Zbytečný člověk

Končí?
     Kdepak, začíná.

Zbytečný člověk- Puškinův Oněgin.
Není sám- řítím se k němu do hlubin.

Omyl.
     Už tam dávno jsem.

Sama sebou zničená,
do bahna citů vbořená.

Ztopil...
     ...jsi můj sen.

Ne, nemám ti co vyčítat.
Po vrcholu vždycky čeká pád.

Kvůli sobě,
     jako už kolikrát.

Určitě nejsi bez viny.
Zasáh jsi srdce, co patří mi.

Děravé,
     mělo by hlasitě naříkat.

Zatím si pláče v ústraní,
a doufá v brzké shlédání.....(?!)

Proč, sakra, byl ten zásah tak hezký?
Aby měl můj život tvář humoresky?

Je možné rád to podstupovat?
Střízlivět, pak znovu se zamilovat?

Za všechno si můžu sama.
Aspoň už vím, že i mně už zvoní hrana.

Nejspíš jsem příliš hloupoučká.
Holt  jsem ten, kdo se nedočká...