Dětství - I.

První kapitola mého příběhu... Zajímá mne váš názor, mám-li vůbec pokračovat a podobně. Budu vděčná za každou kritiku.

Často mi bylo líto, že se moji rodiče nikdy nevzali. Nebo spíš – nechápala jsem, proč tomu tak bylo. Všechny děti měly maminku a tatínka stejného příjmení. Moje maminka byla Weberová a tatínek Svoboda. Děti se mě hloupě vyptávaly. Ty otázky mě vždy moc bolely, jelikož jsem vždycky tušila, že na tom asi nebude něco tak úplně v pořádku. „Adriano, jaktože seš Weberová a na třídní schůzky za tebe chodí pan Svoboda, hm? A je to vůbec tvůj otec? Není to strýček z desátého kolene? Hahahaha!“ unavovalo mě na tyto otázky odpovídat, protože jsem nevěděla, co na to říct. Většinou to bylo jen „Jo, je to můj táta a neřeš to.“ Byla jsem malá holka, mezi první a druhou třídou, a vůbec jsem nevěděla, proč by mí rodiče nemohli mít stejná příjmení. Teď, s odstupem docela dlouhé doby, to chápu až moc dobře. Chtěli mít volnost a vědomí možnosti, že kdykoliv si řeknou, mohou se lusknutím prstu rozejít. A později tuto možnost také využili. Narodila jsem se v pražské porodnici u Apolináře. Podle toho co mi vypravovala babička, jsem byla veselé a usměvavé dítě, orzhazující úsměvy na všechny strany. Plakala jsem prý jen minimálně. Rodiče na mě podle všeho neměli čas nikdy. Mamka dělala ředitelku luxusního pražského hotelu a táta byl v bance, v představenstvu. Ani jeden z nich se mi nevěnoval, a proto jsem k nim nikdy nepřilnula, neměla jsem k nim žádný hlubší vztah. Vychovávala mne babička. Ráno mě odvedla do školky, protože rodiče už byli dávno v práci a můj odvoz by jim narušoval denní režim, dopoledne doma poklidila a připravila mi panenky, abych si s nimi mohla odpoledne hrát, hned po obědě pro mne přišla zase do školky a celé odpoledne jsme si pak hrály. Nejšťastnější jsem byla, když mi babička četla pohádky. Uměla nádherně číst. Nejlépe uměla zahrát vlka z pohádky o Červené Karkulce. Do dnes vždy slyším její hlas „Kampak, Karkulko, kampak?“. Babička mi pomáhala v prvních školních dnech, dělala za mě první kroky do hudební školy, když jsem se chtěla učit hrát na kytaru, vždycky stála při mně, když na mě tatínek křičel nebo když mě mamka z něčeho neprávem obvinila. Ona mi byla nejbližším člověkem, bez něhož jsem si život představit jednoduše neuměla. Byla jsem na konci druhé třídy a ten den si pamatuji jakoby to bylo dnes. Ve školním vestibulu jsem jako vždy čekala babičku. Jaké nehezké překvapení bylo, když tam na mě místo babičky čekala máma. Hned jsem totiž věděla, že je něco v nepořádku. Bylo to poprvé a naposledy, co pro mne přišla do školy. „Ahoj mami,“ zamručela jsem, neskrývajíc zklamání z babiččiné nepřítomnosti. „Ahoj, zlato.“ „Zlato“. Tak mi máma nikdy předtím neřekla. Na mě to bylo všechno moc nápadné. Dostala jsem strach, nestalo–li se něco tátovi. Rovnou jsem se zeptala, co se děje. Máma se rozplakala, nevěděla jak mi to má říct. „No tak už mi to řekni, mami,“ vybídla jsem ji. Ona se na mne mezi hlasitými vzlyky pousmála a jen kuňkla, že půjdeme domů, tam prý mi všechno poví. Cesta domů byla nekonečná. Ani nejmenším náznakem mi maminka nedala najevo, co se děje. V hlavě jsem neměla nic než prachobyčejný zmatek. Nervózně jsem si pohrávala se svými blonďatými lokýnkami a zírala kamsi do prázdna. Potom se jakoby z nicoty vynořil panelový dům, který jsme obývali. „Tak, a jsme tady,“ vydechla máma unaveně. Nebyla zvyklá chodit a cesta ze školy trvala kolem dvaceti minut, takže se maminka zadýchala. Posadila mne na gauč a hbitě si svlékla kabát. Posadila se naproti mně. Zpříma se mi zahleděla do očí a vyhrkla na mě zprávu, kvůli které bylo celé tohle „divadélko“: „Víš, Adrianko, babička, ona je teď v nebi, vydala se na moc dalekou cestu.“ Nebyli jsme křesťansky založená rodina a tak jsem na posmrtný život a nějakou posmrtnou cestu nevěřila. Věděla jsem, že do té věty, kterou máma pronesla, se vešlo jen obyčejné spojení „babička zemřela“. Maminka si myslela, že když bude volit vhodná slova, zmírní tím bolest v mém srdci. Jenže jak lze utišit bolest, která je tak palčivá, že mám pocit jakoby mi někdo do srdce zabodl nůž? Pouhými „vhodnými“ slovy tedy rozhodně ne. Máma to považovala za vyřešené. Řekla jí to, tak ať se s tím Adriana popere sama, že... Jenže já sama nebyla natolik silná, abych se vypořádala se smrtí nejbližšího člověka, a co hůř, neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Několik dní mě mamka nechala doma, nemusela jsem do školy. Bylo to poprvé, co jsem byla sama doma. Snad všechno mi připomínalo babičku. Podívala jsem se do rohu obýváku a viděla jsem knihovnu, ze které babička vždy brávala knihy a předčítala mi. Podívala jsem se na televizi a cítila jsem babiččin dotyk, jak mne hladívala, když jsme se spolu dívaly na pohádky. Podívala jsem se na skříň a viděla jsem babičku, jak otvírá skříň, chtějíc z ní vzít krabici plnou mých hraček, abychom si pak mohly společně celé odpoledne hrát. Ať jsem se podívala kamkoliv, ve všem jsem ji viděla. Chtěla jsem se někomu svěřit, ale nebylo komu. Maminka přicházela z práce pozdě večer a okamžitě si šla lehnout, tatínka jsem nevídala vůbec, jelikož z práce přicházel kolem půlnoci a to už jsem já dávno spala. Jednoho dne doma někdo zazvonil. Šla jsem otevřít. „No ne, ty budeš Adriana,“ rozplývala se baculatá paní, která se mi vzápětí představila jako moje nová chůva Adéla. Až teprve potom co Adéla vešla dovnitř do bytu, jsem spatřila mámu, která až do té chvíle byla zastíněna Adéliným mohutným tělem. „Myslela jsem, že budeš radši, když odpoledne nebudeš trávit sama doma,“ řekla máma, spěšně se rozloučila a odjela zpět do práce. Adéla byla nadmírně komunikativní, ale s dětmi to neuměla. Pořád by se jen „mucinkala“ a „ňuninkala“ a neříkala nic jiného než „ty můj sladký drahoušku pojď sem“. Nikdy ji ale nenapadlo hrát si se mnou, nebo mi pustit pohádku. Ale umačkat mě láskou, to jí šlo skutečně více než dobře. Nenáviděla jsem ji. Více než kdy jindy jsem toužila po babiččině přítomnosti. Chtěla jsem dostat Adélu ze svého života. Na „ňuňáníčkování“ jsem byla přece jen již trochu velká. Bylo mi devět, sice jsem na svůj věk byla infantilní, ale rozhodně jsem se nechtěla „ťutínkovat“ s nějakou úplně cizí ženou, kterou jsem ještě navíc neměla ráda. Jednou jsem přišla domů a Adéla nikde nebyla. Měla jsem neuvěřitelnou radost, tak intenzivní pocit štěstí jsem neměla již značnou dobu před tím. Představila jsem si, že už Adélu nikdy neuvidím, že už se se mnou nikdy nebude muchlat, a byla jsem štěstím bez sebe. Nesmutnila jsem tak, jako tehdy, když zemřela babička, ba naopak, já měla chuť slavit, běhat po domě a radovat se z toho neskonalého pocitu volnosti. Jako bonus jsem pak brala jen mámino oznámení, že Adéla zemřela. Přesně vím, jak se máma tvářila, když zpozorovala, že její zpráva mnou naprosto nehnula a že jsem neuronila ani slzičku. Možná jí v tom okamžiku došlo, jak moc významná pro mne musela být babička, když jsem pro ni tak plakala. Rodiče tedy usoudili, že jako desetiletá už chůvu nepotřebuji a mohu doma být po škole sama. To byla další velice radostná zpráva. Předpokládala jsem, že se konečně dám alespoň trochu dohromady s dívkami ve třídě, konečně bych si přeci některou z nich mohla pozvat domů! Opak byl pravdou. Spolužačky nebyly zvyklé na mou přítomnost i mimo školu. Ve škole se se mnou bavily jako normálně, to znamená, že mne neodstrkovaly, ale pořád přede mnou měly nějaká tajemství „velké hodnoty“, jak už to tak děti mívají. Bylo mi to líto, ale doufala jsem, že se to časem poddá. Mezitím jsem svá odpoledne trávila buďto s knihou, nebo u televize. Na počítač jsem nesměla, protože tatínek měl strach, že bych mu smazala nějaká důležitá data. Jednou, to jsem zrovna četla pátý díl Harryho Pottera, přišla maminka domů z práce velice brzy. To byl stále ještě ojedinělý jev a já, se svou představivostí, jsem hned viděla tátu, jak leží na silnici přejetý nějakým autem. Ovšemže se nic takového nestalo. „Můžu?“ zaklepala máma na dveře mého pokoje a já jsem souhlasila. Zaklapla jsem knihu a pozorně jsem chtěla naslouchat. „Adriano, chtěla bys bratříčka, nebo sestřičku?“ zeptala se máma. Nebyla to otázka typu „chceš autíčko?“ na kterou lze odpovědět ano, chci, nebo ne, nechci. Otázka byla položena tak, abych musela odpovědět bratříčka, případně sestřičku. Svým způsobem jsem byla poměrně zvyklá na samotu a o faktu, že bych někdy mohla mít sourozence, jsem vůbec nepřemýšlela. Proto jsem bezděky odpověděla: „Je mi to jedno, mami.“ Najednou mi začalo v hlavě šrotovat a všechno mi docházelo. „Vy s tatínkem čekáte miminko? To je super!“ „Ehm... Jo,“ řekla máma, lehce přitom zaváhala, ale toho jsem si tehdy vůbec nevšimla. Měla jsem ohromnou radost. Představila jsem si, že jednoho dne nebudu sedět doma sama, ale budu doma mít sourozence, který mne s úsměvem přivítá, kdykoliv domů přiběhnu vyřízená ze školního shonu. Docela naivní představy, omluvou budiž mi to, že jsem do té doby nikdy nepoznala, jaké to je nebýt jedináček. Týden za týdnem jsem pozorovala maminčino rostoucí břicho. Bylo mi trochu líto, že i přes své těhotenství máma tráví většinu svého času v práci, a že nevěnuje více času mně. Jsem přesvědčena o tom, že kdyby mohla, implantovala by svoje dítě do břicha někomu jinému, počkala by, až se narodí, potom by ho ani nekojila a následně by na něho „povolala“ svoji, pro dítě nejhorší, zbraň – chůvu. Mému bráškovi Radkovi udělala v zásadě přesně totéž, tedy až na tu implantaci, samozřejmě. Máma byla celá nervózní z toho, že musela trávit pět dní v porodnici, a že v práci určitě zmešká něco hrozivě důležitého. Nebyla jako ostatní matky, neviděla jsem ji rozplývat se nad maličkým úžasným drobečkem Radečkem. Byla hlavně ráda, že se už nemusí starat o problémy s miminem a že může šup šup rychle naklusat do práce. Nejdřív však musela sehnat někoho, kdo by jí to „děcko“ pohlídal. Ani nedokáži popsat, jak velké bylo mé zklamání, když u nás na dveřích zazvonila mamka s drobnou ženštinou, o které mi řekla, že je Radečkova nová chůva. „No ty jsi ale slaďoučký brouček,“ rozplývala se chůva jen co viděla Radečka. „A ty, ty jsi asi Adriana, viď? No jen si na mě dej majzla, holčičko!“ řekla až výhružně a já dodnes přesně nevím, co se mi tím snažila naznačit, protože jinak se ke mně chovala velice mile, řekla bych, že až mateřsky. Tak jsme si hezky pokojně žili v našem bytečku, bez maminky, bez tatínka, chůva, já a malý Radek. Sourozenecký život jsem si představovala jinak a byla jsem nadmíru zklamaná z toho, že u mne a Rádi není maminka, ale musí s námi bydlet chůva. Začínalo mi být čím dál tím podezřelejší, že jsem už asi měsíc vůbec neviděla tátu. A tak jsem si jednou počkala na mámin návrat z práce. Hned jsem na ni vychrlila: „Kde – je – vlastně – táta?“ Musela jsem znít až vztekle. Máma se dala do překotného nesouvislého vysvětlování. Při troše snahy jsem nakonec pochopila, že se máma s tátou rozešli. „Ale,“ začala jsem mírně vzlykat. „Ale proč, mami?“ „Protože se k nám stěhuje můj nový přítel, víš? Adam!“ řekla tvrdě. Neměla vůbec žádný smysl pro soucítění se svou dcerou. Opět využila svou strategii „ať se s tím Adriana vypořádá sama tak jak umí“ a s omluvou, že je unavena, se odebrala do ložnice. Zůstala jsem stát jako opařená a měla jsem obavu z Adama. Přemítala jsem, co by to asi mohlo být za člověka, bude-li mne a Radka mít rád a kdesi cosi, pořád bylo na co se ptát. Nebylo však nikoho, kdo by mohl odpovědět. Adam přišel jednoho pěkného slunečného dne. S Radkem se přivítal jako s vlastním synem. Pamatuji si, že mi to vrtalo hlavou a když mamka usoudila, že jsem dostatečně stará na to, abych se to dozvěděla – takže mi bylo asi patnáct - , pověděla mi, že Adam je Radkův biologický otec. To bych ale předbíhala. Radkovi dárkem Adam přinesl nádherné chrastítko a já jsem dostala obrovskou krabici plnou čokolády. Jakoby Adam věděl, že mi maminka čokoládu zakazovala, mrkl na mne a odnesl krabici rovnou ke mně do pokoje do skříně. Ten člověk se mi hned zalíbil. Bylo mi trochu líto, že odchází chůva Tereza, ale byla jsem si jista, že Adam ji dokáže plně nahradit. A takyže ano. Po dlouhé době jsem se ze školy začala zase těšívat domů. Měla jsem radost, že se Adam hezky stará o půlročního Radečka a velmi ráda jsem mu pomáhala. Mým nejlepším kamarádem se stal Adam. S ním jsem totiž zažila věci, o kterých jsem dříve neměla ani potuchy. Když byla Matějská pouť, hned mi oznámil, že jedeme na atrakce. Tam mi potom vystřílel růže a já měla strašlivou, hrozitananananánskou radost. Ani mi nechyběli přátelé mého věku, protože jsem měla pocit, že Adam mi je všechny nahrazuje maximální možnou měrou. Těžko říct, bylo-li tomu skutečně tak.

---