Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCigarety
Autor
MorriconeTheGod
Cigarety
David a Nikola seděli v kuchyni. Popíjeli kávu a nemluvili. Nikola si chtěla povídat, ale viděla, že David je zamyšlený a nechtěla ho otravovat. Vždycky nasadil znechucený tón, když jej vyrušovala z přemýšlení a podíval se na ni pohledem, jako by ji chtěl probodnout.
-Co mě pořád otravuješ, když přemýšlím - říkal očima. Když už věděla, co by ji čekalo ani ho nezkoušela oslovit.
Pohrávala si s cigaretou, koulela ji po stole. Kdyby si s ní David povídal, nezapálila by si, ale takhle se rozhodla, že to udělá. Nudila se a měla na něj trošku vztek. A když tam ta cigareta ležela… dala si ji sem včera večer.
Vložila si ji do úst a z kuchyňské linky vzala zapalovač.
„Nekuř.“ Řekl David, skoro jako ze spaní, ani se na ni přitom nepodíval, zíral do podšálku. Nechala zhasnout plamínek a vytáhla si cigaretu z pusy.
„Ale to se podívejme, ty umíš i mluvit.“ Rýpla si, a aby ho naštvala a sobě ulevila chtěla pokračovat v tom co začala, než ji přerušil.
„Opravdu nekuř. Víš, že to nesnáším.“ Získala větší díl jeho pozornosti – a taky trochu vzteku – ale ovládal by se i kdyby mu před očima lupič odpráskl matku.
„Anebo co bude?“ Chtěla ho trochu provokovat.
„Říkal jsem ti, že kuřačky nesnesu.“ Pronesl tak chladně až ji přejel mráz po zádech.
„Spousta lidí kouří a jejich partnerům to nevadí!“ Rozčílila se, to nechtěla, ale nedokázala tomu zabránit.
„Mě to vadí.“ Rozhodla se, že ten boj dotáhne do konce. Škrtla zapalovačem.
„Jestli budeš kouřit – nemůžeme spolu být.“ Řekl to tak chladnokrevně až ji zarazilo. Položila cigaretu i zapalovač na stůl a stoupla si.
„Vážně!?“ Věděla, že David nemluví do větru. „Víš, že to je vydírání!?“
„Ne – vydírání je, když tě nutím a nedám ti možnost svobodné volby. Máš před sebou jasný a jednoznačný výběr. Buď přestaneš kouřit – nebo přestaneme spolu.“
David mluvil zvláštním způsobem, vždy si dával s odpovědí načas a pak jakoby každé slovo mělo tak jasné místo jako nota ve stupnici. Neřekl opustím tě nebo rozejdu se s tebou – řekl nemůžeme spolu být a přestaneme spolu. Běhalo ji to hlavou, děsilo ji jak chladně kalkuluje každé slovo. Nikdy se neuvolní, nikdy se neoprostí a není přirozený. Stále jako by čekal ránu do zad nožem – od každého. Nehádá se se svou holkou – plánuje bitvu.
„To ti na mě asi moc nezáleží!“ Okřikla ho, když už to nedokázala vydržet. Neodpověděl. Bylo jí skoro do pláče. Chtěla jen slyšet záleží mi na tobě nebo ještě lépe miluji tě.
Vyběhla z kuchyně a práskla dveřmi. David zůstal sedět a dál zíral do podšálku. Za chvíli se vrátila oblečená a s kabelkou. Vřelo to v ní a bylo to vidět. Šla ke kuchyňské lince a vysunula z pod ní odpadkový koš. David předstíral nezájem, ale věděla, že jí sleduje. Vytáhla z kabelky krabičku cigaret, otevřela ji a v patetickém gestu vysypala celý její obsah do koše. Krabičku potom zmuchlala a mrštila s ní tamtéž.
„Jdu se projít!“ Prohlásila nakvašeně a vyrazila ke dveřím z kuchyně.
„Niki.“ Ozvalo se ji za zády. Zůstala stát, ale neotočila se. Chvíli bylo ticho.
„Děkuju.“ Řekl David.
Bylo snazší zamávat rukama a vzlétnout, než dostat z Davida slovo díků nebo uznání. Usmála se pro sebe. Než odešla, letmo se na něj podívala, aby věděl, že se na něj nezlobí.