Úřednice

Když jsem dorazil na úřad, byly zrovna tři hodiny. Proštudoval jsem orientační tabuli umístěnou v přízemí hned za vchodem. Stavební odbor by podle ní měl sídlit za dveřmi číslo tři. Našel jsem to celkem v pohodě, nikde nikdo, chodba prázdná. Vidím, že mám štěstí, nebudu muset dlouho čekat. Opatrně jsem zaklepal na dveře a čekal na vyzvání. Nic, zaklepal jsem znovu, o něco intenzivněji. Zase nic. Odhodil jsem tedy zábrany a zaklepal takovou silou až mě z toho rozbolel kloub. Bohužel i teď se moje snaha minula účinkem. Nezbylo než zkusit otevřít. Vzal jsem za kliku, otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Kancelář to byla rozlehlá, pořádně prosvětlená velikými okny. Všude psací stoly, počítače, na stěnách mapy. V místnosti seděla všeho všudy jediná žena. Mohla mít tak padesát, na sobě měla tmavou sukni a fialovou blůzu ke krku. Hnědé, mírně prošedivělé vlasy ji splývaly na ramena. Na očích měla veliké brýle s tmavými obroučkami. Seděla za stolem, na kterém měla rozloženy noviny, vedle novin stála ještě kouřící káva, uprostřed stolu popelník s odloženou zapálenou cigaretou. „Dobrý den,“ troufl jsem si ji vyrušit. Nic, žádná reakce. Natáhla ruku k popelníku, uchopila cigaretu, dlouze potáhla, rozkošnicky vyfoukla dým a položila cigaretu zpět na popelník. Potom usrkla trochu horké kávy a teprve pak ještě s hrníčkem v ruce dala najevo, že vzala na vědomí vniknutí cizí osoby do místnosti. Podívala se na mě pohledem tak přísným, až se mi podvědomě rozklepala kolena. „Vy neumíte číst?“ Zeptala se a položila hrníček na stůl. „Já…jáá..“ nebyl jsem schopen odpovědi. „Asi neumíte, kdybyste totiž uměl číst, přečetl by jste si na dveřích, že úřední hodiny jsou v pondělí a ve středu od osmi do osmnácti.Dnes máme úterý takže vážený pane laskavě opusťte ihned tuto místnost.“   „Ale já jsem se chtěl jen na něco…,“ snažil jsem se úřednici obměkčit. Bezvýsledně. „Vaše na něco mě nezajímá, myslíte si, že se tady snad flákáme?! Víte co máme práce?! Přijďte zítra, sbohem!“  Spolkl jsem další nachystanou větu, zamumlal něco jako děkuji, nashledanou a vycouval z místnosti. Pořádně jsem si prohlédl ceduli na dveřích. Žena měla pravdu, úřední hodiny od osmi do osmnácti, v pondělí a ve středu.  Roztrpčen a s ukřivděným pocitem oběti řehtajícího úředního šimla, jsem budovu městského úřadu opustil…

      Následujícího dne jsem se jak na potvoru zdržel v práci. Domů jsem dorazil ve čtyři hodiny, moc času mi už nezbývalo. Rychle jsem snědl studený oběd a hurá na úřad. Přede dveřmi číslo tři stála fronta až ke schodišti. Braly mě mdloby. Za chvíli je půl páté…no uvidíme. Postavil jsem se poslušně na konec řady a čekal. Pán přede mnou nervózně přešlapoval na místě, sem tam si jen tak pro sebe tiše zaklel, co, to jsem  přesně neslyšel. Otevřely se dveře a zevnitř vyšel na první pohled naštvaný mladík v riflích a tričku. Práskl dveřmi a odcházel k východu. Muž přede mnou se za ním díval a kroutil při tom hlavou. „To snad ani není pravda, sedí tam skoro hodinu a když konečně milostivě vyleze ven, vypadá jako by mu uřezali koule.“   „Možná ho uvnitř něčím naštvali.“ Nadhodil jsem možné vysvětlení mladíkova rozhořčení.“ „Naštvali, nenaštvali, to je jeho věc. I kdyby ho třeba poslali do tý největší a nejsmradlavější prdele, mohli si to vyříkat rychleji. Vždyť už tu čekám skoro dvě hodiny. Ať jdou všichni do hajzlu i s těma jejich razítkama…“ Uznal jsem, že pána nemá smysl přesvědčovat o opaku a rozhodl jsem se zbytek čekání promlčet. Fronta byla menší a menší. Někdo vždycky vyšel ven, někdo zase vešel dovnitř a pořád dokola. Jenom mi bylo divné, že jsem v řadě pořád poslední, že po mně už nikdo další nepřišel… Nadešla moje chvíle. Dveře přede mnou se otevřely, zevnitř vyšel pán, který před dvěmi hodinami posílal všechny na velkou. „Kráva jedna, si asi myslí že jsem padlý na hlavu, nebo co. Jen počkej, tohle si ještě povíme…“ Muž mi za stálého brblání přibouchl dveře před nosem, neřekl ani nashledanou a byl pryč. Otevřel jsem dveře a vešel do pro mě už známé místnosti. Uvnitř byla stejná žena jako včera, oblečena ve stejné sukni a stejné blůzce ke krku. Jenom ty noviny chyběly. „Dobrý den,“ pozdravil jsem slušně. Stejná reakce jako včera, tedy žádná. Žena četla lejstra rozházené po stole a já pro ni neexistoval. „Dobrý den,“ zvýšil jsem trochu hlas. Žena zvedla hlavu od lejster, chvíli se dívala směrem k oknu, až téměř po minutě otočila hlavu ke mně. Stejný pohled jako včera, pohled zmije chystající se k útoku. „Vy asi opravdu neumíte číst,“ teď už se neptala, už to jen tiše konstatovala. Nenechala mě ani odpovědět. „Neumíte, protože kdyby jste uměl, přečetl by jste si, že úřední hodiny jsou v pondělí a ve středu od osmi do osmnácti a teď už máme skoro sedm,“  tuhle větu začala potichu, postupně hlas zesilovala a nakonec zakřičela z plných plic: „Ven!!!“  Já jsem od přírody klidný člověk, hned tak něco mě nerozhodí, ale teď jsem byl naštvaný i já. „Nashledanou,“ odpověděl jsem se sevřenými rty, vyběhl jsem z místnosti a práskl za sebou dveřmi takovou silou až málem opadala omítka. Byl jsem dokonce tak naštvaný, že jsem hned z úřadu zamířil do hospody. Uklidnil jsem se až po dvou pivech a dvou zelených. Když mi hospodská přinesla třetí pivo a  třetí zelenou, přisedl si ke mně soused Karel. Všechno jsem mu hezky vyklopil, trochu jsem si i zapřeháněl, po třech pivech a třech velkých to přece ani jinak nejde. Karel mě pozorně poslouchal, pokyvoval hlavou, že mi jako rozumí, počkal až dopovím co mám na srdci a pak spustil: „Je to tak Josef, je to pěkná kráva, každéj na ni nadává. No jo ale úřad je úřad, obejít ho nemůžeš, v tom je ta potíž. Řeknu ti ale jednu věc Josef. Dneska je to potvora k pohledání, ale kdysi, kdysi Josef, kdysi to byla tak správná ženská, že by si druhou takovou nenašel. Usměvavá, veselá…no a teď…teď je z ni tohle.“  Karel se na chvíli odmlčel. „Dobře, tak mi teda vysvětli, proč je teď taková semetrika?“  Karel na moji otázku znova chápavě pokyvoval hlavou. „Přesně tak, proč? Protože se vdala, byla vdaná hezky pět let, no a po pěti letech se její milovaný pěkně sebral a odešel za mladší… a naše Helenka se uzavřela do sebe, přestala chodit mezi lidi a výsledek?…Výsledek je takový jaký je…“  Vydrželi jsme si s Karlem povídat o úřednici ze stavebního odboru ještě necelou hodinu. Pak byla v přívalu vypitého piva a zelených zapomenuta a řeč se obrátila k jiným, neméně důležitým tématům. Opouštěl jsem hostinec v jedenáct, nohy těžké jako z olova, na zádech opici velikou jak stodola.

      S Karlem jsem se rozloučil u zastávky autobusu a zbytek cesty  k domovu šlapal osamocen. Žena bude mít radost, včera jsem nevyřídil nic, dneska už vůbec nic, ke všemu jsem celý večer promrhal v hospodě.  Z pochmurných úvah mě vyrušilo něčí vzlykání. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen důsledek vypitého alkoholu. Vzlykání ale neustávalo, zaostřil jsem tedy zkalený zrak patřičným směrem a snažil se odhalit původce nočního vzlykotu. Seděla na lavičce v parku, hlavu měla zabořenou v dlaních a brečela  a brečela. Přišoural jsem se až k ní. Moc jsem toho neviděl, byla už tma a pivo a zelené taky vykonaly své. Že to je ženská, to jsem si byl jistý na sto procent. „Halóó, madam,“  oslovil jsem jemně neznámou. Vzlykot ustal, žena sebou mírně cukla, asi jsem ji polekal. Zvedla hlavu z dlaní a podívala se na mě. Viděl jsem jen rozcuchanou hlavu, rozmazané oči a mokrý, uslzený obličej. Byla mi trochu povědomá, kdyby jen sakra nebyla taková tma. „Nechte mě být,“ řekla potichu a zabořila hlavu znovu do dlaní. I hlas mi byl povědomý, kde já jsem ho jenom… No jistě, to je přece… Přede mnou seděla na lavičce, uplakaná, s rozmazanýma očima a s rozcuchanými vlasy, moje stará známá úřednice stavebního odboru. Nejdřív mě popadla obrovská zlost, chtěl jsem ji v první chvíli sdělit něco hodně neslušného a hodně od plic. Jenom jsem ale stál a mlčel. Přišlo mi ji najednou líto. Pozoroval jsem ji jak tam sedí a pláče… zlost se pozvolna vytrácela. Sedl jsem si vedle ní a pohladil ji po rozcuchaných vlasech. „Co se vám stalo?“ Zeptal jsem se skoro něžně a nabídl ji čistý kapesník. Chvíli ještě posmrkávala, pak přijala nabízený kapesník a utřela si nos a oči. „ Byla jsem na návštěvě u sestry…když jsem se před chvílí vracela domů, chtěla jsem si zkontrolovat jestli mám v kabelce klíče od bytu. Klíče jsem našla, ale upadly mi při tom do trávy. Když jsem je chtěla sebrat, projelo okolo mě pár mladíků na kolech a já musela uhnout. Spadly mi při tom i brýle z nosu a zapadly někam čert ví kde. Já totiž bez brýlí skoro nic nevidím, teď nemám ani brýle, ani klíče. Chvíli jsem se snažila je najít, ale pak to na mě nějak přišlo a ….“ Znova se rozplakala. „Ale no tak,“ chlácholil jsem ji jako školáka nesoucího domu první poznámku se strachem, že dostane od přísného otce pořádný výprask. „Já vám ty brýle i klíče najdu, pak vás odprovodím domů a zase bude dobře, uvidíte,“ znovu jsem ji při tom pohladil po vlasech. „Opravdu?“ přestala plakat. „Opravdu,“ řekl jsem a dal se do hledání. Ona byla skoro slepá, já zase skoro na mol, moc nadějí jsem si nedával… Trpělivost růže přináší, našel jsem brýle, o kus dál i klíče a vytrvalým hledáním se o něco málo scvrkla i ta opice pověšena na zádech.  Doprovodil jsem Helenu až k bytu a uháněl domů.

      Příští týden v pondělí jsem znovu vyrazil na stavební odbor. Přede dveřmi postávaly pouze dvě osůbky. Za necelou půlhodinu jsem se dostal na řadu. Přivítala mě usměvavá dáma v černých brýlích.  Za patnáct minut jsem vyřídil co jsem potřeboval, navrch jsem si odnesl pozvání na kafe a bábovku. Pár vřelých slov zmůže někdy víc než příval nadávek a opadaná omítka u dveří.