Jak se učí prohrávat...

 „A číslo 23 se připraví na Start!“ rozlehl se údolím pokyn uvaděčky. Posledních pár dřepů. Mamka mi ještě párkrát rychlým třením promasíruje stehna, aby nebyla ztuhlá. Potlačení trémy v žaludku několikaterým polknutím. Upravit brýle na helmě, aby správně držely. Protáhnout ramena. A už je to tady. Dvojí krátké a třetí dlouhé zatroubení. Tu, tu, tů. Opřít se o hůlky a vyrazit. Krátké rozbruslení, zakleknout. První branka. Druhá, třetí. Teprve čtvrtou správně rozrážím protirotující rukou. Dostávám se do pravidelného tempa. Dráha už je pořádně rozrytá. Ti přede mnou to měli snazší. Těch pár centimetrů, o které sklouzne lyže pod branku, těch několik milisekund. „A na trati je Ester Prouzová.“ Pozor na vlásenku, už tři vyjely z dráhy a minuly dvanáctou branku. Pryč jsou časy, kdy nás trenér chválil byť za dojetý závod. Jako v přípravce. „Hlavně dokonči ten závod. Musíš jen nasbírat zkušenosti.“ Teď vynechaná branka znamená konec. Definitivní. Nikdo nestojí o to dojet jako poslední. To radši diskvalifikace. A je tady. Nohy mi kmitají z oblouku do oblouku úplně samy, jako by ani nebyly moje. Vlásenku podjet a pořádně vyjet stopu, neminout tu branku. Levá ruka ohnula tyč na milimetr přesně. Povedlo se. Hrana se zařízla do dalšího oblouku. Levá noha se skrčená vyšvihla skoro až na prsa. Dojíždím. Cílová branka. Prudce brzdím na krátké dojezdové rovině. Hlasatelka připravuje číslo čtyřiadvacet na start, po pauze hlásí můj čas. „Ester dojela ve druhém nejlepším čase. Uvidíme, zda to na druhé místo bude stačit.“

Nemám myšlenky užít si slunečné odpoledne. Blyštící sníh, co mate a okouzluje zároveň. Koušu se do horního rtu. Je suchý a popraskaný. Drtím v pěsti rukojeť hůlky. Závistivě pozoruju sviště, co si závody užívají, pošťuchují se u nástupu na kotvu a mezi jednotlivými měřenými jízdami si jen tak sjíždí svah, kličkují mezi rekreanty a dávají jim jasně najevo, kdo umí. Mnu si koleno, zase zlobí. Dnes ale musí vydržet. Sakra, proč druhá. Proč ne první. Moje největší sokyně právě projela bezchybně vlásenkou. Doufala jsem, že alespoň podjede následující bránu, ale ona bez zaváhání najela přesně. Mnohem lépe než já. „Pavlína Šenoltová potvrdila očekávání z prvního kola a postupuje na první místo.“ Cítím krev ve tvářích.

Pořád to vidím. Stupně vítězů postavené ze sněhu, polité vodou, která ztuhla na led. Aktivního pořadatele, který do ledu vlil modrou barvou číslice. Ta trojka byla trochu nakřivo. Blbá trojka. Falešné úsměvy od Pavly, trenéra i mámy. I té Slovenky, co skončila druhá. „Gratuluju!“ „Gratulujeme!“ Na to vám prdí pes. Měla jsem šanci. Tak obrovskou šanci. Na jazyku železnou hořkost. Rozpálené mandle. Brečím do polštáře. A zítra zase trénink. Po škole na Hromovce. Po závodech nemusíme ráno vstávat, abychom v sedm napíchali tyče na Mísečkách a v půl deváté už byli v lavicích. V autě máma mlčela. Občas mrkla dozadu na dětskou sedačku, kde si lebedil brácha a pohrával si vesele s čokoládou, kterou dostal jako cenu útěchy. Vůbec ho nežralo, že nevyhrál, ani že se neumístil. Malý sebevrah byl rád, že jeho volná jízda mezi smrčky skončila jenom v potoku a fackou od mámy. Poškrábanou helmu měl pohozenou vedle sebe a zdobila ji nová žlutá nálepka.

Nemůžu spát. Převaluju se z boku na bok. Pořád mě píchá v tom zatraceným kolenu. Z poličky se na mě vyzývavě šklebí bronzová soška lyžaře s datem a číslicí tři. Kategorie Starší žákyně. Uděluji si dílčí úkol. Dojít se napít. Možná si ohřeju mléko, to vždycky zabere. Kdysi mi ho dělal táta. To ještě v době, kdy neměl tolik práce. Po večerech, kdy mamka uspávala Tomáše, žehlila nebo si četla u sebe v pokoji, jsme se vždycky spiklenecky scházívali v kuchyni, táta mě vysadil na linku, já sáhla do tajné poličky a vytáhla tu kus čokolády, tu oplatky. Půlku jsme si rozdělili, půlku jsme tam vrátili jako že nic. Táta mi vždycky vyprávěl, co se stalo u něj v kanceláři, já zase kdo s kým ve třídě mluví a nemluví. K tomu mi v mikrovlnce ohřál mléko a když mamka zrovna neschovala schválně med, tak mi ho i osladil. Tohle se mi vybavuje, když sahám do lednice pro načatý tetrapak s modrým obalem, když mačkám tlačítko s devítistovkou a volím jeden a půl minuty na displeji a když, než hlasový signál oznámí konec ohřívání, slyším maminčin hlas z obýváku.

„Hm, nevyhrála,“ věcný tón.

„Sponzora neztratila. Příští týden dostanou nové bundy.“ Vida, svitne mi radostně.

„Ani příští víkend nepřijedeš? Moc práce? A kdy tě teda uvidíme?“ Teprve teď si všímám nějakého citového zbarvení hlasu. Je totiž smutný.

„Tak teda ahoj.“ Loučí se potichu. „Budu.“ Odpovídá na řečnický pozdrav. Ale nebude nás pozdravovat. Přes noc na to zapomene a ráno u snídaně už bude zase vztekle peskovat, že nedojídáme vločky, couráme se s oblékáním a máme pastu na nově vypraném tričku. Pípání z kuchyně ji přiměje k trhnutí rameny. Lekla se.

„Co ty tady?“ Sotva bych mohla nepostřehnout jak si s cuknutím setřela slzu z tváře. Chci dělat, že se to nestalo.

„Nemůžu spát. Mrzí mě, že jsem nevyhrála.“

„Ale. Příště se víc snaž a pak tě nebude muset mrzet.“

„Zase mě bolí koleno.“

„Nezačínej s tím zase. Vždycky, když zkazíš závod, svaluješ vinu na koleno. Za chvíli přijdeš s tím, že za kuli z matiky  může taky koleno!“ Už si mě měří přísně pohledem. Jak to ví. Žákovskou jsem přece nechala ve škole. Jakoby věděla, na co myslím, zúží oči a ztvrdlými rty do mě vpálí: „Pan učitel dneska volal. Jestli prý nenapíšeš pololetní písemku nejhůř za dvě, bude ti muset dát čtyřku na vysvědčení!“ Chci si ulevit a zanadávat, ale musím jen sklopit oči, které mě pálí víc než po závodě.

„Já za to nemůžu,“ pípnu. Sice vím, že mi nikdo neuvěří, že opisovala Ája ode mně a ne já od ní, ale zkusit se to musí.

„To koleno, já vím!“ tvrdě odsekne máma. Odmítavě se otáčí a svižně odchází. Mléko bezmocně co deset vteřin pípne. Kašlu na něj. Dneska budu brečet.