paní atwoodová

paní Atwoodová

    Vystoupil z tramvaje a mokré Nusle ho vsákly do sebe.
    Mezi prostředníkem a palcem držel knížku a ukazovák mu pevné desky svíraly na straně třicet čtyři.
    Chodník byl pod teniskami tvrdší než obvykle. Ulice byla šedá a domy v ní vysoké a prázdné a lítali nad nimi nějací černí ptáci. Nahoře se plazil most a vypadal jako někdo, kdo se z posledních sil drží nad propastí konečky palců a jedno vyděšené oko zpod ramene civí bez mrknutí přímo na hubeného kluka v teniskách.
     Uběhly sotva tři hodiny od doby, kdy potichu a sekaně vysvětlil, co k ní cítí. Kamarád, za kterým jde do hospody, ještě nic netuší, a tak se prvních pět cigaret bude svěřovat s vlastními problémy.
    Ve sluchátkách se rozezněla další píseň a jemu se zastavil dech a zaradoval se. Byla to přesně ta skladba, kterou si teď chtěl poslechnout, každý tón mu projížděl páteří a souznil s ním. Byla to jenom jeho píseň, nedotčená snahou navodit dobrou atmosféru v její nebo její společnosti, byla jen jeho, a nevadí, že si z ní poslechne sotva dvě minuty, protože se už se blíží k Bratrovi v triku, hospodě, kterou vedou podivní intelektuálové před padesátkou, co se smějí svým interním vtipům a po lokále jim pobíhá kotě uvázané na horolezeckém laně.
    Zapálil si cigaretu a zasmál se té nové skutečnosti. Že je volný. Byl jako entuziastický horolezec, poskakoval a pobíhal a hledal průvu mezi skalami, aby ji mohl s řevem a s napřaženýma rukama přeskočit. Byl jako cestovatel, co právě shodil z ramen těžkou tašku a oddychl si při pohledu na svůj černý vršovický činžák, který rok neviděl.

    „Nemůžu tě najít.“ řekl jí dneska.
    Takovou blbost že řekl?
    „Víš, prostě tě nemůžu najít.“ šeptal jí s vážným tónem, když seděli v trávě někde nedaleko jejího domu. Holka na něj civěla svýma hezkýma očima a občas říkala: „Já to chápu.“ A takhle si to opakovali, občas jí nabídl cigaretu, hrabali se rukama v trávě a koukali na obzor šumící dálnicí. Když si to mezi hluchými pauzami zopakovali po čtvrté, usoudili, že už to stačí, a zdvořile se rozloučili.

    Atwoodka by mu takovéhle rozloučení snadno projít nenechala. Proto jí koneckonců říkal Atwoodka. Byla tvrdá. Každá její výtka a připomínka prořízla jeho ego jako žiletka. A psala básně. Asi by se mu zasmála. Pak by řekla: „V první řadě nemůžeš najít sebe, víš?“, nakonec by ho přesvědčila, aniž by se snažila, že s ní chce být až do konce života. Atwoodka byla křehká tělem, s malýma ručičkama a vysokým hláskem, ale uvnitř tvrdá a hořká a trochu potají hodná. To ona ho všechno naučila. Naučila ho respektovat ji a přitom z ní nemít strach, naučila ho mít prostě rád, bez strachu z vysvětlování a odůvodňování. Naučila ho občas se smát svým problémům a taky problémům jiných.
    Později se jeho bezstarostný smích začal střídat s pocity tiché, znuděné beznaděje. Ta nenápadně přešla v naprostou beznaděj, kdy seděl na záchodě a plakal nad směšnou představou, že není milován.
    Naučila ho klepat bradou z žárlivosti. To když se jí jednou z hloupého rozmaru zeptal, jestli se jí líbí ještě někdo další a ona mu vykládala jak v hospodě pod stolem tře koleny o přísedícího a jak si pak chodí ven zapálit a čeká. Když se jednou milovali a ona odjela, probudil se s ošklivou vyrážkou a brečel.
    Nevídali se s Atwoodkou často. To mu pomáhalo horoucně jí milovat a časem stejně nenávidět.
    „Bála jsem se, že už tě neuvidim.“ řekla mu slečna Nemůžu tě najít. Dávali si kafe v příjemném podniku a ona byla moc krásná a on věděl, že mu to taky sluší, po dlouhé době. Vypadala inteligentně, kaštanové vlasy měla lehce zvlněné a voňavé a mandlové oči rámovaly hezké červené brýle. Sama si ho našla. Nechtěl se s ní vyspat, prostě mu s ní bylo dobře a byl šťastný, že je nadšená. Z melodií, z tichých domů a ze dvorků, kde se v noci pod obrysy lampy vlnily kontury stromů a žhnula světýlka dvou cigaret. Byl nadšený z nového nadšení, z toho, jak se budou vzájemně učit, jak si budou vysvětlovat a vyprávět, byl nadšený, že jí toho může tolik říct a že jí může něco naučit, holku z doktorské rodiny s krásným baráčkem a se dvěma auty, bylo to jako z nějakého proletářského románu, kde se dívka z měšťanské rodiny zamiluje do chlapa, co pracuje rukama. Ha ha. Jo, byl jako chlap středního věku, jako mrzáček z ochablého vztahu, svojí silnou ženu vídával ve výlohách kaváren, jak se pozorně usmívá. Pod stůl, na nohy, se radši nedíval. Bylo to jako od té staré dobré Margaret. Od té mrchy, co dostávala ceny za definice prohnilých vztahů, za svinské chlapy a za svinské ženské a za šťastné ženské, co den před svatbou opustili své snoubence a běžely se vyspat s milenci.
    Bylo to směšné. Nebylo mu čtyřicet, aby to všechno byla pravda, a nebylo mu šesnáct, aby měl naději, že se ještě odnaučí brát se tak vážně a aby lámal srdce dívkám jen na několik týdnů.

    „Myslela jsem si to,“ řekla mu před autobusem Atwoodka. Zapálila si svýma malýma ručkama, podívala se někam do prázdna a jak vypouštěla kouř, dodala: „Tak snad není moc blbá.“ a odfrkla si. On se tvářil klidně, potichu kouřil svoji cigaretu. Soustředil se na svojí levou ruku, aby se s cigaretou nevymrštila moc rychle, soustředil se na pusu, aby se neroztáhla do šíleného úsměvu a taky na nohy, aby nezačaly poskakovat a na hlas, aby se nerozkřičel touhou po novém.
    Upřel na ni tázavý pohled, když na něj nereagovala, zeptal se: „Zvládneš to?“ a ona se trpce zasmála. Rozloučili se během několika vteřin a vyměnili si letmou pusu nebo to možná bylo chladné obejmutí nebo možná vůbec nic a když ten večer přijel za slečnou Teď mám konečně čas na to tě najít!, ještě mu nedala pusu a pořád byli trošku odtažití. Ale to do dvou týdnů zmizí.
    Nazítří, nebo možná až ten další den, mu napsala Atwoodka, odpověděla mu na nějakou jeho zdvořilou otázku, že si zrovna holí nohy, bere si krátkou sukni a odchází do hospody. To bylo naposled, co mu napsala.

    Pozorně poslouchal vyprávění své nové dívky. Lehávali v předměstských loukách a sledovali noční nebe, ve sluchátkách potichu šuměly neartikulovné ruchy z písniček a do svíček padali broučci.
    „A kdybysme měli ty lahve dvě, už bysme asi leželi v sobě.“ řekla a ve cvrkající tmě bylo vidět její úsměv. A tentokrát měli ty lahve dvě a věděli: „teď už ale nepotřebujeme víno.“ řekl on a taky se usmál.
    Když ji ten večer hladil po zadku a po prsou a nic necítil, neměl strach. Spoléhal a konejšil se týdny a týdny, které se před ním najednou roztáhly a svůdně po něm koukaly a v teplých náručích nesly čas na podnose. Všechny tvary bude přejíždět se vzrušením a taky s láskou, líbat bude upřímně a spontánně, protože nadrženost si tímhle způsobem kompenzovat nemusel.

    Poprvé spolu koukali na film. Hladila ho. Byla spokojená, naplněná, usazená. Takže už ji nejiskřilo v očích, jako tenkrát, když spolu byli poprvé a on se cítil bičovaný amazonskou Atwoodovou., nemilován a podváděn. Nesvírala rty a nedržela ruce blízko u sebe v nejistotě, co by udělaly, kdyby je pustila, a neptala se: „Nevadí ti to?“ když ho toužebně objala. Teď měla jistotu. Přejela mu zničehonic rukou po rozkroku a on se podíval do těch hezkých očí bez jiskry, kterou vytěsnil trochu matnější lesk spokojenosti. Plnosti. Usazenosti. Kdyby po něm přejela rukou ještě jednou, možná by se pod tou tíhou propadl do pohovky.
    Týden na to se šli projít, šli rozvláčně, kroky prokládali nekonfliktními větami, dlaně se nekonfliktně potily, předměstský obzor, ten šuměl výpadovkou a byl prázdný. Slečna ho klidným tónem vychvalovala. Když si sedli pod šedivé, vypasené nebe a zapálili si, chvilku po sobě ještě házeli spokojené věty, když odklepl do trávy a konečně řekl:
    „Nemůžu tě najít, víš?“. 


    „No a myslíš, že už to nejde napravit?“ zeptal se kamaráda v hospodě. Vyhrávala nějaká avantgardní hudba, předtím pouštěli nějakou známou věc, jeho oblíbenou, jak na to proboha mohl zapomenout?
    Majitel hospody a jeho kámoši  se do jednoho čemusi hlasitě začali řehtat, takže neslyšel kamarádova slova, která uzavírala jeho rezignované vyprávění. Pak se ještě začali překřikovat.
    „...že prostě to nemá smysl,“ odmlčel se kamarád, „..stě … nemyslet a .... protože .... tak, no.“ Pak se zvedl, že si odskočí. Ještě něco dodal a zasmál se.
    Jemu v hlavě pořád zněla ta hudba. Musí jít domů a poslechnout si ji.
    Kamarád vyšel ze záchodu a zastavil se u provizorně postaveného baru, řekl si o kofolu a pivo, ale on na něj zavolal: „Mně už nic,“ přátelsky dodal: „Půjdu!“
    „Tak jak chceš, no.“ pokrčil rameny kamarád a barmanka s hezkým tělem se usmála a skoro to vypadalo, že budou společně trvat na tom, aby výlet do hospody ještě nekončil. Dotyky ještě ale nebylo tak daleko, aby musel zůstávat kvůli každé barmance.

    Zarachtal klíči, na přehrávač nahrál alba, která se mu před chvílí zaryla pod kůži jako staré milenky, vzal si do batohu lehkou bundu, kvůli začínajícímu podzimu, na rohu koupil kolu a cigarety, nastoupil na přijíždějící autobus.
    Když si sedl a zaposlouchal  se do hudby, začal se pro sebe smát. Jsem zpátky, říkal si, a v zářících očích mu přejížděly neonové cedule, rozsvícená okna paneláků a projíždějící světla aut. Otevřel dnes nově rozečtený román a zhluboka nakousl odstavec. Jako vrátit se po roční cestě.  Opustil tu, co nemohl najít, a vlastně taky.. Atwoodku. Tak dávno. Jako když soudruzi pro horolezce mezi nuselskou průrvou postavili betonový most a ten nový most stál, důstojně, s rukama skříženýma na hrudi a s pohledem mhouřícím k dalekému Pankráci.
    Když vystoupil a autobus se z řevem odplahočil k poslední noční zastávce, chodník byl tvrdý, stejně jak před hospodou.
    Zavanul studený vítr. Pak znova. Byl silnější.
     Trochu zpanikařil.
    Chvilku se ještě bezdůvodně křenil.
    Jsem volný.
    Pak si na prázdné ulici lehnul. Natáhl palce, ukazováky, protáhl celou páteř a s posledním zbytkem sil zvedl hlavu a jedno trochu vyjevené oko nasměroval pod sebe. Chtěl vidět, co ho čeká, když se neudrží.

    Slečna „nemůžu tě najít“ seděla v pokoji a bylo jí trochu smutno.

    Atwoodku ošahával hezký a poměrně chytrý kluk a ona doufala, že jí nebude šahat na nohy, které si přes měsíc neholila.