Na účtence 02

            Bylo mi šestnáct. Jasně, pro každého je to zlomový věk, jak jinak. Odchazí se na střední školy, puberta je v plném rozmachu a všechno kolem člověka se zdá tak nespravedlivé, až to bolí. Bylo mi šestnáct a já nastoupil na střední sklářskou školu kdesi v jižních Čechách. Jako malíř. Těšil jsem se. A čekal co se bude dít. Měl jsem za sebou prvních pár víkendů prozpívaných do rána u ohně a samozřejmě se i mě chvěly prsty při představě, že i já pozvu svoji první vyvolenou do místního kina na nějaký americký brak a s klukama se příležitostně opiju v hospodě, kde se místní hostinský na věk neptá a v podstatě i to sebehorší pivo nám bude chutnat.

            Na kytaru jsem tehdy hrál sedm měsíců a oproti vlastním předpokladům mi to šlo rychleji, než jsem sám věřil. Nebyla to žádná sláva, samozřejmě, ale stačilo to, abych holkám tehdy na internátě ukázal, že nejsem zas tak úplně stejný jak všichni ostatní. Že rozhodně nepatřím mezi ty frajery v nažehlených košilích nebo borce v metalových tričkách. A právě těm to stačilo, aby si o mě udělali obrázek magora. Pošuka z jiné planety, který místo aby s nima chodil každý den do hospody, sedí u sebe na pokoji a  dělá nepochopitelný rámus, čímž si snad něco dokazuje. Zatímco ostatní na holky zkoušeli samčí legrační námluvy, které jim z nepochopitelného důvodu vycházely, já si s nimi povídal. Možná to byla chyba, snažil jsem se pochopit nepochopitelné, rozluštit nerozluštitelné a neuvědomil si, že čím blíž jsem jim byl jako kamarád, tím dál jsem byl potenciálním milencem, přítelem. A tak v atmosféře nevyhnutelné cesty, kterou jsem šel dobrovolně, jsem se snažil přežít v té grimase skorodospělosti a čekal, až se něco stane. Bylo mi šestnáct. To každý na něco čeká.

            Jak se praví v mnoha příbězích, rok se s rokem sešel. Já měl za sebou nemálo nadšení, překvapení bolesti i hlouposti. Před necelým rokem v září jsme vyhořeli. Snad od elektriky. Nebylo se čemu divit, bydlel jsem ve 150 let starém domě, kde všechno žalostně naznačovalo kolik toho ten dům už zažil. Shořelo všechno, moje první kytara, výkresy, oblečení, knihy, vzpomínky. Jedna z mých spolužaček mě přece jen brala takového jaký jsem a já byl zamilovaný a tak nějak víc se těšil na ten nedělní vlak do školy. Těsně před Vánoci pro nás škola uspořádala večírek. Bavili jsme se v kulturním domě a přítomní učitelé a vychovatelé tak nějak dělali že nevidí pěnivé půllitry v našich mladistvých rukou, občas si dokonce přiťukli s námi. Za Janou přijeli její starší kamarádi z vesnice, kde bydlela. Kvůli nějaké pitomosti jsme se chytli a ona že s nimi odjede ještě ten večer, místo druhý den se mnou vlakem, jak jsme jezdívali. Neozvala se celé Vánoční prázdniny. V neděli po Novém roce jsem ji vyhlížel a ptal se poní. Nic. Druhý den nám třídní učitel oznámil, že tu noc měli nehodu, sjeli do rybníka a ona zemřela na šok z podchlazení. Zůstal jsem sám a nezbylo, než jít. A hrát. Hrál jsem. A hodně. Byly tu i jisté pokusy o psaní, které na dlouhou dobu předučily další moje kroky. Omylem jsem se na jednom lokálním trampském festivale objevil na podiu. A předváděl zde svoje pokusy. Líbily se, ačkoli přednes byl falešný, nerózní, rozechvělý a uprostřed druhé písně lehce narušen zmateným zvukařem, který mi do kytary zapojil špatnou linku. Z nepochopitelného důvodu jsem si tehdy odnesl placku za druhé místo v kategorii písničkářů a duet. Tehdy jsem začal toužit po hraní více, než po čemkoli jiném. Moje snaha o zahraní nezahratelného doprovodu byla o to silnější, čím déle jsem u nástroje seděl. Byla to posedlost. Vedení školy mi jako jednomu z mála také nabídlo přestoupit na maturitní obor. Snad kvůli studijním výsledkům, ačkoli nijak valné nebyly. A tak jsem udělal přijímací zkoušky a začal studovat management sklářství. Zase od prvního ročníku. Nový obor, noví spolužáci, nový začátek. Tentokrát ale na již známém místě.

            Cítil jsem neklid. Takové to chvění, když člověk ví, že další krok nebude tím jedním krokem z mnoha. Už jsem věděl, co je chyba a co není. Měsíc na to jsem byl ale vědomě ve stejné situaci. A došlo mi, že začít od začátku, znamená něco jiného. A že dvakrát do stejné řeky člověk opravdu nevstoupí. V lednu už jsem byl tou tísnivou nejistotou z čekání na něco tak unavený, že další změna, která zákonitě musela přijít, už byla více definitivní. Odešel jsem ze školy, z jižních Čech, z místa, které mě bolelo jako tisíckrát ošlapaný puchýř v botě. A protože mi něco uvnitř nedovolilo zastavit a ošetřit jej, zul jsem se a šel bosý. Zbytek mých středoškolských let jsem strávil v Novém Měste na Moravě,kde jsem dostudoval management jakési doprav a logistiky. A tehdy to něco přišlo.

            Milda, kapelník Falešné karty tam na gymnáziu dělal civilní šlužbu jako školník. Znal jsem ho z oněch dříve už prozpívaných večerů a vlastně to byl on a celá jeho kapela, která mě dovedla ke hraní. Bylo mi třináct když jsem je tehdy viděl u nás ve vesnici hrát na country bále a když u jam sejšnu hráli písničky od Mikiho Ryvoly, o kterých jsem netušil, že je možné je zahrát snadno na kytaru, měl jsem rozhodnuto. A přesně tenhle Milda mě párkrát pozval k němu domů s tím, že si můžeme něco zahrát a já se alespoň něco přiučím. A tak jsem u něj trávíval víc a víc času. Jednou mi navrhl, jestli bych nechtěl zkusit hrát na kontrabas, že to není zas tak složité jak to vypadá. Hrát v kapele! To bylo tehdy přesně to, na co jsem čekal. Po čem jsem toužil! A udělal bych pro to cokoli. Kývnul jsem a začao moje školení, nejdřív u něj doma, potom víc a víc zkoušek s celou kapelou. Jejich stávající basista s nimi hrál jen placené akce a je to složitější, když trampská kapela chce jet na potlach nebo na festival, ze kterého toho moc nekápne. A tak jsem se z ničehonic stal kontrabasistou. Ne že bych někdy tak strašně moc toužil hrát na kontrabas, ale znamenalo to mnohem víc. Za těch pár let jsem se toho naučil hodně. Nejdřív to byly malé countrybály, u kterých bylo jedno, jestli dojde na nějakou tu chybu. Po čase se přidaly menší festivaly, tam samozřejmě nervozita byla mnohem větší. Ale fakt, že se kolem nás po koncertech začali motat lidé, třepající nám rukama, že jsme jim toho Boxera zahráli moc hezky a holky se víc usmívaly když se člověk někde občas nachomýtnul, nám dal za pravdu, že teď je to ono. Tohle je přesně ten důvod, proč hrát. Protože se to lidem líbí. A protože nás to jednoduše baví.

            Pamatuju si dvě moje první „kapelní“ vystoupení. To první, bylo na bále v Litavě. Taková ta místní celoroční událost, kdy hasiči pozvou místo dechovky partu trempíků, kteří jim hrajou s nadšením, jako by šlo o nějvětší událost od převratu. Pro místní to událost byla. Přece jen, kolik se toho zajímavého může stát ve vesnici s 350 obyvateli? Na této akci jsme se sešli dva basisti. Stávající Peny a já. Hrál jsem na tomhle bále asi pět písní, žádná sláva, za dvacet minut bylo hotovo. Ale bylo to první vystoupení „naostro“. Dosud to zní jako nepodstatné líčení, ale začalo tady toho mnohem víc, než jen hraní s kapelou. Vlasťák, druhý kytarista, měl tehdy nejkrásnější holku, jakou by kdo mohl potkat na vandru. Blondýnka s poměnkově modrýma očima, za kterou se i mnich musel otočit. Byla tam s ním a já se od ní držel dál, protože taková barbie toho v hlavě asi mít moc nebude a proč by se bavila s takovým rybízkem, jako jsem tehdy byl já? Chyba. Díky bohu za to, že první zdání může být tak snadno vyvráceno. Ten večer jsem v podstatě seděl a mluvil jen s ní, upíjel kofoly a v podstatě zjistil, že je to typ té ideální kamarádky do deště. Netušil jsem, že tím jsem v podstatě nastartoval koloběh dalších překvapení. A Vlasťák tehdy netušil, že jsme si tam prostě jen moc dobře porozumněli, jinak nic.

            Vlasťák je vůbec kapitola sama pro sebe. Co kapitola? Kniha! Kdybych chtěl popsat Vlasťáka, hm, kdo to vlastně je. Nepodařilo by se mi to za celý život. On byl tím, kdo mě do kapely nechtěl. Neměl mě rád. A proto se se mnou zas tak ani moc nekamarádíčkoval. To vše se mělo během následujících dvou let změnit. A změnilo. Takřka se vše obrátilo o stoosmdesát stupňů. Zvláštní, jak je ta cesta osudu někdy zajímavě vyasfaltovaná.

            Druhé vystoupení bylo tak trošku ironicky na Zahradě v Náměšti na Hané. Největším, teď už multižánrovém festivalu v Čechách. Bylo to naštěstí jen na malé zámecké scéně, ale snad nemusím podotýkat, nakolik to se mnou hýbalo. Hráli jsme po Magisonech. Nyní už neexistující progresivní trampské kapele. Měl jsem od nich tehdy půjčený kontrabas na tři písně, protože tou dobou kapelní kontrabas nebyl a já hrál buď na starou Jolanu baskytaru, nebo na kontrabas který Tišnováci používali jenom na „pohřbívání basy“. A právě tímto vystoupením jsem vzal za kliku a začal vstupovat do dveří, vedoucích do muzikantského kolotoče. Posluchači zde totiž byli ti, kteří přišli právě kvůli tomu, že tu měla hrát mimo jiné FK. Drtivá většina z nich nás (kapelu) znala. Octnul jsem se najednou v jiném světě. Lidé za to, že jsem hrál, mě poklepávali po rameni a onen magor a pošuk ze sklářské školy se pomalu začal vytrácet, aby ho vystřídal někdo, kdo ví přesně co chce. Ne snad že by to poklepávání bylo za dobrý výkon, ale i ta snaha se snad cení, ne? A já jí měl tehdy na rozdávání.

            A tak jsem šel. Už jsem věděl kam, ačkoli nevěděl kudy. Měl jsem pár průvodců, kteří ale občas zamlčeli nějakou tu překážku. Občas byli i oni sami zaskočeni kamením, chybějící lávkou nebo jen únavou. Ale do teď jsme se nikdy nezastavili na tak dlouho, aby to bylo už napořád. Vždycky byl důvod popojít. A já se teď jem tiše, ač nevěříc, modlím, aby vždz nějaký ten důvod byl.