hotel underground

Před přečtením povídky si rozhodně poslechněte skladbu Líbám tě černou od BSP, která byla hlavní inspirací k jejímu napsání.

Smráká se.
 
Stíny se prodlužují a ty na její tváři jsou již dokonalé. Do kůže si vtírá olej s dráždivou esencí vůně jasmínu a vanilky. Černé, velmi sporé prádlo s jemnou krajkou, kterou na kůži téměř necítí, ji chrání a zároveň vydává všanc. Na každé straně postele leží, jako manželé po třiceti letech, dvoje saténové šaty. Purpur nebo černá? Chvíli se rozhoduje a nakonec sáhne po rudých. Jsou jako pírko a příjemně chladí. Zvedne je do výše a se šustěním je nechá sklouznout po těle. Když se jí třou o kůži jako břicho zmije o rozžhavený pouštní písek, pocítí náznak žádosti, která však rychle pomíjí. Ramínka se zaklesnou a purpurová opona se dokonale vypne.

Kabelka a boty na jehlových podpatcích z krokodýlí kůže, jeden z jeho mnoha dárků. Ještě trochu perleťové růže na rty a poslední úsměv do zrcadla. Dobrý pozorovatel by v její tváři zahlédl i šeď, vyprahlost či náznak smutku. To vše se jí odráželo v očích a vyzařovalo v jakési podivné směsici radostného očekávání a strachu. Maska dokonalosti, kterou nosí jako na benátském karnevalu, však bez potíží všechny stíny pochybností zaplašila.

Je připravená. Je připravená? Otevřela dveře, zhluboka se nadechla a překročila práh.

Představení může začít.

------------------ 

Kapky deště bubnují do střechy a řidič taxíku se sem tam podívá do zpětného zrcátka. Je na něm vidět chtíč a chlípnost, jho, které ze všech mužů dělá krvežíznivé vlky a hloupé ovce zároveň. Chvíli jej ignorovala, ale když ji pošpinil asi podesáté, upřela na něj i ona svůj pohled. Muž rychle ucuknul a po zbytek cesty se věnoval pouze jízdě. Těšilo ji, jakou má poslední dobou nad muži moc.

Až na jednoho.

------------------

Stařičký portýr v dlouhém šedozeleném plášti přispěchal k vozu, otevřel dveře a se servilní úklonou jí pomohl vystoupit. Když ji vedl ke vchodu, breptal něco v tom smyslu, že její opětovná návštěva je pro hotel privilegium a doufá, že se tentokrát zdrží déle. Ignorovala ho. Z provazců deště na ni potměšile problikává neonový poutač nad vchodem. Nikdy nesvítí všechna písmena najednou, aby byla schopna přečíst celý nápis.

Vír lopatek, podobných mlýnskému kolu, vtáhl dovnitř ji i portýra, který se ji snažil do poslední chvíle uchránit před všudypřítomnou vodní tříští. Zatímco ona byla přijata do hřejivé náruče hotelové recepce, muž byl nemilosrdně vyvrhnut zpět do nečasu. Ještě se ohlédla a přes mozaiku rotujících křídel vchodových dveří zahlédla starce, jak si s úsměvem zdvihl klopy kabátu, zavřel deštník a vystavil se tak útočícímu živlu. Čepice i kabát byly zjevně kvalitně impregnované, protože kapky se při dopadu odrážely, a aniž by se vpily do tkaniny, sypaly se po chodníku jako perly z přetržené šňůry. Ačkoliv tuto scénu viděla tolikrát, vždy ji udivovala loajalita muže, který zbytečně riskuje zápal plic.

Dnes má službu Carlos, úslužný jako vždy. Zdálo se jí, že jeho pečlivě napomádované vlasy září víc než odrazy křišťálových lustrů na vyleštěném dubovém pultu recepce. Dostává se jí ujištění, že vše je připraveno do posledního detailu. Ano, i růže a láhev vychlazeného sektu. Ne, ještě nepřijel, ale je očekáván každým okamžikem. Pevně stiskne robustní kovaný klíč od presidentského apartmá a na dlani ucítí důvěrné tvary plamenných ornamentů. Carlos přivolává lusknutím prstu obsluhu výtahu.

Snědý bell-boy, pravděpodobně Portorikánec nebo Mexičan, není jako vždy potřeba. Kabelku, své jediné zavazadlo, tiskne v podpaží.

------------------

Mladík stojící před výtahem má tmavě modrou uniformu s vyleštěnými mosaznými knoflíky a na hlavě, hrnci podobnou, čapku. Neptá se na patro a z náprsní kapsy vytahuje drobný stříbrný klíč, který mu umožní stisknout tlačítko s číslem šest. Příjemná etuda pro smyčcový kvintet je dočasně přehlušena skřípěním pohybujícího se výtahu. V tomto dokonalém prostředí ten zvuk vždy působil nepatřičně, ale už si na něj zvykla. Až někdo jednou namaže převody a ozubená kola stařičké zdviže, nebude to už ono. Bude to tak trochu jiná éra. Netrvalo dlouho a dveře se rozevřely jako opona v divadle. Chodby šestého patra zbavuje úplné temnoty pouze několik lamp, které jsou rozmístěny tak spoře, že stěží osvětlí proluky mezi sebou. Nemá obavy. Mohla by jít klidně poslepu. Vydá se chodbou vlevo, mladík udělá jeden krok ze dveří výtahu, počká až se ztratí v šeru a poté se opět vrátí. Dveře se zavřou, smyčcový kvintet umlkne a všechno zahalí inkoustová čerň a absolutní ticho.

Na tomto patře je velmi málo pokojů. I když si tím není jistá, vybavuje si, že mimo presidentské apartmá viděla jen pět dalších dveří. Protože zde nikdy jiné hosty nepotkala, dá se odhadovat, že hotel tyto pokoje využívá pouze pro služební účely. Vzhledem k ceně presidentského apartmá si to však mohou dovolit. Chodba se rozdvojuje. Vpravo, jak dobře ví, se nachází schodiště a únikový východ. Zatáčí doleva a zastavuje před vchodem cíle své cesty. Nebýt zlaté kliky s vlčí hlavou na konci a netypicky velkého otvoru pro klíč, nikdo by nepoznal, že je toto apartmá čímkoliv výjimečné. Pomalu otáčí klíčem. Poprvé, podruhé, potřetí. Při každém otočení zámek uvolní třetinu západky a poté se dveře nehlučně otevřou.

Zouvá si boty. Ne, že by si to okolnosti vyžadovaly, miluje však ten pocit, kdy se jí do bosých chodidel opírají podivně tuhá a ostrá vlákna perského koberce. Sem tam některé pronikne povrchem kůže. Nezraní, ale zanechají dojem bolesti, která nebolí. Mrazí ji při tom, má husí kůži. Ladně vplouvá do pokoje, ve kterém se vše snoubí s červenou barvou. Jemný pastelový odstín v barvě rosé na stěnách se prolíná s růžovým porcelánem na empírové komodě s pozlacenými nožkami. Polstrovaná křesla mají karmínový nádech a šest sytě červených růží se téměř ztrácí na pozadí gobelínu v barvě Bordeaux. Na stole stojí dvě skleničky, mísa s jahodami a v ledové lázni trpělivě vyčkává šampaňské, až se bude moci volně nadechnout. Za sklem knihovny jí ukazují záda desítky tlustých knih vázaných v telecí kůži. Jedna leží na stolku. Zvědavě ji vezme do rukou. Goethe. S nezájmem ji zase odloží, když vtom zazní rozverná zvonkohra. Letmým pohledem na ciferník starodávných hodin s vyobrazením kolombíny a harlekýna v cudném objetí si ověří, že se zase opozdil.

Jak dlouho ji nechá čekat tentokrát?

------------------

Rozhodla se, že již byla trpělivá dost, a sama otevřela láhev. Nalila zurčící tekutinu do své sklenice, zaváhala, ale potom přece jen naplnila i tu druhou. Víno bylo trpké, ale ne natolik, aby je odložila. Sáhla po obrovské jahodě ve tvaru srdce, s potěšením se do ní zakousla a sklenku vyprázdnila. Posadila se do křesla, dolila si druhou a nohy dala na konferenční stolek. Poslepu nahmatala na temeni sponu do vlasů a nechala své kadeře sklouznout po ramenou.

Palcem si začala mnout klouby nártních kůstek na pravé noze, které měla od lodiček značně otlačené. Dopila obsah své, a chvíli na to, i druhé sklenice.

Zaklonila hlavu a zavřela oči.

------------------

Probudil ji velmi příjemný pocit. Jakýsi tlak a mravenčení, které se jí rozlévalo od hlavy až ke konečkům prstů. Otevřela oči a uviděla nad sebou důvěrně známou tvář. Ostře řezané rysy, vlasy i obočí ebenové barvy a hluboké mimické vrásky ve tváři. Rozhodla se, že mu nebude vyčítat pozdní příchod. Nechtěla totiž, aby přerušil masáž, která jí dělala moc dobře. Přivřela oči, ale jenom tak, aby mu mohla úzkou štěrbinou mezi víčky hledět přímo do temných očí. Jeho pohled jí způsoboval stejné potěšení jako jeho prsty hnětoucí její kůži, ne-li větší.

Potom přestal, pomalu ji obešel a významně se podíval na prázdnou láhev. Pokrčila rameny a usmála se. Zvonek, důmyslně ukrytý za knihovnou, přivolá pokojovou službu a ta velmi ochotně tento malý problém sprovodí ze světa. Vždy jí připadalo zvláštní, že vyřízené objednávky nalezla za dveřmi, aniž by kdokoliv zaklepal. V hotelích přece bývá zvykem počkat si na tučné spropitné a v presidentském apartmá dvojnásob.

Vzal ji za ruku a odvedl do ložnice. Poslušně jej následovala. Byl nerad, když byla neposlušná. Se zjevným potěšením ji svlékal. Její krásné rudé šaty odhodil daleko do rohu pokoje. Často jí říkal, že ji chce mít černou. Nerozumněla mu, ale něco jí říkalo, aby to nepřipustila. Stačily jí pocity, které s ním zažívala a rozechvění z očekávání toho, co příjde. Zatímco ji hladil, ona se vznášela a padala. Jemnost se s postupem času vytrácela a to ji nepopsatelně naplňovalo. Ztrácela se v mlhách. Dráždil ji jazykem na šíji a ona by přísahala, že jej měl rozštěpený jako had. Syčel jí do ucha stále tytéž návrhy a nabídky, ale ona jej neposlouchala. Zatímco v něm narůstala zloba a netrpělivost, z ní klokotalo očekávání vrcholného prožitku. Slast si měnila hlavní roli s bolestí v tomto niterném nepopsatelném představení, které skryté pod jejími víčky, spělo do finále. Zatnula mu nehty do zad a na polštářcích prstů cítila jeho horkou krev. Nevydal ani hlásku a ona poznala, že je zcela v jeho moci. Chtěla, aby to trvalo věčně. A právě v té chvíli se jí zeptal znovu.

"Chceš, aby to trvalo věčně?"

Dokonale jí rozumněl. Četl jí myšlenky? Pozbyla veškerou soudnost, nepřítomně přikývla a otočila se k němu zády.

"Chci tě mít černou!" pronesl temně a ona tentokrát neodporovala. Když se nad ní vzepjal, ucítila na rameni jeho prsten s velkým rubínem. Nikdy jej nesundával. Tentokrát však žhnul a pálil ji do kůže. Konečně i on protrhnul ticho sténáním a skřeky, mezi kterými jakoby zaslechla plácnutí těžkých kožnatých křídel. Chtěla otočit hlavu, aby na něj viděla, ale ruce, které ji pevně držely za ramena, jí to nedovolily. Stávala se bytostí bez vůle a možnosti uniknout z jeho sevření. Obrovský temný stín, který ji obestřel, postupně zaplavil celý pokoj. Odevzdala se mu zcela a byl to pocit, jaký dosud nezažila. Byla dokonale šťastná.

------------------

Když se vysílená zřítila z nebeských výšin do moře prachových polštářů, zhluboka oddechovala. Obestíralo ji šero. Snažila se rukou nahmatat svého trýznitele a dobrodince, ale byla zjevně sama. Teprve teď, jakoby z obrovské dálky, ucítila na rameni palčivou bolest, která se stupňovala. Vstala z postele a poslepu doklopýtala ke dveřím koupelny. Místnost osvítila drobná červená lampa na zdi. Otočila se zády k velkému zrcadlu tak, aby viděla zdroj své bolesti.

Z alabastrové kůže se na ni šklebil vypálený cejch v podobě nočního motýla smrtihlava.

------------------

Markéta pevně stiskla zuby, a i když se jí draly slzy do očí, rozhodla se nedat své zoufalství najevo. Zašeptala jen jakousi temnou kletbu a pak se vrátila zpět. Ke svému pánovi do šestého pokoje se šesti růžemi, v šestém patře hotelu underground. 

Snědý hell-boy právě přinesl další láhev.