Jak bláznicí běžný den proběhl

Můj psychiatr se mě občas ptá jestli to jen hraju. Neodpovídám, jen visím na lustru a bzučím jako moucha...

Dnes byl přímo ukázkový den, sluníčko svítilo, ptáčci štěbetali, tráva šustila a před blázincem nám prasknul vodovodní řad. Voda tekla kam až oko dohlédlo, a valila se dál a dál. Proudy strhávaly s sebou vše co jim stálo v cestě, napadané listí, kamínky, potkany, větší kamínky, důchodce, nábojnice protitankových střel, prostě veškerý odpad co se válí po ulicích. Středem tohoto obrazu zkázy a zmaru se brodila sestřička Jahelová a brumlala si pro sebe dost nevybíravé nadávky týkající se především Božských bytostí. Klela tak nevybíravě, že některé by jistě zčervenaly. Celých těch pět minut co se brodila rychle tekoucím proudem vody navíc křičela, že si nechá udělat nové kyčle a přesně popisovala jak velkou bolest způsobí lékařům, kteří ji odmítnou zapsat na přední místo v pořadníku.
Nějakou babičku rychle tekoucí proud vody povalil na zem a strhával jí z kopce dolu. Křičela tak, že mi připomněla Mářu. Víte, Mářa je paranoik a občas vidí všude ďábla. Jednou večer začal strašlivě křičet, neboť si myslel, že ho páni pekelníci strhávají do své říše, kde ho budou mučit. Tahle paní křičela stejně (ne-li více) a ulicí se ozývalo:“Bože! Pomozte mi někdo! Pomoc! Kriste na nebesích!“ Sestřička Jahelová si povzdechla a brodila se dál k branám ústavu pro choromyslné. Její boty z kůže pravého krvavého klokana byly promáčené skrz naskrz, když procházela branou. Jen co jí strážný viděl, začal vytahovat kricifix. Neměli se myslím moc v lásce, neboť při pokusu o útěk jednoho chovance sestřička Jahelová omylem trefila onoho hlídače. Tehdy ještě moc neuděla se svojí novou bambusovou foukačkou a napálila 1mg Thorazinu hlídači do zad. Chudák. A než Jahelová  znovu naládovala foukačku chovanec zmizel.
Vrátnicí se přebrodila bez problémů a podařilo se jí dostat i k našemu pavilonu. Místo obvyklého: „Dobré jitro pane doktore,“odsekla směrem k vrchnímu lékaři jedovatým tónem:“Potěš Pán Bůh všechny svatý,“ a když pan doktor zmizel „ty starej idiote.“ Při troše cviku jsme mohli poznat už na dálku jak se asi Jahelová cítí. Chodbou šla uprostřed, zpříma a z bot jí odkapávala voda jako vodníkovi, neboť za špatného osvětlení by jste si ji s vodníkem spletli i vy (a za tuto chybu byste si odnesli 1mg Thorazinu intramaskulárně, po chvilce byste leželi na chodbě, neovládali byste močový měchýř  a byli byste rádi, že jste rádi). Profesionálové by pouze z rytmu chůze a síle úderů bot na kachle podlahy uhodli, jak se asi cítí. Bohužel dnešní den nezačal asi práve nejlépe. A to ještě nic nebylo.
O chvíli později přijela naše sanitní bryčka. Sám řidič má velký smysl pro humor. Všude po kabině má uschované lahve od piva či dalších lihovin (pod sedadlem má třeba  lahvinku pražské starorežné) a jediný důvod proč toho piráta silnic ještě policejní kontrola nebyla schopna zachytit byl v tom, že jakmile se někde motorizovaná jednotka dopravní policie objevila, řidič zapnul sirénu a troubil ostošest. Podle toho naše sanitní bryčka také vypadala. Staré polorozpadlé auto bylo výsměchem někdejší moci a slávy (nutno podotknout že změna režimu se na tomto psychiatrickém dostavníku nijak nepodepsala). Starý rozhrkaný motor ovšem věrně sloužil a vedení nechtělo utrácet za vůz nový. Ovšem také nechtělo ani utrácet za benzín. a tak občas naše sanitní drožka jela na kradený disperzní lak na dřevo. Potom ovšem nesplňovala emisní limity, ale jakmile se objevila policie, řidič zapnul houkačku a dal ruku na klakson.
Příjezd do areálu jsme zaznamenali jasně a zřetelně. Jakby taky ne, chodci s výkřiky nelíčené hrůzy uskakovali stranou, když hrkající vůz jel po chodníku a razil si cestu bez ohledy na dopravní předpisy. Podle stupňujícího se křiku jsem odhadnul, že se sanitka zaparkovala ještě před vjezdem do ústavu, což je vzhledem k pražské dopravní situaci (a proto, že je tam velká křižovatka. kterou projíždějí autobusy) značně nepraktické. Překvapením bylo, že po deseti minutách se sanitka trefila (sice na druhý pokus) do bran léčebny a vjela do areálu, kde při pokusu o zastavení srazila koš na psí exkrementy, který pak vzala voda a nesla ho pryč. Vedení samozřejmě šetřilo i na pneumatikách a i když kola stála proud vody sanitku strhával pomalu k budově, o kterou se sanitka na chvíli zastavila.
Z vozu vypadl šťastný a společensky unavený řidič. Asi měl po ránu tak velkou kocovinu, že se při ranních vyprošťovacích pivech znovu opil. Válel se na chodníku jen chvíli než ho proudící voda začala strhávat mírně stranou. Tehdy ho zachytila sestřička Jahelová a jako Benátský gondoliér se snažila doštouchat pomalu plujícího řidiče ke vchodu. Řidič byl následně usušen a po pár hodinách poslán na protialkoholní detox v loďce od hasičů, neboť i když se v pozdních odpoledních hodinách podařilo tekoucí vodovodní řad uzavřít, park léčebny byl jedno velké (a velmi páchnoucí) jezero.
Bylo velmi pravděpodobné, že náklad v sanitce byl jízdou poškozen jen nepatrně, neboť hlasitě požadoval záchranu po moci Boží. Místo Boha dveře otevřela sestřička Jahelová. Nikdo jiný než řidič a Jahelová neumí ty dveře otevřít. Je k tomu zapotřebí jakýsi grif, kdy trhnete zápěstím a doufáte že zůstalo v jednom celku s rukou a modlíte se za to, aby se ty dveře otevřely. Někdy se ovšem dveře otevřou naprosto nečekaně za jízdy a za živého Boha je nedokážete zavřít. Nicméně jestli se vám na magistrále při rychlosti 195 kilometrů za hodinu otevřou dveře, staráte se o úplně jiné věci, neboť při otevření dveří se začne zasekávat přední náprava a sanitka se při takové rychlosti stává neovladatelným tankem. Snad jediný rozdíl mezi takto postiženou sanitkou a tankem je v tom, že v tanku lze částečně ovládat směr jízdy, zatímco sanitka přestává brát ohledy na základní kinetické zákony, takže to občas vypadá, že s gravitací má podepsanou soukromou dohodu.
Ze sanitky sestřička Jahelová vytáhla dva společensky oblečené muže, prohlédla jejich průvodní papíry, kývla na doktora a vedla je směrem k příjmu, kde se tito dva pánové posadili. Celou tuto scenérii jsem sledoval přes zamřížované okno svého pokoje, kde byl naprosto užasný výhled a zrak jsem odvrátil až celá peripetie skončila utopením sanitky v  čerstvém parkovém jezeře. Nutno podotknouti, že se kolem vozu rozlila smrdutá olejovitá skvrna, asi místo benzínu zas jeli na acetonové ředidlo. Ale pořád lepší než aby jeli na bahenní plyn.
Každopádně se zatopením naše parku jsme nepočítali ani my ani živočichové v parku sídlící, kteří se tak nastěhovali do našich prostor. Větší sbírku hmyzu, hlodavců, plazů, a drobných savců jsem viděl snad jen v depozitářích Národního muzea. Dokonce i měkkýši dolezli pod naši střechu, neboť je asi znechutila ta olejovitá skvrna od sanitky.
Ti dva pánové byli skutečně zvláštní lidé. Určitě jste někdy potkali v metru takové pány. Stojí tak u kamenné zdi u vlezu, koukají na lidi, v jedné ruce Strážní Věž, v druhé Probuďte se! Kdo by to byl řek, že se bojí pavouků a že s biologií nechtějí mít nic společného. Uznávám že je poněkud nepříjemné, že když při návštěvě toalety nemáte soukromí, protože na vás civí krysí rodinka i s právě vyvedenými mláďaty. Ale ti dva si pobyt u nás přímo ošklivili a přirovnávali ho k Sodomě a Gomoře (nechápu) a nebo k Peklu na Zemi (dobrá obchodní značka nemyslíte?).
Celý večer pak pro ně musel být utrpením srovnatelným s ukřižovaním na Via Apia. Jejich pokoj si zvolili jako dočasné útočiště mravenci lesní a červení. Stalo se, že celý večer pak tyto dva mravenčí kmeny bojovaly o své místo pod všeobjímající žárovkou. Ti dva ovšem z boje asi moc nadšení nebyli, ráno z pokoje vylezli velmi nevyspalí a zdaleka nebyli tak upravení jako včerejšího dne. Teprve pak jsem pochopil, proč se k nám hmyzofóbní poslové Boží dostali. Ze začátku mi přišlo zábavné jak v jakékoli věci viděli hnutí Boží a konec světa, ale pak jsem začal mít Boha plné kecky. Hned ráno se pokusili o svůj první útěk. Z ladnosti jejich pohybů to vypadalo, že v podobném ústavu nejsou poprvé, neboť se jim povedlo odstranit mříže z oken. Nechápu jak to udělali, někdy se jich na to musím optat. Z prvního patra se následně pokusili slézt po blízkém okapu do nebezpečného světa areálu psychiatrické léčebny. Okap se zřítil aniž to první z nich čekal, neboť jej někdo, zdá se, nařízl.
Deset minut se sestřička Jahelová smála, když ošetřovala muže, který spadnul z prvního patra na trávník. Jehovisté poznali, že v sestřičce Jahelové mají skutečného nepřítele, který se vyzná. Pánové byli zdrceni a přísahali na svém pokoji sestřičce Jahelové pomstu Boží. Po pravidelné modlitbě vylezli oknem společenské místnosti a jali se brodit jezerem na cestě za spasením.
Koukal jsem se  na dvě hlasitě utíkající postavy a  postřehl jsem, že na stromě uprostřed jezera někdo je. O ten strom se zaparkovala sanitka už včerejšího dne a nikdo neměl dosti odvahy se k ní přiblížit. Na její střeše stál pár gumových holinek. Pravděpodobně značky Gumotex. Postava pak skočila ze stromu ukázkové salto mortale a vskočila do připravené gumové obuvi. Seskočila ze střechy zahnívající sanitky a vytáhla skládací bambusovou foukačku. Další události byly stejně předvídatelné jako historický film. Mohli jsme se vsadit jen o to, jestli se běženci vzdají, popřípadně jak daleko budou schopni utéci.
Dnešní den si mohla Jahelová přiříznou do pomyslné pažby své foukačky další dva zářezy. S posměšnou poznámkou o pygmejích dva paralyzované běžence předala hlídači a šla se osprchovat.
Když se pak probrali pochopili, že sestřičku Jahelovou neporazí. Podplatit velmi pravděpodobně také nešla. Proto se ji rozhodli obejít. Člověk by se divil jaké psí kusy se v tom blázinci dějí, viďte. Pomohl jsem těm dvěma obstarat lžičky z jídelny. Voda už opadla a řidič se mohl vrátit zpět ke své sanitce. Ta naskočila a po dvou dnech strávených ve vodě pomalu, a za nesouhlasného hýkání odjížděla pryč. Za ty dva dny pak zkvasily i živé kultury obsažené v tom levném pivu v kabině a pokusily se o útěk z lahve. Ale to je jiný příběh.
Celou noc jsem pak nad svým pokojem slyšel drobné škrábání, občasný šepot a hihňáňí, které ustalo až k ránu.Byl jsem velmi velmi zvědavý, co se bude ráno dít. Když další den ráno přišla sestřička Jahelová do práce, havaroval s naší sanitkou vůz na zpracování odpadů (lidově hovnocuc) načež se sanitka definitvně rozpadla a odmítla se hnout z místa nehody. Po třech hodinách usilovného dopoledního smradu přijela hlídka dopravní policie. Hlídka však odmítla zastavit blíže, než 50 metrů od místa nehody a celou záležitost prošetřila až kupodivu rychle.
Po příchodu sestřička Jahelová zjistila, že v našem pavilonu chybí kus zdiva a dva chovanci. Mě teda víc vadil ten šílený smrad, než to, že nám chybí kus budovy a dva lidé...

---