Sen o lehkém bytí

Jednou jsem usnul. Hluboko v noci. Venku byla zima, sníh padal a padal a já se snažil vyspat z deprese.

V krbu tiše praská, na zem sedá prach, ve chvílích jak tato, mne obklopuje strach. Slunce padá za horizont, ke konci chýlí se ten den, hlasy z dálky, z domů hrůzy, trhají mi nový sen. Dech se tají, srdce tepe, na dubové dveře někdo těžce klepe. "Kdo jsi ? Člověk ? Nebo duch ?" Jen zář jedné petrolejky prosvětluje vzduch. Sedá na mne tíha věků, všechny lidské osudy, místo věcí skutečných, já vidím samé přeludy. Nevím jak se z toho dostat, tápu kolem temnotou a osud můj si klidně leží, za černou řekou, za vodou. Čím dál víc mne obestírá, mrazivý ten smrti chlad, naděje je v probuzení…..snad.

---