Koupaliště

„Ty chceš jít opravdu v tom vedru na koupaliště?“ Zeptal jsem se Jitky po té co na sebe oblékla nové plavky a vykrucovala se v nich před zrcadlem. „Ježíš a kdy jindy by už jsi na ten koupák chtěl jít?“ Odpověděla mi otázkou a pořád se při tom prohlížela v zrcadle. Pozoroval jsem ji z gauče, musel jsem uznat, že v nich vypadá opravdu dobře. Možná by na můj vkus mohly trochu více zakrývat než odhalovat, chlapi ji pak budou okukovat víc než je zdrávo a to já neměl moc rád. I ve třiceti vypadá Jituš skvěle, postavičku má jako panenka, nikdo se mi nemůže divit, že si občas tak trochu zažárlím. „Je tam dusno, možná přijde bouřka,“ nevzdával jsem to. „Nesmysl, nebe je úplně bez mráčku,“ kontrovala Jitka s naprostým klidem. „A těch lidí co tam bude,“ nepřestával jsem. „No když se ti teda nechce…,“ řekla Jitka jakoby jen tak pro sebe. „Půjdu na to koupaliště klidně sama a ty si na tom gauči chrápej třeba až do rána,“ dopověděla, hezky se na mě usmála a začala se pomalu oblékat. Protože jsem ji samotnou pustit nechtěl, nezbylo než zvednou zadek z gauče, obléknout ho do plavek a doprovodit svou krásnou ženu  do areálu místního Aquacentra. Takhle vznosně se dnes bývalé letní koupaliště nazývá. 

Hlava na hlavě, všude plno rámusu u stánku fronty nejmíň na hodinu. Byl jsem na vrcholu blaha, následující hodiny, budou pro mě utrpením. Zvládl jsem horší věci, zvládnu i tohle. Roztáhli jsme deku na jednom z posledních místeček, kde se ještě roztáhnout dala. Jituš se začala pomalu svlékat. Zdálo se mi, že se při tom moc předvádí a zbytečně na sebe upozorňuje, ale přešel jsem to raději mlčením. Napatlala na sebe nejmíň půl kila opalovacího krému, uvelebila se na deku a svět pro ni rázem přestal existovat. „Skočím pro něco k pití,“ prohodil jsem znuděně a vyrazil ke stánku s nejmenší frontou… Stojím v nejmenší frontě, dívám se jak prodavač postupně čepuje do nachystaných plastových kelímků pivo, uvažuju které asi bude to moje. Postavičky v plavkách chodí sem a tam, tlusté, i hubené. No těch tlustých je podstatně více. Zabloudil jsem pohledem na naší deku, Jituš se bavila s černovlasým chlápkem v modrých plavkách. Podle mého hrubého odhadu mohl mít něco přes třicet, byl opálený, štíhlý… Tohle se mi nelíbilo, co se má co moje polonahá žena vybavovat s nějakým hejskem z koupaliště. Kdoví co je to zač, ještě ke všemu se na něho krásně usmívá… No to snad ani není možný, takhle vysmátou jsem ji neviděl ani nepamatuju… „Co to bude pane?“ Vyrušil mě z pozorování prodavač. „Pivo a limonádu,“ obrátil jsem se zmateně zpět ke stánku a hledal po kapsách drobné. Rychle jsem popadl oba kelímky a spěchám zpátky k dece. Už z dálky vidím, že je deka prázdná, Jitka ani hezoun nikde. Tohle mi snad dělá naschvál, nejdřív mě vytáhne v tomhle nelidským vedru k vodě a pak při první příležitosti zmizí s takovýmhle šmejdem…

S pivem v ruce jsem bloudil koupalištěm a hledal svoji nevěrnou ženu. Pořád stejný obrázek, samé špeky a sádlo, Jituš nikde. „Prosím vás paní, neviděla jste tady někde takovou mladou…v plavkách?“ Zeptal jsem se starší dámy sedící na lavičce ve stínu. Soucitně se na mě podívala, málem že si nezaťukala prstem na čelo. „Viděla mladý muži, viděla,“ řekla s úsměvem a ukázala rukou kolem sebe. „Můžete si vybrat,“ dodala a uložila ruce způsobně do klína. „Já ale myslel…takovou…,“ snažil jsem se neobratný slovní popis doplnit názornou ruční gestikulací, mající představovat bujné ženské poprsí. „…Takovou…no…takovou hezkou,“ vykoktal jsem ze sebe a čekal kladnou odpověď. Po minutě marného čekání jsem jenom znechuceně mávl rukou, nechal stařenku rozdávat úsměvy ostatním návštěvníkům koupaliště a zamířil zpět k dece.

Jituš ležela na bříšku jako by se nechumelilo. „Kde jsi byl?“ Zeptala se nevinně, aniž by považovala za nutné otevřít oči a přesvědčit se zdali ten co se vedle ní posadil, je opravdu její zákonný manžel. „Ále,“ odsekl jsem na půl huby, „na procházce.“ Jitka se posadila na bobek. „Tobě něco je?“ Zeptala se. Lehl jsem si na záda, dal ruce za hlavu a mlčel, rozhodl jsem se trucovat. „Tak dozvím se co se děje?!“ Zvedla hlas, když chtěla dokázala být pořádně neodbytná. Bublalo to ve mně jako ve vířivce, pořád jsem ale neměl chuť se hádat. „Tak si mlč!“ řekla naštvaně a práskla sebou zpátky na deku, hlavu odvrátila na druhou stranu. „To by se ti líbilo,“ nevydržel jsem už bobříka mlčení. „Abych se hezky potichu díval jak si necháš vtloukat klíny do hlavy od prvního frajera, který má trochu plnější plavky… a ty se ještě mě budeš ptát kde jsem byl! Vždyť tě celou tu dobu hledám!“ Jituš se posadila zpátky na bobek. „No že mě to hned nenapadlo,“ řekla jízlivě, „my zase žárlíme… a můžeš mi ty jeden Othelo laskavě říct, kterej že frajer mi ty klíny měl do tý hlavy vtloukat?!“ Dala ruce v bok a zlostně se na mě dívala. Nevěřil jsem svým uším, to si snad myslí že jsem slepý, nebo snad úplně tupý…  „A ten přičmoudlý brunet s ksichtem jako Orlando Bloom, se kterým jste si tady na dece vrkotali, zatím co já v potu tváře vystával frontu na pivo…to byl asi bratranec tvojí mrtvé babičky, co!“ Dostávali jsme se pomalu do tempa, lidi okolo měli o zábavu postaráno, napjatě očekávali kam naše zrychlená výměna názorů povede… Jitka se rozesmála. „Tak to je vrchol, pomalu abych měla strach prohodit pár slov s trochu slušným chlapem a pokaždé když půjdu na záchod abych to dopředu nahlásila, aby se náš Othelo náhodou nebál,  že někde v křoví za sprchami provozuju sexuální orgie! Chudáku, měl by ses léčit!!“  Poslední slova už skoro křičela, naše kulturní vložka oslovovala stále větší počet nezúčastněných diváků. Jitka vytočená na maximum na sebe v rychlosti naházela věci. „Jdu domů,“ věnovala mi ještě jeden nenávistný pohled na rozloučenou. „S takovým… s takovým žárlivcem užárleným  na jedné dece ležet nebudu!“ Popadla kabelu a uraženě odešla k východu…

Bylo zase vedro k zalknutí, nemohl jsem to v práci vydržet. V poledne jsem zamířil místo na oběd do květinářství, nechal jsem si uvázat kytici z pěti červených růží. Červené růže Jitka zbožňuje, bude mít radost. Výborně, mám ještě asi dvacet minut, přidal jsem do kroku, za pět minut jsem doma. Odemkl jsem dveře od bytu a vešel dovnitř. V obyváku hrálo rádio, z kuchyně to nádherně vonělo česnekovou polévkou. Česneková byla moje oblíbená, bylo jasné, že i Jitka včerejší hádky lituje a chce si mě udobřit. Balící papír z kytice jsem zmuchlal do kuličky a odložil na botník, zkontroloval jsem ještě jednou není-li u některé z růží zlomený stonek. Vše bylo v nejlepším pořádku, nakoukl jsem nejdřív do kuchyně, tam bylo prázdno. Potichu jsem se přišoural k obýváku a otevřel přivřené dveře. Jitka se dívala na televizi. „Co tady…“ vykulila na mě oči, „co tady děláš?“  Křenil jsem se jako jelimánek, kytici růží jsem schovával za zády. „Ahoj,“ řekl jsem co nejpřívětivěji a vytáhl schovanou kytici. Jitka otevřela údivem ústa. „Ty ses zbláznil,“ pomalu vstala a přišla až ke mně. „Ta je pro tebe…za ten včerejšek…moc se omlouvám,“ kál jsem se a provinile klopil oči. Jitka přivoněla k růžím, „ty voní,“ rozplývala se. Dostal jsem pusu sladkou jako cukrkandl. „Ježíš, musím letět,“ podíval jsem se na hodinky. „Přijdu pozdě do práce. Na chodbě jsem se ještě na chvíli zarazil, nedalo mi to a jen tak ze zvyku jsem  nakoukl rychle do ložnice. Všechno bylo v nejlepším pořádku, postýlky krásně ustlané, otevřenými balkónovými dveřmi proudil dovnitř horký letní vzduch. Obul jsem si boty, bylo mi moc příjemně, Jitka mi na rozloučenou dala ještě jednu pusu…

Dolů jsem se vydal po schodech, páté patro není zase tak vysoko, nechtělo se mi čekat na výtah. Nebyl jsem ještě ani ve čtvrtém, když se z ulice začala ozývat siréna hasičského, nebo policejního auta. Možná to byla záchranka, nedokázal jsem to rozeznat. Něco se muselo stát a vypadá to, že hodně blízko, siréna byla slyšet víc a víc. Byli to hasiči, měli namířeno k našemu baráku, dojížděli zrovna když jsem vycházel ze vchodu. Siréna utichla, blikaly už jenom majáky. Hasičské auto vjelo dozadu za barák, chvíli jsem se za nimi díval než zmizeli za barákem, pak jsem se otočil a pospíchal do práce. Po pěti krocích jsem se zarazil, podíval se ještě jednou na hodinky. Otočil jsem se a vzal to poklusem zpátky. K rohu baráku jsem doběhl udýchaný jako pes. Hasiči stáli u našeho baráku a vytahovali žebřík směrem k jednomu z balkónů. Držel se tam za zábradlí nějaký člověk, visel hezky z balkónu, třepotal nožičkami a bylo jasné že už se dlouho neudrží. Hasiči přijeli v pravý čas. Kdybych se nestyděl, možná bych povedenému cirkusovému číslu i zatleskal. Jeden z hasičů mezitím vyběhl nahoru, objevil se na balkóně a snažil se přes zábradlí zachytit nešťastníkovy ruce a zbránit tak jeho pádu. Spolu s hasičem se na balkóně objevila žena. Moment, zarazil jsem se…to je přece Jitka…Dolů ho museli snést, neměl už sílu sejít po žebříku. Byl sice bledý jako stěna i tak jsem ho bezpečně poznal. Nebyl to nikdo jiný než Orladno z koupaliště.