vysněná přání.. rytíř Miroslav..

Rytíř Miroslav cválal na svém bujném oři za princeznou Lenkou. Za princeznou, kterou mu už u kolíbky osudem přidělily tři sudičky a které právě teď spřádaly nit jeho života. Miroslav s koníkem měli před sebou ještě dlouhou cestu. Miroslavovo těžké brnění při každém poskočení věrného grošáka zacinkalo. Zpoza koňských kopyt se zvedal dusivý prach, kůň sám při každém skoku odfrkl únavou, ale hnal se stále dál.
  Putovali dlouhé týdny. Přešli přes desatero řek, desatero lesů a desatero močálů. Bojovali s obry a Dryádou. Zdolávali ty nejtěžší úkoly, ale vysněný cíl, vysoká věž s Miroslavovou vyvolenou v nejvyšším patře v nedohlednu. I přes to rytíř neztrácel naději. Na noc rozložil oheň, věrného druha nechal oddechnout a i on sám načerpal nové síly. Ráno opět do sedla!

  Pak jednou, když už světlého dne moc nezbývalo, zahlédl Miroslav v dáli ohromná skaliska, za která právě zapadalo slunce. A tam, na nejvyšším bodě těch skal takové dva malé výčnělky. Mohly to být stromy, ale i dvě věže.
  Tu noc neodpočívali. Řítili se pustinou jako o závod. Hustá tma nedovolovala pohlédnout dále než na vzdálenost tří metrů. Rytíř nevěděl, kam ho noc zavede nebo co mu do cesty postaví. Nevadilo mu to. On se každému nebezpečí postaví! On za lásku život by položil!
  K ránu, když slunce vyšlo na opačné straně, než zapadlo, stál už ryíř připraven na další postup u převysoké hradby velkého kamení a vysokých ostrých hran. Koně pustil. Nechal ho, ať si užívá volnosti. Svůj úkol splnil a v Miroslavově srdci zůstane jako věrný přítel. Rytíř ze sebe shodil brnění a začal šplhat. Pokaždé se opatrně chytil prsty, dal nohu na správné místo, a pak se silnými pažemi vytáhl na další obrovský balvan. Kličkoval po strmé stěně sem a tam, hledal tu nejlepší cestu a postupně se dostával výš a výš.
  Tělo už ho bolelo. Rychlé tempo střídalo pomalé, ale on musel stále dál, musel. Až nakonec se dostal až nahoru. Postavil se na nohy a rozhlédl se kolem sebe, uviděl to desatero řek a desatero lesů a desatero močálů, které musel překročit. Oddechl si. Teď jen vysvobodit princeznu ze zakletí. Miroslave, jedině tvůj polibek ji dokáže probudit, řekla mu matka, když odjížděl na dlouhou výpravu.
  Ale jak nahoru, do věže, se dostat? Dveře žádné, stěny hladké, z žádných cihel. Při ruce žádné lano ani nic, z čeho by jej mohl zhotovit. Rozhlédl se tedy ještě jednou kolem dokola – tohle přece nemůže být konec, říkal si, byli jsme si souzeni, a hle! Povšimnul si onoho druhého výčnělku, který viděl tehdy z té ohromné dálky a na který v úžasu úplně zapomněl. Byl to vysoký strom, jak předtím předpokládal. Ten však takovou pozornost nepřivolával. Nejdůležitější bylo hnízdo posazené v jeho koruně a také obrovský pták, který nad hnízdem kroužil. Pravděpodobně čeká mladé, pomyslel si a začal se prodírat skrz větve nahoru.
  K hnízdu se dostal snadno, využil momentu překvapení a momentu nepozornosti a ukradl obřímu dravci s nebezpečně zahnutým zobákem jedno z vajec. Miroslav si vejce strčil za šat a rychle pelášil dolů. Avšak starostlivá matka si všimla, že jeden z jejich potomků zmizel a nenechala si to líbit. Zaútočila. Střihala kolem rytíře zobákem, sekala po něm drápy, ale marně.
  „Dravče, mám pro tebe návrh!“ Křikl na ptáka, když se dostal až na zem a s vejcem před tělem a značně nakloněn nad srázem čekal na odpověď.
  „Nedělej to, člověče, nezabíjej dítě mé.“ Žadonil pták sedící na nejnižší větvi.
  „Nezabiji, pokud ty mne do nejyššího patra téhle věže dostaneš!“
  Obrovský orel váhal. Bál se. “Dobrá, skoč mi na hřbet, vynesu tě až tam."
  A tak se i stalo.

V temné komnatě přistoupil k velkému loži opředenému snad stoletými pavučinami a naklonil se nad postavu, která v posteli spokojeně spala. Byla krásná, přesně taková, jakou si ji představoval a jak mu ji lidé popisovali. Krása nebes se dotýkající.
  Políbil ji. Chvíli se nic nedělo, ale potom, potom ta spanilá dívka otevřela oči, podívala se na rytíře Miroslava a usmála se.
  „Můj milovaný,“ řekla něžně.