V prostoru duše ***

Krásné!Tak nádherné až nemám dechu!*Díky!

...je to v podstatě vyznání...černá a bíla... krása a smutek, duše opět vítězí nad prázdnotou... ale čaruje opravdu naposled...?

su ráda že nejsu jediná pamětnice :oD tak hezký písmácký večer! Ufounku a tobě asi až krásné ráno, a ozvi se - zítra učím doma, tak se budu vyskytovat i na našich drátech společných ;o)

Aaahh... Tak s tím "Podívej kvete růže" - tak teď se mi najednou něco vynořilo v hlavě, z propastí mé paměti (sám bych vůbec nevěřil, že si něco takového ještě vůbec dokážu vybavit, po těch letech; že by to s mou pamětí ještě pořád nebylo až zas tak hrozné? :-D). Ale jinak ta poznámka o zpěvu: ano, to je přesně ono, asi každý z nás, kdo se kdy pokusil něco jakýmkoli kreativním způsobem vytvořit, ví a chápe o čem je řeč - dokud je to jen uvnitř nás, je to nádherné, ale jakmile to opustí chráněný přístav našich pouhých snů a představ, nějaký démon to najednou znetvoří v něco příšerného...

bylo to tuším někde v hovorech h - jak mluvil o zpěvu... že když začne zpívat, tak uvnitř něj to zní nádherně... ale to co pak vyleze ven se nedá poslouchat... a taky rozebíral něčí interpretaci Bécaudovy Podívej kvete růže... nic?

Hmmm... Tak tady bych potřeboval trochu nápovědu: co máš teď konkrétně na mysli?

myslím že s vaší debatou trošku souvisí i to co říkal Horníček o zpívání... pamatuješ, Jopole? :o)

noo každopádně ...děkuji za slova..když se hodně o něčem mluví je to fajn ..tak třeba i přesto, že to není povedený ..mluvíte o tom.. a to je moooc dobře ***

Jó, kolik já už měl v životě nádherných myšlenek... Jenže v tom je právě to prokletí tvorby, ať v jakémkoli oboru: člověk má ve své představě dokonalý obraz toho, co chce vytvořit - ale jakmile sáhne po psacím náčiní a chce ten svůj krásný sen nechat stát se skutečností, tak náhle všechno to, co ještě před chvilkou bylo tak průzračně jasné, najednou ztěžkne olovem, slova řeči z lehounce poletujících motýlků se stanou těžkými neforemnými kládami, nohy vlastní fantazie předtím uhánící vpřed se najednou zaboří hluboko do močálu naprosté ztráty inspirace... Zkrátka, něco opravdového vytvořit, to opravdu není jen tak - chce to nějaký ten talent, hodně práce na sobě samém, a nakonec nějaký ten polibek náladových Múz by taky neměl chybět...

wau, tedy Jopol, klobouk dolů ... ty jsi to vystihl ... ano, nejde o to "chápat", ale ztotožnit se s básní, "vsáknout" ji do sebe a při čtení se radovat a prozpěvovat, to se mi zde nestalo ... tak to jen na vysvětlenou ... ale Ufounku, často se mi taky stává, že mám krásnou myšlenku a začátek je super a pak to nějak nejede dál ... hm ...

hmmm ***

Jestli se musí vždycky chápat? - Tak tohle mi trochu připomíná jednu vlastně klíčovou větu M. Horníčka, tuším z jeho slavných "Dobře utajených houslí", když se vyrovnával s víceméně povinným "socialistickým realismem" v umění: (V pravém umění) "nemusí to být přesně ono; ale musí to souhlasit". A tak bych s touto výpůjčkou od velké osobnosti české kultury řekl, že i poezie naprosto nemá povinnost být "realistická", aby mohla být "chápána" ve smyslu logiky; jenže na druhou stranu se musí nacházet v souhlasu s niternými prožitky potenciálního publika, jinak nedojde k rezonanci. A tak bych se tu spíše přiklonil k názoru Dáši: ten první odstavec skutečně čtenáři otvírá okno do poetického, ale jemu srozumitelného světa; zatímco v dalším jsou používány až příliš kryptické básnické příměry, než aby mysl čtenářova jimi nemohla být přespříliš přetížena...

rozcuchaný mráz a kvílivá meluzína... dlouho jsem u tebe nebyla - musím dohnat resty... :o)

To Dáša ...a musí se vždycky chápat ??? díky za ten první odstavec ..těšíš ***

první odstavec je krásný ... zbytek ... no, nechápu ...