtěl ji políbit, rozplakat se štěstím. Prsty uchopil cíp závoje a pomalu ho zvedal výš. Objevil se hladký štíhlý krk a prameny lesklých vlasů. Závoj se lehce zvedal až k bradě. Tam, bráněn silným kouzlem, nepohnul se ani o píď.

„Co to, k sakru?“ zaklel tiše.

„Je začarovaný,“ hlesla Anell. Ani si neuvědomil, že je zase při sobě. Do očí jim vstoupily slzy a šťastně se objali. Políbil ji alespoň přes látku. I tak cítil její dech.

„Petříčku, ty ses vrátil? Denně jsem se za tebe modlila!“

Díval se zahanbeně do země. Styděl se za sebe. „Nevěděl jsem o vás.“ Pokynul směrem k děcku.

„Lásko, to je tvůj syn. Petr, po tátovi!“ hrdě představila uslintané miminko. Zrovna zaujatě zkoumalo palec u nohy. Měl chuť brečet jako malej kluk. Zdvihl synka do výšky prohlížeje si ho celičkého. Pak ho přitiskl na prsa a i přes jeho protesty k sobě přitáhl ještě Anell. „Jsi statečná, srdíčko!“ Zamyslel se.

„Musíme odtud zmizet. Zaslechl jsem tvého strýce. Chlapec pro něj představuje nebezpečí, tak se ho chce zbavit. Jsem si jistý, že by ho žádné rodině nedal. Sprostě by ho sprovodil ze světa, tak jak to chtěl udělat s tebou, když ti dal ten závoj!“

„Ale jak? Snad nás nechceš táhnout dolů po skále?“ vyděsila se právem.

„Nic jiného nám nezbývá!“

 

Nocí se nesl poděšený ptačí křik. Podivná skupinka sestupovala po zčásti rozpadlé stěně. Muž nesl dítě šátkem přidělané na zádech a pomáhal krok za krokem mladé dívce. Sílící vítr jim bránil postupovat rychleji. Anell mimoto bídně rozeznávala přes látku závoje obrysy zdi, a tak byla nucena spolehnout se na tiché rady zdola. Těžké sukně si vyhrnula, co nejvýš to šlo, ale přesto jí jejich váha dělala místy nepřekonatelné obtíže. Po dvou třetinách cesty byla absolutně vyčerpaná. Ke skalní římse zbývala vzdálenost výšky dvou dospělých mužů. Petr již stál na okraji a sledoval tmu pod sebou a sem tam kontroloval, jak postupuje Anell. Zrovna vzhlédl, když proud suti se uvolnil pod princezninou nohou. Chodidlo se smeklo, dlaně váhu těla neudržely a Anell padala dolů. Nevydala ze sebe jedinou hlásku. Ozvalo se temné žuchnutí. Dopadla na bok na římsu. Nemohla dýchat. Petr k ní přiskočil.

„Jsi v pořádku?“ Jenom kývla. Dlouho trvalo, než nabrala dech. Ruce měla do krve sedřené a i tvář pod závojem krvácela. Dál postupovali mnohem opatrněji. Malého Petříka cesta na zádech ukolébala ke spánku.

 

Od severu se stahovaly těžké mraky. Vítr už téměř burácel a vzduch byl cítit napětím. Začalo krápat. Objemné kapky se rozbíjely o kameny a skály, ztrácely se v mechu a vysoké trávě. Tančily na hladinách jezírek a neklidných tekoucích vod. Princezna s Petrem se právě dostaly do bezpečného stínu lesa. Koruny borovic zatím statečně vzdorovaly náporům deště, a tak pod stromy bylo ještě sucho. Poprvé oblohu rozčísl divoký blesk a záhy se zahřmělo. Anell se k pevně přimkla k Petrovi. Byla už hodně unavená a potrhané dlaně a tváře ji pálily. Objal ji kolem pasu a pomáhal jí překračovat staré větve skryté pod nánosy mechu a trav, vysoké kořeny borovic, které hledaly cesty po skalách k životadárné zemi tak dlouho. Oba se krčili před těžkými větvemi, uhýbali vyděšeným křídlům bažantů, které vyrušili ze spánku, hnáni strachem a touhou být co nejdál a současně být blíž svobodě. Teprve u mostu si dovolili na malou chvíli se zastavit. Pěšinou seběhli k vodě a schovali se před deštěm pod kamenný oblouk mostu. Dítě se probudilo a dožadovalo se prsu. Anell rozhalila plášť a láskyplně syna přitiskla k hrudníku. Ten již zkušeně našel cestu k chutné bílé tekutině a spokojeně a klidně sál. Petr to pozoroval nejistě ale s pocitem, že vše je tak, jak má být.Když se malý napil a víčka se mu opět sevřela blaženým spánkem, podala ho Anell Petrovi do náručí a sama si klekla k divoce proudící říčce, aby se omyla. Naklonila se nad hladinu, ponořila dlaně do božsky chladící čisté vody a chvíli je tam jen tak nechala, dokud ji ledová voda nezačala v ráně štípat. Pak si prsty zlehka zajela pod závoj a snažila se i přes magické sevření omýt tvář od zaschlé krve. Když tu vzápětí zjistila, že závoj nepůsobí na její prsty svazující silou, ale že jde zlehka nadzdvihnout. Úlekem stáhla ruce zpět do klína. Petr pozoroval její počínání s nedůvěrou. Neodvažoval se však ani hlesnout. Anell se znovu dotkla prsty závoje. Choval se úplně jako obyčejný závoj, šel odtáhnout z tváře, přetáhnout přes temeno hlavy a zůstal jako normální závoj v princeznině ruce daleko od těla. Anell ho nevěřícně pozorovala. Pomalu rozevírala prsty. Saténová látka mezi nimi začala utíkat stejně rychle, jako by mezi nimi protékal písek. Cíp závoje se ještě zatřepetal ve vzduchu a pak jej nápor větru nadnesl a hodil kamsi do běsnících zpěněných vod. Anell se s neskutečnou úlevou otočila na Petra, který se na ni povzbudivě usmál. Položil syna na plášť na zem a chystal se Anell obejmout.

„Co já bych si bez tebe počal! Jsi mé všechno!“ stačil jí ještě pošeptat do vlasů, než oblohu ozářil blesk ve stejnou chvíli, jakou zemí otřásl hrom. Obloha zrudla. Země se kývala a voda z potoka stříkala až neuvěřitelně vysoko. Kameny praskaly a všechno dunělo. Ohromné kusy zdiva a kamení padaly do vzbouřených vod. Někde v tom zmatku zaznělo sténání, dětský pláč a pak vše utichlo.

 

Ráno našli vesničané, kteří se chystali na hrad, kamenný most pobořený. Zbyly z něj jen sutiny. V ruinách pak objevili Petrovo roztrhané tělo. Nebyl skoro k poznání, ale místní si na něj ještě dobře pamatovali, a tak ho se všemi poctami pohřbili do pěkného hrobu a ještě se složili na těžkou žulovou desku, na kterou  nechali vytesat ozdobný nápis. A protože princezna tu noc zmizela ze hradu, mnozí se dovtípili, co mezi nimi bylo. Nikdy nenašli její tělo, a proto se domnívali, že jej ta divoká voda odnesla někam velmi daleko. Její strýc velmi přesvědčivě předstíral hluboký zármutek a na její památku nechal udělat její sochu, která stojí u cesty na hrad dodnes. Na nový kamenný most však již peníze z pokladny nedal, proto stojí místo něj most dřevěný, který však v pilířích má základy z tehdejšího mostu. Podle pověsti  však na tomto místě za jasných nocí straší. Tancují tam víly a lákají neopatrné chlapce do nedalekých močálů. Ale podle mě, to spíš pláče Anell, která tam ztratila svou lásku, syna i svůj život.“

 

„Oprav mě, jestli se mílím, ale neslyšel jsem, že bys říkala, že našli i tělíčko toho nemluvněte!“ zamyslel se František zcela ponořen do své představivosti.

„Máš pravdu. O dítěti se mi má bába nikdy nezmínila. Zřejmě zemřelo. Bába ale navíc tvrdila, že její muž byl nalezencem od potoka, jehož tam nějaká nezodpovědná dívka nechala ležet. Měla jsem si tehdy myslet, že jsme potomky princezny Anell a Petra. Bylo by to hezké, ne?“

„No, každopádně to byla moc pěkná pohádka, babi.“ Rodina se začala rozcházet, každý po své práci. Každý po svém zamyšlen. Chlapci vzali vůz, zapřáhli koně a svozili do seníku zbytek slámy, co už byla téměř přesušená. Za celé odpoledne spolu nepromluvili ani slova. Až k večeru, kdy jim mladší sestřička přinesla do seníku namazané chleby a láhev s čajem, zapadli do suché trávy a s plnými ústy se snažili zavést nenápadně rozhovor na noční příhodu.

„Taky si nemyslíš, že jsme ji viděli proto, že jsme byli opilí, že ne?“ odvážil se František na tenký led.

„Franto, já u ní stál. Já viděl, jak jí vítr zvedal sukně. Přece jsem nemluvil s kusem roští!“

„Počkej! Ty si s ní mluvil?“ Škubl rameny František. Jeho tmavé vlasy padaly ve slepených pramenech až na ramena, odmítal si je stříhat už od dětství, a tak ho matka nutila, aby je alespoň udržoval v čistotě, což se ne vždy povedlo.

„No, mluvil. Mluvil, nemluvil. Ona blekotala pořád něco o závoji. Říkal jsem ti to už včera!“

„Promiň, to jsem úplně zapomněl. O jakým závoji?“

„No, že potřebuje svůj závoj. Nevím proč. Přišla mi, že je mimo.“ Ondřej vytáhl z náprsní kapsy na vestě krabičku cigaret. Krabička už byla hodně pomačkaná. Ondřej si dopřával ten sladký kouř jen při zvláštních příležitostech, nebo když nad něčím přemýšlel. Vzadu v seně něco zašustilo. Bratři se na sebe podívali. František se napřímil a zkoumal haldy slámy, ale nic jiného se nestalo. „Asi kočka,“ zamumlal si spíš sám pro sebe.

„Co když to byla ta ztracená princezna?“ uvažoval nahlas Ondřej.

„Chtěl bys, aby to byla ona?“

„Nevím, bylo by to zajímavý. Jaký to asi je, začít věřit na kouzla?“ Opět mocně potáhl z cigarety. Chvíli kouř nechal působit v plicích a teprve pak ho s úsměvem pomalu vyfoukl. Zajel si rukou do vlasů a poškrabal se na temeni. Ruku s cigaretou opřel o skrčené koleno a když kus uhlíku upadl na trávu, pohotově jej zadusil podrážkou boty.

„Takovýhle. Vážně netuším, co si mám o tom myslet. Jak se s tím vypořádat.“

„Víš, co mě mrzí nejvíc? To, že už nejsme děti. To, že žijeme ve dvacátým století. Že k nám jezdí vlak. To, že na pohádky věřit nesmíme!“

„A kdo tvrdí, že nesmíme?“ Seno opět zašustilo a ozval se přidušený smích.

„Ájo! Vylez ven!“

„Víme o tobě, tak se neschovávej!“ Ze sena se vynořila světlovlasá hlava se rty roztáhlými od ucha k uchu.

„Vy jste zase pili, ne? Co to vykládáte za nesmysly? Babča vypráví jednu pohádku a vy se začnete chovat, jako by vás praštili! Pohádkám přece nevěří už nikdo, až na mrňouse!“

„A hele, sestřička si hraje na chytrou. Tak nám pověz, co by sis myslela, kdyby se ti stalo, to co nám. Fakt mě to zajímá.“ Popadl sestru za předloktí, povalil ji na záda a pak držíce její drobné ruce v jedné ruce, druhou ji začal lechtat, až skoro brečela.

„Prosím, prosím, nech mě! Už se vám nebudu smát. Fakt!“

„Fakt nebudeš?“

„Slibuju! Slibuju! Jen mě pust!“ Pustil ji a sám si zapadl zpátky do vysezeného důlku. Jeho tvář zastřel smutný mrak zamyšlení a pryč byl úsměv. Pak do ticha řekl: „Nejsem blázen, ať říká kdo chce, co chce.“

„Bráchové, jestli jste vážně někoho viděli, přece to nemusela být nutně zakletá princezna? Prostě to byla jen holka, co taky trochu přebrala a pak, když jsi s ní mluvil, tak se tě bála a jakmile ses otočil, prostě utekla.“

„Ta ségra není úplně hloupá, co?“ Pokrčil rameny Ondřej. František však zavrtěl hlavou: „Já ji viděl zmizet. Nebyla taková tma. Svítil měsíc, že bylo vidět skoro jak za dne. Určitě zmizela.“

„Jasně!“ vzdorně odvětila Andrea a chystala se odejít. Nikdo ji nezdržoval. Už byla u vrat stodoly, když se ještě naposledy otočila a na bratry, kteří seděli s hlavami sklopenými k zemi, se povzbudivě pousmála: „Babička má u sebe v ložnici starou truhlu. V ní má spoustu krámů. Taky hrozně starý závoj. Vím to, protože jsem si tam mockrát hrála na princeznu. Zkuste si ho půjčit a jít v noci k potoku. Když tam ta holka nebude, budete mít jistotu, že to není žádná zakletá princezna.“

 

„Ondro, neměli bychom to bábince říct?“

„Přemýšlej! Ještě by se nám vysmála.“

„Hm.“

„A podívej! Tady je.“ Držel nevěřícně v ruce zašlý kus jemné látky. Bál se, aby se mu v prstech nerozpadla. „Ten je ale neskutečně starý!“

„Odkud ho asi má?“

„Nejspíš se v něm vdávala, odkud asi?“ Poklepal si Ondřej prsty na spánek. „Připadám si, jakoby nám bylo deset.“

„To jo,“ zasmál se František, „honíme se za zakletou princeznou se starým závojem, který ji odkleje. To je vážně paráda. S tím se radši nebudu chlubit ani v hospodě po pátým pivu a jestli s tím někdy začnu, klidně mě pod stolem pořádně kopni!“

„Neboj. Tohle by nám stejně nikdo nevěřil.“

 

Kdesi za statkem zamrouskala kočka. Padala noc a na nebi se rozsvěcovaly první hvězdy. Bratři se táhli podél zdi a dávali pozor, aby je nikdo nezpozoroval. Oknem bylo vidět do místnosti, kde celá rodina seděla kolem stolu, jen jejich židle byly prázdné. Vymluvili se, že mají ještě nějakou práci a vytratili se ihned po večeři. Noc byla stejně jasná, jako předešlou noc, takže nebyl problém jít správnou cestou. Písek jim křupal pod nohama a nocí se neslo jejich funění, jak pospíchali. Za necelou půl hodinu byli na místě. Říčka si vesele ševelila a stromy se zlehka nahýbali nočním větrem.

„Víš, jaká to byla stejně náhoda, že jsme šli zkratkou a ne po silnici? Nikdy bychom tudy nešli.“ Otočil se František k Ondřejovi. Stáli na mostě a opírali se o zábradlí. Voda šplouchala na kameny a občas vyskočil lovící pstruh, aby s sebou plácl zpátky o hladinu.

„Bylo vidět.“

„Ale stejně, normálně tudy nechodíme.“ Uvažoval Ondřej, zatímco František pátravě zkoumal okolí.

„Tamhle to bylo. Vidíš? Ten plochý kámen, co ze břehu zasahuje skoro do půlky potoka.“

„Jdeme tam?“ zeptal se Ondřej.

„To není nutný. Vidíš přece, že tam nic není.“

„Budeme čekat?“

„Proto jsme snad tady, ne?“

„To ano, ale čím dál tím víc mám pocit, že se nic dít nebude. Že jsme vážně jen dva potomci, co se prostě až moc opili a měli štěstí, že se jim v tý opilosti nic vážnějšího až na nějaký podivný představy nestalo.“

„Možná,“ připustil František, „nejsem si jistý už vůbec ničím.“ Sedli si na kraj mostu a spustili nohy nad vodu. „Prostě budem čekat a uvidíme.“

 

Ondřej kouřil už poslední cigaretu, František poklimbával a Ondřej odhadoval, kolik tak může být hodin. Měsíc už byl nad obzorem, za chvíli zajde, uvědomoval si Ondřej. Pak se ozval vzdálený kostelní zvon. Nebylo pochyb, půlnoc. Jeho zrak sklouzl nevědomky na ten plochý balvan v potoce. Ondřej s sebou trhl. Seděla tam. Loktem šťouchl do bratra. Ten se zmateně zadíval na Ondřeje, který kývl směrem k ní. František pootevřel rty. „To snad není...“ nedořekl.

„Je.“ Ondřej se zvedl a hnán neznámou silou, přeskákal stejně jako předchozí večer až k neznámé dívce. Ta jej se stejným smutkem v očích téměř ignorovala. Ondřej se jí neodvážil hned nazvat princeznou, pořád tu ještě byla slabá jiskřička naděje, že se jedná o normální dívku z masa a kostí, ale vzrušení v hlase se neubránil.

„To jste zase vy, slečno?“ Neodpověděla. Rukou si mnula kotník a Ondřej si všiml, že jí z těch šíleně smutných očí pomalu tečou slzy.

„Slečno, je zima, pojďte se mnou!“

„A máte můj závoj?“ konečně promluvila. Avšak ani nečekala na odpověď a věnovala se zase svému neslyšnému dialogu s Měsícem.

„Mám.“ Ondřej třesoucí rukou zajel pod vestu a vytáhl na měsíční světlo jemnou průsvitnou látku. Dívka zmateně přejela očima Ondřeje i závoj a nevěřícně ho chytla do rukou. „To není možné.“ Polkla. „To je on. Zmizel společně s mým Petříkem.“ Po tváři se rozeběhly další slzy.

To už František nevydržel a rozeběhl se směrem k nim.

„Vy jste vážně princezna?“ vydechl zadýchaně. Odpovědi se však nedočkal. Dívka přehodila závoj přes vlasy a dychtivě se zeptala: „Stojí ještě hrad?“

„Hrad?“ Bratři se po sobě podívali, v jejich pohledech bylo příliš otázek. „Nedaleko je zřícenina hradu.“

„Vezměte mě tam!“ Sama nečekala a pružným krokem se vydala správným směrem. Bratři jí ani nemohli stačit. Od té chvíle se její smutný výraz změnil, byl teď plný očekávání. Krajina se značně změnila od dob, kdy se tu princezna Anell procházela a utíkala před zlým strýcem, avšak dívka jakoby ani nepotřebovala znát cestu, jakoby její nohy přesně věděly, kam mají došlápnout. Ondřej s Františkem marně klopýtali, co jim síly stačily, stejně viděli jen její záda. Když se les rozestoupil a oni se vynořili na mýtině pod skálou, na jejímž vrcholu se tyčila impozantní zřícenina, ona už jak kamzík šplhala po kluzkém kameni k nebi.

„Franto! To je vážně ona!“

„Já vím,“ zadýchaně přitakával.

„Co chce dělat?“

„Myslím, že je to jasné.“ Franta se zastavil uprostřed pohybu. Dívka zrovna dosáhla na římsu. Velmi obratně se na ni vytáhla a chvíli se jen tak rozhlížela po okolí. Věnovala pohled polorozpadlé hradní stěně, jejíž omítka zmizela tak dávno, že po ní nezbylo ani památky. Svými něžnými prsty pohladila chladný kámen a pak vykročila. Její tělo se ve vzduchu několikrát otočilo, ale ona nevydala ani hlásku. Až pak se ozval tupý úder, když poprvé narazila na skálu. A žuchnutí, když dopadla na zem. František zasténal: „Tys to věděl? Proč jsi nic neudělal?“

„Protože by to nebylo k ničemu. Teď už jí je dobře. Je zpátky u svého Petra!“

„Co to plácáš? Vždyť nám tady právě spáchala sebevraždu mladá holka!“

„Byla to princezna, která do téhle doby nepatří!“

„Prosím tě!“ František zavrtěl hlavou. „Musíme ji odnést. Poradíme se doma, co udělat dál.“ Nad tím Ondřej nepřemýšlel. Kývl hlavou. Dlouhými kroky překonali mýtinu a zastavili se až nad zakrváceným tělem.

„Teď se už nedozvíme, co byla pravda,“ povzdychnul si Ondřej. Závoj ležel opodál roztrhaný na cáry.

„Pomož mi s ní,“ kývl směrem k Františkovi. Ten ji chytl pod koleny a Ondřej protáhl své ruce pod jejími rameny a tímto způsobem donesli to měkké tělo až na statek. Skoro se rozednilo, než tam došli. Opatrně ji položili před vchodem do domu a bez hlesu vstoupili.

„Táto?“ Sebral odvahu Ondřej oslovit otce. Ten jen zvedl oči od novin a položil hrnek s kávou na stůl. „Můžeš jít s námi ven?“ Otec si syny změřil pohledem, pak vstal a následoval je. Když rozechvělou rukou František stiskl kliku, na okamžik se zarazil. Pak se zhluboka nadechl a dveře otevřel.

„Tak?“ Rozhlédl se otec po prázdném dvorku. Všechno bylo na svém místě.

„Tady byla! Přesně tady ležela!“ vykřikl Ondřej a pobíhal po plácku před dveřmi. Střídavě ukazoval na zem a střídavě se chytal za hlavu. Jediné, co leželo na zemi, byla malá hromádka bílého popela.

„Co se děje?“ objevila se matka. Hlavu ještě zabalenou v ručníku, musela si mýt ráno vlasy.

„Ale hoši zase popili a mají halucinace.“ Poplácal otec Františka po zádech. Uchopil ženu kolem pasu a společně se smíchem zacházeli dovnitř.

„Já to nechápu!“ vydechl zklamaně a zoufale zároveň František. „Na tohle nikdy nezapomenu.“

„Mám strach, že zapomeneš.“

„Nikdy! A budu o tom vyprávět svým dětem a ty zase svým, aby se na to nikdy nezapomnělo.“

Ondřej smutně zavrtěl hlavou: „A víš vůbec, jestli se to stalo?“

„Ondro?“

„Františku, na pohádky jsme přece jen už trochu velcí!“ řekl Ondřej, sundal vestu, pověsil ji v předsíni a šel se nasnídat. Čekal ho další den práce na statku, tak se musel pořádně najíst.

 

KONEC

---