Šlápnutí do úsměvu

Jehovista na rohu sám sebe vlamuje  do kola
své pomatené mysli.

Procházím Mečovou ulicí a sleduji vyzáblé
ruce jeřábu potažené třpytivou záclonou jinovatky.
V jeho útrobách posilují dva lidé a snaží se ty
obrovské ruce rozpohybovat.

Stojím na Zelném trhu před divadlem. Na pár vteřin
zastavuji a jsem uchvácen tím hemžením uprostřed
náměstí.
Třínohý pejsek se ke mně lísá, dávám mu tedy kus
rohlíku a on, obdařen pár minutani šťastného života,
mi olizuje ruku.

Míjím střed města. Nahloučení vietnamci povykují
a strhávají ze sebe šaty.

Nasedám do tramvaje...
Malá cikánečka se ptá jednoho stařečka:
"Kolik je, prosím, hodin?"
Pán se podívá na hodinky a říká:
"Půl šesté děvenko!"
Ale děvenka je již dávno pryč.

Je mi zima.
Děti se kloužou na zamrzlém jezírku před domem.
Otevírám dveře, avšak za nimi leží mladík zpitý do
němoty. Nevšiml jsem si ho hned a tak mu do
obličeje přibyla má bota.
Šlápl jsem mu do tváře.
Do úsměvu bezstarostné opilosti.