Prolog všedních dnů

 Je to dávno, co jsem skrz listy

                      prolézal ke kořenům

 a stéblo mi ukazovalo směr...

 Vichr upřených očí,
 jež více slyší než vidí,

 i když jsou bystrozraké...

 Ploutve vsáklých nadějí

 a gejzír těch nejhorších představ,

 je to o rámech, ne o obrazech,

                          plátno pokydají hnojem,
co už ani nezapáchá...

                                                                            A v tom se míjíme,

 nadáváme a hrabeme se ze sraček                                                     abychom slušní a decentní zapadli do nejhorší žumpy,

       strádáme,                                                                       abychom v pohodlí zkameněli,
                          snažíme se být nestranní                     abychom lízali paty

                                                                   ani nevíme

                                                                                     komu...
                 

---