Písmák Svědomí
Probudit se v divném bytě,
v nevědomém úsudku
se nachomýtnout v cizím loži,
popřemýšlet co jsi požil,
Balada o chmurné cykličnosti osudu
Včera jsem zachránil kůži.
Jakejsi chlapík s ní vyrazil na trh;
dal mi ji, pravil, ať dobre mi slúží
a já ji vzápětí o klandr natrh´.
Paní Vilma
V jednom z mnoha příběhů, které se odvíjejí na pozadí historie, jednou proběhla zcela bezvýznamná lokální válka. Banda poloprofesionálních zabijáků se rozhodla, že převezme vládu v jedné polodemokratické polozemi. Kromě toho, že ona válka následně položila onu polozem, položila také jednoho zcela nevinného dopisovatele jednoho zcela nevinného deníku z jednoho zcela nevinného státečku. Položila ho tak důkladně, že se vešel do jednoho balíku i se zbytky konzula svého státečku; balík byl odeslán jedním vrzem spolu s dalšími zásilkami podobného obsahu do různých destinací na celém světě.
Odvaha
[Na nohou galoše,na hlavě slamák,na tváři úsměv;v kalhotách strach.
Snesu se z oblohy. Budu žrát prach. ]
Odvaha navlečená v jednodílných plavkáchnení už v módě.
Město
Od východu se zvedl mírný vánek a přinesl ssebou pach hořící gumy; na střeše bylo ticho, občas přerušované zatroubením auta nebo nezřetelným výkřikem zulice hluboko dole. Právě nastávala hodina západu slunce a obrovský rudý kotouč visel jen kousek nad obzorem, zabarvujíc mraky okolo sebe do různých odstínů červeně.
Ticho náhle přerušil rytmicky se opakující zvuk, jakési údery za zeleně natřenými dveřmi, vedoucími do jiného světa. Zvuk se postupně zesiloval, až najednou ztichnul.
Muž a chlapec
Věci mají ve zvyku stávat se tak, že by se člověk, pozorující je zptačí perspektivy, pravděpodobně zhroutil vzáchvatu smíchu.
Muž, procházející po zpustlém a zanedbaném dvorku na kraji jakéhosi okresního městečka, rozhodně nevypadal dobře; slušelo by se však říct, že měl ktomu všechny předpoklady. Byl oděn v šedivý oblek sdecentním proužkem, hlavu mu zdobila upravená kštice prošedivělých vlasů a pod nosem, jako linka načrtnutá malířem nevalného talentu, se téměř ztrácel tenoučký knírek. Oblečení působilo poněkud zanedbaně, ovšem vpřijatelných mezích, tak nějak na hranici mezi nepořádností a nedbalou elegancí.
Strach
[V kravíně pod kupkou sena odvíjí se odyssea. Epická báseň plná kryskorunovaná ementálem,jenž dozrál už tak vysoko,že pánem bohem stál se málem. ]
I přes ten nedozírny zisk,co vyhrál pán bůh nad všelidem,se konec pepřů paprik solíneposkládal v jeho trůn. A v zátylku mě bodá, bolí strojový tikot superstrun.
Oči
Jaké prazvláštní oči. Domem duní rocková hudba. Štíhlá dívenka, silně pod vlivem, se ztrácí v náručí a v pohledu snědého, taktéž štíhlého mladíka. V jejich blízkosti se vlní další mladí lidé, povlávají jako klasy ve větru.
Možná časem...
Dlouhý, protáhlý tón, právě uniknuvší z klece bluesové rytmiky, zazněl pustou noční ulicí. To ho zaujalo. Muž, ke čtyřicítce, s drobnou postavou a prošedivělými vlasy, pomalu přešel na druhý chodník. Tam zastavil a zadíval se na neonový nápis „KADEŘNICTVÍ“, který se pompézně skvěl nad nenápadnými dveřmi na nároží jednoho ze starých cihlových domů.
Středa a pátek
Zevnitř zaznělo bouchnutí dveří. Mužský hlas, zabarvený vínem, vztekem nebo obojím, snotnou dávkou patosu zadeklamoval: „Nesmysl. “ a vzápětí se, doprovázeno tlumeným úderem, otevřelo okno. Vněm se zjevila mužská hlava rámovaná rozcuchanými vlasy, snehybnou hranatou tváří a stlustým cigárem vkoutku úst.
Cink
Cink
Cinknul zvoneček. Byl duben. Zakouřený lokál pookřál. Vždycky pookřál.
Jen tak do éteru...
Maně chodě po ulicividěl dva psy jak se rvou. V klubku prostém lidských noremkolapsů a lichých forem,šťastně váleli se dvorems cherubínem nad hlavou.
Jak dva čokli na ulici,oproštěni od sebe,tvarem vzácní, v opozici,pojď se projít do nebe.
Jin
Jen tak sedět, pozorovat,je zvláštní, čeho se nedočkáš,když přestaneš čekat. A v opaku neopodstatněných obavpak najdeš třeba jinke svému jang. Já viděl jsem je v řece plavatvždy střetla se přesně uprostředa zavrčela(jedno bylo Cliff, druhé si říkalo Tim).
Nakonec Cliff chytil myšku,mršku.
Tulák
Ten chlápek, boty děravýa pára mu z nich stoupá,když zastavil se u cesty,by vydechnout si moh´. Ta osoba snad zdá se býtna rozhovor dost skoupá,však on by vám to všechno řek´,jen kdyby měl dost slov.
Dost slov na noci probdělýv seníku na mraze,na nohy věčně oteklý,na lidi bez jména,co pokouší se oslepnout,když ve svým odrazevidí jen prázdný pohledya nemaj´ se kam hnout.
Ten chlápek bejval bouřlivák,to byly jiný časy.
Noc nestárne
Do hospod mě to táhlo vždycky,však poslední dobou mi připadá,řečeno hloupě a pateticky,že pokládá mě to na záda.
Úvod se pozvolna bortí v závěra v příběhu přitom chybí stať,až ve filmu mihne se poslední záběr,budem si už jenom povídat.
O sladce nahořklém karamelu,o lahvi rumu na svahu,o kapkách krve na linoleu,o posledním koňském potahu. O tom jak pozbýt své závislosti,a pivo na ex vysrknout,o hrobě dětství a nevinnosti,kam iluze, chtě nechtěmusí si přilehnout.
Origami
Budoucnostje otřepaná fráze,načmáraná kusem uhluna oprýskanou zšedlou zeď fantazie.
Vztek a zlostvyletí komínem jak saze,vyletí v tupohlavém úhlua zbyde z nich, pánové, jen komedie.
Komedie o životních fraškách,o popálených obličejích,o hloupých hlupacích s hloupými myšlenkami,o láskách a rozvodech a flaškách,co táta mi říkal jen neboj se jich,vždyť skládají život jak origami.
Origami japonského mistra,kterého jsem našel sedětv Podolí v kavárně u Vltavya kouřit dýmku jablečného tabáku.
Vyšehrad
Podolská vodárnas bělostným půvabemstojí si v údolíriskantních skal. A já se procházím,tak trochu rozladěn,tak trochu rozjitřen,tak trochu sám.
Nad rtuťí Vltavy létají rackové,po její hladiněproplouvá loď. Večerní vycházkybývají takové,kdo jsi to nezažil,kamenem hoď.
Měsíc, strom a kámen
Ten palouk jsem našel náhodou při jednom ze svých výletů. Nevím, z čeho moje obliba v lese pramení, ale každopádně si nedovedu představit, že bych žil bez toho nádherného stínu, klidu a zároveň lehce opojného šimravého pocitu zneklidnění, které mi les se svými stromy, vůněmi a šelesty přináší. Svůj čas jsem trávil téměř výhradně tam. Toulal jsem se hlubokými pohraničními hvozdy až nebezpečně daleko a často jsem stranou toho slýchával zúst rodiny i přátel velmi kritické poznámky.
Krajina bez měsíčního svitu
Krajina bez měsíčního svitu,kde vyčkává duch hlohového listua osamělý převozník v kápi a bez očí. Král volavka a jeho sluha v kiltui bezejmenný vyhýbá se místu,kde nikdy nic nezačne a neskončí.
Bezhlavá vrána s jedovatým dechemv očích má smrt a bez hlesu se chechtá,když divný rek si oči vydloubne. Jen stíny mrtvých s beznadějným jekem,to jak bílý králík oprátkou je lechtá,motají se v jařmu podloudném.
Školníka holčička
Školník byl starý morous. Pracoval vté škole už odnepaměti a odnepaměti byl také vysoký, shrbený a zarostlý. Ne jeho špinavých montérkách už nebyl čtvereční centimetr, který by nebyl překryt záplatou nebo zažranou a nevypratelnou vrstvou oleje, takže tyhle modráky už dávno ztratily svoji původní barvu a nyní spíše připomínaly vojenské maskáče. Zhouštiny vousů vyčníval křivý, dlouhý nos a dvě úzká očka, na první pohled ne zlá, ale spíš zvědavá a udivená.
Ozubené kolo
Ozubené kolov mašinérii podepsaných osudůsi s poslušností vlastní všem neživým předmětůmv poklidu zevnitř hnije. Jsem míčkem na pólo,co čeká kdo z těch usměvavých pobudůho úderem své zlaté hole zase odpálídoprostřed mizérie.
Já snít moc neumím,však v nouzi své člověk se rychle učíjak z pustiny hlavy vymyté prchnout kamsi pryčkde vše se jinak točí. Tam tomu rozumíma tak vratkou příčetností svou si ručímže aspoň občas vystrčím hlavu ven, protoževše začíná a končí.
Pištec
U starého plotu,tam na okraji cesty,stojí pištec se svou flétnouzvesela si hraje. Vypískává pocty,vypískává tresty,nehledě na partaje.
Ty hned na něj: "Šumaři,proč vesele si pískáš. "Doufáš že se zadařía jeho hlas si získáš.
Generace idiotů, idiot generace
Střípek z ledové sochy,jen věta vytržená z kontextu,milimetr v rámci plochy,jen stéblo trávy v porostu.
Součást kolosu bez cíle,bloudící světem s rukama v kapsách,podoben pohádce o víle,pomalu topí se v lidských masách.
A tak já táži se stromů a oblohy,jestli se někdy také tak cíti,ve světě lidí co hrají si na bohy,pomíjivějšími než jarní kvítí.
A tak já táži se všehomíra,táži se vážně a bez legrace,zdali ta hloupost, co na mě zírá, je má, nebo mé generace.
Hladina
Já přiznávám se bez mučení,že dnes jsem planě snila čas mrhala mazlil se s odlesky hladiny vlastních vizív moři bohapustých imaginací.
Tak jest pánové poučení,že v prsa jsem se bila šat trhala cítil jsem přítomnost královny pávů a ryzísmích sytější předešlých generací,
Byli jste k ráně nakročení,prý rozum se mi spila já zdrhalabych s královnou a pávy proplul tou krizía vrátil se s patřičnou honorací.
Však byli jste mi poručeni,tak nezbývá bych žila stín vrhaldál ve světě co je mi ve své podstatě cizí,který mé investice nenavrací.
Křídla
Tvoje křídla jsou sice oškubaná,ale alespoň nějaká máš,můj sladce špatný příteli. Vím že ta písnička je obehraná,však pochopit se prosím snažnás co tu kliku neměli.
Ty ve vzduchu si jen tak poletuješ,tak jako dráček z kartonuanebo tryskáč, co já vím. No a že taky někdy havaruješ,to přece patří k bontonua nemysli že závidím.
Mravenec
Na té planině u lesa,kde hvězdy září po krajia nařasená noblesatam rozlévá se po kraji,je kopec skoro nehybný,vždy v téměř stejné poloze,jen malý posun pochybnýmá na svědomí eroze.
A na ten kopec malebný,jednou když končil červeneca nastal srpen barevný,tam vyšplhal se mravenec. Ten mravenec byl sportoveca tak je tedy jasná věc,že vyběhl si ten kopecza čtyři celých osm sec.
Když na ten kopec vylezl,tak zatvářil se významně,hrdý že všechny převezl,díky nutriční potravě.
Uprostřed
Uprostřed davunezbývá než valit bulvya občas se zkusmo zasmátsvé vlastní naivitě. Prachy a slávunechtěj jen sobci a kurvya tak vám chci popřátk štěstí a prosperitě.
Vy ovce z davu,kam jednou budu muset taky.
Zvěř
Žije tu u vás divná zvěř,co kouše do živéhoa ani se neomluví. Žije tu u vás divná zvěř,co saje lidem kreva vyhledává protimluvy.
V kapse na čtyři piva má,ale vždycky si dá pět(páté nikdy nezaplatí). A očima se vysmívá,když pod víčky a v hrdle se jí líhnou škvoři boubelatí.
Válka zrcadel
Sedět a dívat se do vlastní tváře,uhýbat očima nemoct se smát. Snadná jak říkanka ze slabikářezdá se ta hra co už neumím hrát.
Tak jako vrány co létají v šeru,polykat smích aby nezněl jak skřek. Veškeré myšlenky utopit v téru,krátké jak tkaničky z polobotek.
Křehká
Tam na chodníku svlečenápak sčítá svoje účty. Ve větru kvítek bez jménaa život směšně rušný. Smích z tváře někam odspěchal,snad usvědčovat lháře,a na svém místě zanechaljen parodii tváře. Ruka křehounce zlovolnákreslí do prachu čáru,ta ruka vždycky povolnámá aureolu zmaru.
Nach
Z lebky mi rostou čtyři vlasy. Vzdor, smích, řeva strach. Jinými slovy soudci krásyházejí na mě splína prach.
Z lebky mi rostou čtyři vlasyvzdor, smích, řeva strach.
Nebojsa
Když vidím hada na louce,stejně si na ni sednu. Visí nade mnou balvana já přesto zvýším hlas. Když padá na mě lavina,z místa se o píď nehnua nevychýlím kroky svékdyž přede mnou ční sráz.
Když míří na mě pistoletak provokuji střelce,do očí se mu vysmíváma křičím tak už střel.
Sny
Vidět vícnež by se zdálo. Hlas co v noci haní den. Nemít nica srdce plálo,po životěslehla zem.
Vnoci snya stuhy rudé,šarlatovázvnokohra.
Pan Jonáš
Pan Jonáš byl divný patron. Ve svých třiačtyřiceti letech byl svobodný, bezdětný a bydlel v podnájmu. S nikým se nebavil, neměl přátele, se svou bytnou prohodil sotva pár slov ohledně placení činže. I v zaměstnání odrážel všechny pokusy svých kolegů o rozhovor.
Neděle
Zvláštní stav. Hlava naplněná něčím, co chce ven, ale člověk není s to rozpoznat, co to je a do jakých slov to vtělit. Asi to bude ta slavná inspirace. Je to paradoxní.
Sen
Chtěl bych,ruku v ruce s křídlem vlaštovky,v botách z broučích kroveka v čepici z kůže užovky,chtěl bychs vírou blázna, co se tím netají,jednou dojít tam,co se obratníky stýkají.
A tam,snad v nějaký zázrak doufaje,svou vlastní duši,vypustil bych do kraje,a díval se,jak přetváří se v draka z papíru,anebo v sokolači v hejno pestrých motýlů.
A potom, už jen jako tělo bez duše,ulehl bych pod strom,a díky jasné předtuše,věděl bych,co všechno okolo mne znamená,a že lidská srdce,už nebudou více kamenná.
Vlk
Tu jeden šedý vlk,nad vinohrad si sed,v návalu něhy zmlk, jak nezmlk už moc let.
Tam seděl bez hlásku,a v srdci mu zněl smích,vzpomínal na lásku,a proto asi ztich.
A náhle do rána,jak koráb bezmoci,jak něhy siréna,vytí zaburácí.
Tam v ranním oparu,si jeden starý vlk,zaplakal postarua potom zase zmlk.
Noway
Očima z umakartua prsty z plastelíny,já ležím pobodán tupokrytý vrstvou hlíny.
Na místě přimrazený,bez životního cíle,nikdo nic o mně neví,skrytý pod vlhkým jílem.
Podrážky z tvrdé gumy,tenkým sklem oddělenéa další čtyři rumy,mou krví ochucené.
Pod vrstvou plastelíny,pod deskou z umakartu,pod hroudou mokré hlíny,já ležím pobodán tu.
Konec
postamble();
Konec. Nečekal jsem, že se toho dožiju. Ale to asi nikdo. Koneckonců, kdo by to byl ještě včera řekl.
Údery
Údery
Tvůj vlastní rozum se pod plachtou ozývánakonez zbyde z něj vzdálený šumosobnost ubitá potichu umíráumírá s bolestí a zvukem strun
Ty věčné údery všude tu rachotínikdo je nevnímá, přece tu jsou,údery kladiva, co snadno tě zotročí,rytmus těch myšlenek, co s davem jdou.
Když si dáš práci tak údery uslyšíš,a když to zvládneš, zkus proti nim řvát,třeba je přeřveš a lidi tě uslyší,třeba pak světu budeš moct něco dát.
Voják
Přede mnou se rozevřel portál teleportu. Neměl jsem moc na výběr, musel jsem do něj vkročit, přesto jsem si ale nechal několik vteřin na zamyšlení, kam se asi dostanu a jestli mám ten osudný krok vůbec udělat. Ale to už se zreproduktorů na stropě ozýval netrpělivý hlas: „Pospěšte si, vojíne, nemáme na vás celý den. “ A tak jsem se rozhodl, že to risknu.
Vrah
Po travnaté planině přeběhl lehký poryv větru, noční ticho narušil šum o sebe se třoucích stébel vysoké trávy. Byla to nedozírná pláň, všude okolo se táhly obrovité lány trávy a nic nenasvědčovalo tomu, že by se vokruhu několika stovek kilometrů nacházela jediná lidská bytost. Ale přece. Kdybyste se pečlivě zadívali do hloubi slámově žlutého oceánu, spatřili byste nehybně sedící siluetu, stín ztracený vjiných stínech.
Imperátor
Dav huláká, přeřvává se a ječí, horda lidí se přelévá z jedné strany náměstí na druhou a sálá z ní vztek, hnus a zlo, zlo toho nejčistšího kalibru, zlo pramenící z temných já nesčetného množství lidí. Na jeden večer se těch několik set vesničanů přestalo ovládat, nechávaje své osobní pany Hydey, aby ovládli jejich těla a proměnili je v bezduchá monstra. Uprostřed náměstí stojí hranice. Jednoduchá dřevěná hranice obložená slámou, březovými polínky a většími smrkovými poleny.
Bezvýznamná blbůstka :))
Kolem mě probíhá krajina a já si uvědomuji, že někde je chyba. Problém je vtom, že nevím kde. Bílé obláčky defilují po modré obloze, ptáci zpívají, nádherné duby a buky rozpínají své koruny nad mojí hlavou, aby je vzápětí vystřídaly tenoučké siluety topolů a obrovské masy mohutných lip. TAK KDE JE KSAKRU CHYBA.