Nuri Bej

Nuri Bej byl vážený Albánec, který se oženil s dívkou mnohem mladší, než byl sám.Jednoho večera, když se vrátil domů, přistoupil k němu věrný sluha a řekl:

„Vaše paní se chová podezřele. Má ve svých komnatách truhlu, která patřívala vaší babičce, pamatujete? Vešel by se do ní i člověk.“

Nuri Bej se usmál:“Mělo by v ní být jen pár starodávných výšivek.“

„Domnívám se, že teď by v ní mohlo být něco mnohem podstatnějšího,“řekl významně sluha.

„Nedovolí ani mně, vašemu nejstaršímu poddanému, abych se do ní podíval.“

Nuri šel do pokoje své manželky a našel ji, jak celá sklíčená sedí na veliké truhle.

„Ukážeš mi, co je v té truhle? Zeptal se jí.

"Protože si to přeje tvůj sluha anebo protože mi prostě nevěříš?“

„Nebylo by prostě jednodušší tu truhlu otevřít?“řekl Nuri.

„Myslím, že to není pro tvé dobro možné,“ odvětila žena.

„Je zamčená?“

„Ano.“

„A kde je klíč,“ otázal se jen mírně netrpělivě Nuri Bej.

Žena zvedla ruku s klíčem a  upřeně se zahleděla muži do tváře.

„Nuri, prosím neotvírej tu truhlu, já ji otevřela a teď budu pykat za svou zvědavost.

„Nerozumím ti, proč s tím děláš takové tajnosti?“ Nuri zmateně hleděl na svou ženu. Za ty roky už svou manželku znal, byla usměvavá a přátelská na každého, s kým přišla do styku a těšila se oblíbenosti po celém městě a najednou tu sedí pobledlá a nervózně těká očima z jedné strany místnosti na druhou, jako by viděla někoho, kdo nemá být svědkem jejich rozhovoru. Tohle není žádná legrace. Pomyslel si Nuri.

„Oni nás vidí, Nuri. Oni jsou venku a já za to mohu, provedla jsem něco hrozného“

„O čem to prosím tě mluvíš? Lynn,co jsi provedla? Co je v té truhle?“ Teď už byl Nuri skutečně plný obav. Jeho žena měla teď už velice nezdravou barvu kůže a viditelně s ní něco nebylo v pořádku.

„Nuri, neposlechla jsem tvou babičku. Jsem ztracena, pustila jsem je ven a oni jsou rozzlobení.“

Nechápal nic, ale cosi mu našeptávalo, aby truhlu konečně otevřel. Přistoupil ke své ženě a vzal jí klíč z ruky a zasunul jej do truhly. Ozvalo se unavené cvaknutí zámku. Oběma rukama nadzvedl těžké víko. „Prosím tě, nedělej to.“ Naléhala jeho žena. Avšak svůj osud si Nuri zvolil už při vstupu do této komnaty. Silné našeptávání se ho už zmocnilo a zatemnělo mu mysl a smysly. Neslyšel už prosby své manželky. On musí vědět, co se děje. Musí.

Víko otevřel do kořán a ovanul ho mrazivý chlad. V truhle něco oddechlo. Přes černou tmu neviděl na dno. Z vnitřní strany víka byl vyryt nápis.

„BUĎ ZATRACEN, KDO TOUŽÍŠ PO POZNÁNÍ.“

 Přes nápis se táhly stopy po něčí drásavé ruce. Někdo se snažil rytinu seškrábat. Nuri se dotknul těch slov a na dně truhly se počalo něco vlnit. Zahleděl se na temnou hladinu. Koukal do studny. Studny s černou vodou. Na hladině se vytvořila napodobenina jeho jména. A něco ve studně zabublalo. „Ách, Nuri, vítej kloučku.“

„Proboha né, už je vše ztraceno!“ Zdálky se ozýval hlas jeho ženy. Nevěnoval tomu pozornost.

„ Nuri, drahý, tys ke mně přišel. Miluji tě. Patříš mi.“ Bublal ženský hlas.

Rohy místnosti potemněly a Lynn se začala strachy celá třást. Tma se z koutů pomalu linula přes podlahu a strop. Dívka zaúpěla. Z rohů počaly vystupovat temné stíny postav.

Nuri hleděl do truhly zcela zhypnotizovaný. Odněkud ten hlas poznával. Kdysi už ho slyšel.

„Neboj se, našel si svůj osud, Nuri. Patříš k nám. Udělej, co musíš“

Lynn začala naříkat a sesunula se na zem.  Stíny kolem ní utvořily kruh. Naposledy  nad sebou spatřila Nuriho a ztratila se v temnotě.

„Kdo jsi? Znám tě. Musím tě znát, vím to.“ Promluvil do truhly Nuri.

Odněkud z hlubiny se vynořily starodávné výšivky, dětské svetříčky a bryndáčky. Zůstaly plavat na hladině. Nuri věděl. Vzpomněl si. Když byl malý, babička mu vyšívala spoustu takových svetříčků a její vyšívané ubrousky zdobily nejednu komodu v domě.

„Babička? Ty jsi má babička!“ Nevěřícně křikl do tmy.

„Ale vždyť, vždyť ty si přece už dávno . . .  . . .“ Nuri si vybavil svou babičku na smrtelné posteli. Tehdy  v poblouznění pravila sluhovi, aby nechal pro jistotu truhlu zamknout a vynést z domu. Neudělal to. Bože! Neudělal to. Věděl, co se má stát.

„Jsi můj klouček. Nikdo už mi tě nevezme. Ani tvá matka to nedokázala. Ani tvá matka.“

Nuri si na svou matku vzpomínal jen matně. Když jednoho dne zmizela, řekli mu, že odešla a už se nevrátí. Nic víc. Vychovávala ho babička a sluha. Sluha. „Něco mnohem podstatnějšího“ Vzpomněl na slova majordoma. „V truhle je teď něco mnohem podstatnějšího“, řekl mu. Co má tohle všechno znamenat? K čemu jsem to byl vyvolen?

Z vedlejší komnaty se ozval dětský pláč. Pláč jeho syna, jeho jediného potomka. Začal se rozhlížet kolem sebe. Kde je Lynn? Co se stalo Lynn? Snažil se si uvědomit Nuri.

„Lynn? Ta svůj úkol splnila, dala nám tvého následovníka.Už ji nepotřebuješ!“ Ozvalo se z truhly.

„Cože, je to má žena, proboha, co je to za divný sen?“ Nuri se chytil za hlavu.

„Jsi vychován, abys byl náš král, nastal tvůj čas. Budeš král zaprodanců!“

Teprve teď si Nuri všiml, že místnost je ponořena do hluboké temné tmy. Prostor trápilo příšerné vytí a pláč. Z truhly se vyprostila plíživá postava a plazila se po čtyřech, jako ještěr do místnosti, kde plakal Nuriho syn. Nurimu stékaly slzy po tváři.Věděl, že není vyhnutí.

Pláč jeho syna po chvíli ustal. Ve studni právě zuřila bouře oceánských rozměrů. Nuri ve vlnách sledoval výjevy, ze kterých mu hrůzou šedivěly vlasy. Viděl babičku, viděl sluhu, viděl orgie těch dvou za bouřlivých nocí, viděl smilstvo, chtíč a všudypřítomné zlo. Hromy doprovázel smích, skoro řehtání plné šílenství. Viděl vraždu své matky. Viděl své ruce, jak rdousí jeho ženu. Jeho milovanou Lynn. Nebyl Nurim, byl králem. Byl monstrem, vládnoucím tisícům hříšných duší svých předků. Stíny kolem něj utvořily kruh a Nuri se ztratil v temném moři zla.

V celém domě byl klid. Ticho by se dalo krájet. Jen občas byl slyšet průvan, který se proháněl pod zavřenými dveřmi osamělých komnat. V hale si hrál malý chlapec. Bylo mu deset let. Hrál si s železnou korunou, kterou mu nechal vyrobit jeho vychovatel a budoucí věrný sluha. Malý chlapec se procházel halou a rozdával rozkazy neviditelným poddaným.

V té chvíli byl králem celé země. Hrál si až do večeře, kterou mu na podnose donesl starý sluha.

„Nuri, je čas na jídlo.“ Upozornil jej sluha. „Ale já jsem král, musíš se mnou mluvit jako s králem.“ Odpovědělo dítě. Starý majordomus se pousmál.

„Neboj Nuri, dočkáš se.Až příjde tvůj čas, jednou budeš králem. Je to tvůj osud.Byl ti dán do kolébky. Pravil sluha a zavřel v hale všechna okna. Venku se smrákalo. Nejspíš bude v noci pršet. Pomyslel si sluha, vzal kloučka za ruku a odešli do nitra starého domu.

Pozn. Začátek až po- A kde je klíč? Autor textu Jiří Dědeček