Plivance na severní pól

„Četl jsi to ?“, vyhrkne na mě brácha do telefonu.

„A co jako?“, ptám se nechápavě.

„O té výpravě polárníků, kteří budou sbírat DNA od lidí do zkumavek z křemíku a chtějí je uložit poblíž severního pólu?“

„To jsem tedy neslyšel“, přiznávám. „A co tím sledují? Uložit náš genofond pro mimozemské emzáky, aby si nás naklonovali?“

„To ne, ale to víš lidi se sami budou brzy klonovat úplně běžně, no a až za pár stovek nebo tisíc let najdou tvoje DNA, tak tě můžou znovu naklonovat“, rozplývá se s nadšením nad příští možnou existencí bráška.    

Zajímá mě, jak to chtějí provést, jestli mi vytáhnou nějakou decku krve nebo jen načůrám do zkumavky. Dozvídám se, že postačí sliny zájemce o genetickou hybernaci.

„Aha, takže si jen odplivnu a oni můj plivanec odvezou a zakopou do ledu?“

„Tak nějak. A právě teď dělají nábor. Na internetu mají adresu.“

„A co ty, taky si plivneš?“

„No, nemám přece internet,“ kroutí se najednou brašula.

„To není problém. Adresu zjistím a můžeme si plivnout všichni, celá rodina. A kdo ví, až naše plivance vydolují z ledu a naklonují. Třeba se všichni sejdeme v daleký budoucnosti“, zasním se nad fantastickými úvahami. A třeba si naše DNA bude pamatovat i to, co jsme prožili. To bude skvělý, až budeme našim prapravnukům vypravovat o tom co to byl les, jaká zvířata jsme běžně konzumovali,  a že mezigalaktické dovolené se tenkrát odehrávaly v dosahu maximálně pár set kilometrů, anebo kdo to byl Jára Cimrman. Naši budoucnost vidím zcela jasně a zřetelně. Pinožení za elixírem mládí na dvoře Rudolfa II. i to dnešní za prodlužováním života se po dnešním telefonátu pro mne stává zažloutlou historií. Ale plivance ve věčném ledu a sněhu? To je budoucnost. Jen doufám, že globální oteplování nerozpustí ledový příkrov zeměkoule jako kostku ledu ve whisce dříve, než naše křemíkové schránky najdou příští generace. A i kdyby, na dno oceánu se třeba zatoulá kapitán Nemo se svým Nautilem a naše plivance jistě objeví.