Cink

Cink

Cinknul zvoneček. Byl duben.
Zakouřený lokál pookřál. Vždycky pookřál. Přibyl další legionář do armády odepsaných existencí, umělců, opilců, intelektuálů, metařů a ostatních nedorostlých travičů ducha. A jako každý kolektiv měl i tenhle, ač složený z pravověrných individualistů, radost ze své mírné expanze.
„Dvojitou skotskou s ledem, monseňor Pípa, por favor,“ zaznělo z úst hosta jako každé úterý. A středu. Však to znáte.
„Sure,“ odvětil vesele (bůhví, jak to udělal) výčepák, familiérně zvaný Hospodo. Ladným pohybem, který na tohle místo jako by ani nepatřil (bůhví, kde se ho naučil), si při tom připálil cigaretu. Prométheův dar poznání vesele zaplápolal a přeskočil ze smrkového dřívka na rakovinotvornou trubičku, která se začervenala, asi že byla v rozpacích. Pokud ano, rozhodně v tom byla sama.
Zcela rudý Hospodo, ovšem rozhodně ne rozpaky, zapáleně natočil požadované pivo.
„Díky,“ prohlásil rezolutně host. Poslední dobou říkal všechno rezolutně, měl asi dojem, že to pak vypadá víc jako pravda. A že ho pak lidé berou víc vážně, což ovšem, přirozeně, nebyla pravda. Už dlouho nebyl ve stavu, kdy by ho bylo možno brát vážně. Opatrně zamžoural rozmlženým lokálem, zrak ho bolel. Obnažen lhostejným pohledům se nakonec odšoural do rohu. „Vesmír alkoholu je vesmírem krajně osamělým,“ pomyslil si do sklenice piva slova klasika.
Onen klasik, přezdívaný indiánským jménem Nevěda-nic-přesto-mluví-moc (zkr. prof. Nevěda), seděl v levém zadním rohu výčepu a zvracel si na levou botu. Ostatně jako každou středu. A čtvrtek. Však to znáte.
A taky už bylo po osmé.
Vzduchem občas prolétl pivní tácek nebo zvrhlá teorie. Host si pomyslel, že teorií to bolí méně než židlí, jakkoliv je zvrhlá. A že tyhle byly.
„Ještě jednu dvojitou, bandilero…“
Pivo s dvojitou pěnou přistálo na stole vedle promočeného tácku s nutným pětiminutovým zpožděním. Však nám neuschneš. Vyloudilo to na hostově tváři lehký potěšeně-rezignovaný úsměv. Jako každý čtvrtek. A pátek. Však to znáte.
Úsměvy postupně přibývaly, až se spojily v jeden. Všechno se slilo v jeden velký šedivý žmolek. Bylo to fajn. Host jen seděl a vnímal zvuk své krve ve spáncích. Jako každý pátek. A sobotu. Však to znáte.
Když uslyšel zvenku zpívat ptáky, zvednul se, zaplatil a otevřel dveře, aby opeřence pozdravil. Nic mu na to neřekli. Šedivo vnitřku vystřídalo šedivo venku, vzápětí nahrazené šedivem místa, kterému by se za normálních okolností říkalo domov. Host se opřel o stěnu a podíval do zrcadla. Uviděl ducha.
„Ahoj,“ řekl duch. „Ahoj,“ řekl host. „Dost ses změnil…“ řekl duch. „Jo,“ řekl host. „Jdi spát,“ řekl duch. „Naser si,“ řekl host. A šel spát.
Ráno ho probudil dým z cigarety, která mu kouřila v ústech. Seděl v plyšovém křesílku bez potahu a díval se na televizi. Nevěděl, jak dlouho. Vzpomněl si na prof. Nevědu, co že to ten starý blázen včera zase…Možná, že se za ním půjde podívat do Akademie věd ( rozumějte na záchodky v metru). Vezme mu láhev tuzemáku, bude mít radost. Oba budou mít radost.

Cinknul zvoneček. Byl pořád duben.
„Dvojitou skotskou s ledem, monseňor Pípa, por favor.“
„Co znamenaj ty kruhy pod očima?“
„To tě ve výčepácký škole neučili, že se nemáš blbě ptát?“
„Ve škole jsem byl za svůj život asi tak pět hodin…“
„Tak to máš sakra recht.“
Přisednul si k velkému stolu. Na jeho druhém konci seděla skupinka studentů. Měli dlouhé vlasy, potrhané oblečení a názory. To je sakra věc, mít názory. To hned poznáte, na první pohled, když má někdo názory. Host se studentů zeptal, jestli nemají cigaretu (familiérně zvanou cígo) a jestli vědí, co je to insomnie. Ještě aby neměli.
Ještě aby nevěděli.
Dokonce mu i připálili. Tomu se familiérně říká solidarita. Host jim za to řekl historku. Tomu se familiérně říká vlezlost. Ale studentům to nevadilo, stejně neměli co dělat. Bylo jedenáct dopoledne, škola končila až za pár hodin.

To byl tak jeden muž, byl mladý, měl dlouhé vlasy a názory. Neměl rád maloměšťáky, vojáky a červenou barvu. Měl rád pivo. Bohužel žil v zemi, kde bylo červené dost, ale zase tam bylo i dost piva, takže se to vyrovnalo
„Na to, jak je tahle země červená, je tu dost šedo,“ myslíval si přesto ten mladý muž často. „Relativnost v praxi,“ myslíval si taky. Z toho myslívání mu časem asi hráblo.
A tak jednoho dne prosupěl skrz jihomoravské lesy nákladní vlak. Kdyby nebyla tma, možná by se daly zahlédnout tři vlající siluety, držící se ho zuby nehty jako nějaký hmyz. Akorát sosáčky neměly.
Možná by se dalo i zahlédnout, jak povolil šroub a jedna z nich odvlála pryč.
Smůla, že neměla sosáček.
Smůla, že to bylo zrovna na tom mostě.
Tehdy měl mladý muž dojem, že už není mladý. Ale stejně pořád byl. A v nové zemi, která nebyla tak rudá, vlastně byla spíš tak nějak domodra, se mu nežilo špatně. Přes den roznášel v hospodě pivo a večer ho tamtéž pil. Co si přát víc.
Pak mu zase hráblo. V hlavě se mu zatmělo, slova jako stesk, domov, láska, máma a jiné anachronismy mu tam poletovaly jako obří masařky. A nešly zaplácnout.
A tak se jednoho dne ten jeden opilý mladý muž pomalu klátil skrz jihomoravské lesy. Alespoň si to tedy myslel. Pak ale přišly nějaké postavy, dvounohé i čtyřnohé, a ty dvounohé mluvily řečí, kterou znal mladý muž jenom z kreslených filmů. Byla taková měkká.
„Červená jako červená,“ pomyslel si. Měl recht.
Šedivé postavy z jedné červené země ho pak poslaly v kovovém hranatém autě jiným šedivým postavám z jiné červené země. Těm už rozuměl. Když jim řekl svůj příběh, nejdřív nevěřily a pak se nemohly ubránit smíchu. Taky že se neubránily.
V té druhé červené zemi ho pak postavy zavřely v takovém šedivém městě do jedné šedivé budovy. Pankrác se jmenovala. Pobyl si tam tak tři šedivé měsíce. Nebo roky, kdo ví. Čas taky tak nějak zšednul.
Když z té budovy vyšel ven, stal se z něj host.

Ha ha ha, smáli se studenti. Ha ha ha, smál se host. Co měl taky dělat. Nechal si připálit další darovanou cigaretu, aby to bylo aspoň k něčemu.
„Ještě jedno?“
„To tě ve výčepácký škole neučili, že se nemáš blbě ptát?“
Ha ha ha ha.

Cinknul zvoneček. Byl listopad.
„Dvojitou skotskou s ledem, monseňor Pípa, por favor.“
„Kde jsou studenti?“
„Ále, někde blbnou…“
Prof. Nevěda v rohu místnosti moudře pokýval hlavou. Nebo se možná právě probudil.

Cinknul zvoneček. Byl duben.
„Dvojitou skotskou s ledem, monseňor Pípa, por favor.“
O dno skleničky cinkly tři kostky ledu.

Cink.