Špinavá práce

    Nevděčné ráno. Bartoloměj se strnule zvedá s kavalce. Strhaný obličej sebou párkrát zaškube a Bartoloměj zívne. Pohledem bloudí po místnosti. Je šero. Světlo muž nepoužívá. Jako obyčejnému člověku mu není dáno používat zdrojů. Téměř poslepu tedy nahmatá kabát, který visí u postele na zdi.
    Je mu zima. Kabát je vlhký a studený. Ovšem být bez něj je jaksi horší. Bartoloměj se opatrně probírá věcmi na stole, ten je přiražen k malému oknu. Zacinká plech. Pak muž s tíživým povzdechem našmátrá kliku u dveří a stiskne.
    Kapky deště studí na holé hlavě. Bartoloměj přeběhne od dveří doprostřed zabláceného dvora, kde ze země trčí vodovodní trubka. Rezavý kohoutek se zařezává do ruky, ale povoluje. Kalná voda teče do konvice a Bartoloměj se dnes poprvé usmívá.
    Zabouchnul dveře, postavil konvici na kamna. Utřel si rukávem hlavu. Zašmátral nedočkavě v kapse u kalhot. Zapálená sirka ozářila místnost a Bartoloměj plamínek upřeně pozoroval. Nechal dřívko rozhořet a pak je pomalu přiložil ke kolečku biomasy, které už měl připraveno v kamnech. Oheň sílil.
    Voda začala vřít. Rychle přistavil hrnek, z rezavé krabičky přisypal hrstečku čaje, dlaň schoval do rukávu, chytl konvici a zalil. Z pod postele vylovil velkou plechovku, odšrouboval víčko a nedočkavě vytáhl suchar. Pak jen seděl u kamen, žvýkal a usrkával čaj. Po jídle se ještě chvíli hřál u kamen, byla to pro něj vzácná chvilka, kdy mohl v klidu přemýšlet.
    Déšť zesílil jako na povel, když Bartoloměj zamykal dveře své místnůstky. Hlavu si přikryl kusem hadru, který mu sloužil za kapuci. Starý kabát byl najednou přívětivější, než by se zdálo. Nebe bylo šedé a vůbec vše nějak Bartolomějovi říkalo, že pršet bude zase celý den. Ještě se ohlédl k domu. Několik černých děr po oknech zatlučených prkny jej sledovalo. Nerad nechával svoji místnost prázdnou. Sousedé jsou všelijací. Ale neměl, kdo by mu hlídal. A ven musel.
    Vyrazil silnicí plné děr a bláta, která se místy měnila v potok. Ošlapané boty v pravidelných intervalech čvachtaly. Bartoloměj se pořád rozhlížel a mezi stromy něco hledal. Nakonec dorazil k místu, které tak netrpělivě hledal.
    Zastavil se u velkého kříže, který tam tiše stál. Byl starý, dřevo měl popraskané a při zemi rostly na trámu malé žluté houby v obrovských trsech.
    Bartoloměj z jedné strany kříž od hub očistil a opřel se v podřepu o vzniklou lysinu. Zadoloval v kapse od kabátu a vytáhl látkový váček. Z váčku vysoukal kousek papírku a hrstku tabáku. Pevnou rukou ubalil standardní cigaretu a vstrčil ji do pusy. Při tom všem byl neuvěřitelně skrčený, jak bránil vodě, aby mu dílo zkazila. Vytáhl drahocennou sirku a škrtl. Zavoněl tabák, Bartoloměj slastně nasával a ještě pomalu vydechoval kouř. Když už nebylo cigaretu jak držet, s těžkým srdcem malinký zbyteček odhodil do kaluže. Bylo třeba pokračovat v cestě.
    Z pod kříže vytáhl kus železa, ten si zastrčil opatrně za kabát. Kabát musí zůstat v pořádku. Ještě železo jednou rukou jistil, aby se při chůzi nehýbalo.
    Ze silnice teď zabočil na pěšinu. Všude kolem rostl les. Bartoloměj šel jistě mezi stromy bez známky zaváhání. Cestou déšť ještě zesílil. Muž pomalu vyndal železo z pod kabátu. Octl se na malé mýtině plné bláta. Mýtina byla jakoby rozvrtaná, plná děr, kde se chytala voda.
    Bartoloměj chvilku vybíral vhodné místo, pak ,nehledě na vodu, si klekl na kolena a kusem železa ryl do země. Bláto odhrnoval za sebe. Bylo to namáhavé. Kopal a ryl, občas zastavil práci a upřeně pozoroval něco v díře, kterou mu voda zase zalévala. Párkrát křikl radostí nad svým nálezem.
    Cestou zpět se dost setmělo. Bartoloměj po paměti ukryl svůj kus železa u kříže a v kaluži si umyl zablácené ruce. Po silnici z posledních sil doklopýtal k domu, odemkl dveře a přirazil je za sebou. Z hlavy strhl mokrý hadr – kapuci a přiskočil ke kamnům. Z bedny, která u kamen stála, vylovil kolečko biomasy, otevřel dvířka od kamen a dychtivě pohlédl do tmy. Lehounce foukl a pak ještě několikrát. Uhlíky z rána se rozhořely. Přiložil k nim biomasu, zavřel dvířka. Ještě na zemi ze sebe shodil kabát a kalhoty. Nechal je u kamen se sušit. Ušetřil večerní sirku, zítra si může zase venku zapálit. Bartoloměj nikdy nekouřil v místnosti. Lidi by to poznali a dostal by se do řečí. A Bartoloměj nepotřeboval zvědavé otázky.
    Seděl u kamen chroupal suchar a usmíval se. Voda na kamnech začínala vřít. Ten zvuk měl Bartoloměj velmi rád.  Před sebou měl kus hadru a prstem postrkával dva zlaté zoubky, které dnes našel na své blátivé mýtině. Zítra je prodá Hejlovi a koupí si zase tabák a třeba i kus masa. Na těch sucharech člověk dlouho nevydrží.