úmrtí antonína sovy

Antonín Sova
seděl na zápraží
těsně nad propastí
svojí zahrady.

Zpuchřelé kouty sadu
naposled viděl s ní -
všechno v něm tehdy
rozkvétalo -

tak strašně
jsi u toho byla,
a ruce spletly báseň
o rozcuchaných vlasech
(okousaných nehtech
a strašně hezkých, temných
chloupcích šíje)

- - - -

Přezrálo přátelství.
Spadalo neviděno.
V ovocných břečkách
podebralo hlínu

bez sousta
podzim dospělosti.

Jestli na mě zapomeneš
dva roky spadnou jako hrušky
ze stromu mého žití

a já umřu hlady.