Sluníčko

,,Ivánku náš, copak děláš?“ směju se ode dveří…

,,Šeštřičkóóó…“

A ten úsměv.

Od ucha k uchu.

Leží na posteli a směje se. Modrý límec na nemocničním pyžamu,  ve kterém plave, odkrývá hubený krk.

Už mu rostou vousy, ale ty hnědé oči mají pohled předškoláka.

,,Jak ses vyspal?“ ptám se a v tu chvíli to začne. Nepřekonatelný , rychlý třes, který jeho nohy nedokáží samy zastavit. Pokládám mu ruku na kolena a třes se zklidní.,,Šeštřičko, mě tak bolí kolena a  všechno. Jsem tak unavený.“

,,Já vím, uvidíš, pan doktor ti na to něco dá, aby ses tak neklepal…“ Usmívám se a koukám na Ivana, který natahuje ruku , aby si otočil vizitku na mojí kapse.

,,Marcela, šeštřička Marcela. Můžu vám tak říkat?“ ,,No jasně, směju se. Se tak přece jmenuju.“ ,,Máte tam šluníčko .“ Usmívá se Ivan.

Jo, mám, nosím ho přilepené na vizitce, malé žluté, smějící se  sluníčko, samolepku z časopisu. Většinou každý, kdo si čte moje jméno, se při pohledu na  sluníčko usměje…mám to ráda. Ten kontakt, kdy rozpačitý pacient zahlédne ten obrázek…

,,Víš, když jsem začínala po škole pracovat, šla jsem do dětské ozdravovny. Byl tam chlapeček z první třídy. Péťa se jmenoval. Jednou mi napsal v jídelně dopis. Sestřičko, vy jste jako sluníčko a já vás myluju. Kdykoliv někde vidím sluníčko, co se směje, vzpomenu si i na toho malého Péťu. Teď mu už bude skoro čtyřicet let.

 Ivan na mě kouká a nerozumí. ,,No tehdy mi bylo devatenáct a Péťovi asi sedm roků.

A teď mi je čtyřicet osm.“

,,Tady nejsou žádné mladé šeštřičky? odpoví mi a já se musím smát . ,,Ne, Ivánku, máš smůlu. Všechny sestřičky tu jsou starší než ty, ale neboj se , některé jsou mladší, než já….“

,,To nevadí…“ odpoví mi a já mizím ve dveřích na sesternu.

,,Ivánku náš, copak děláš?“ směju se  místo pozdravu.

,,Šeštřičko!“ a úsměv od ucha k uchu.

Ráno svlékáme pyžamo, omývám to hubené klučičí tělo , které se chvilkami zase zachvívá tím nepřekonatelným třesem. Pak snídaně. Není schopný se sám najíst. Sedám si na postel a krmím kluka ve věku svých dospělých synů.

Potřebuje močit. Sám použije močovou láhev, ale zpátky do přihrádky ji zasunout už nedokáže. Jdu kolem otevřených dveří. Volá, že se bojí, aby to nerozlil.

Odnáším moč do výlevky a on za mnou křičí: ,,A dáte mi napít?“

,,To víš, že ano, jen co se vrátím.“

Chce opravdu jen pít?

Pije jako duha…stále… trošku ho podezřívám, že pije rád. Chtít se napít znamená, že přijde někdo, kdo mu nalije sklenici, podrží brčko a možná se i usměje.

Přemýšlím, proč nikde nemá plyšáka… ani v posteli , ani na nočním stolku, ani na hrazdičce…

Jedu autem z práce.

Mám doma takovou žlutou plyšovou myšku…má oranžovou sukýnku a oranžové uši…mohl by ji říkat Sluníčko…