komár

Dodal bych, že ono: Jak jej vystihneme formou haiku? je klíčové a elegance řešení, které nakonec autor zvolil je nedílnou součástí samotné haiku. Přesně proto nedokáži psát sonety: Nejsem sto pochopit a uchopit jejich vnitřní konstrukci. Líbí se mi, rád je čtu, ale to je všechno. Haiku vnímám intuitivně, cítím jej a prožívám. Proto jsem schopen a ochoten o něm hovořit a klást důraz na porozumění jeho formálního rámce. Proto že je pro haiku důležitý, ba nezbytný. Překlady Bašóovy haiku zůstávají pouhými více či méně kvalitními obsahovými překlady Bašóovi JAPONSKÉ básně ve formě hauiku a kdo chce porozumět její dokonalosti v celém rozsahu, musí ji být schopen přečíst a pojmout v originále. I to je, byť zřejmě neúmyslný, rys poezie ve formě haiku. Originálem je pouze v jazyce, v jakém byla napsána a přepsat jej do jiného lze někdy jenom volně a někdy také vůbec ne.

v mnohém si rozumíme, ale přesto se domnívám, že pro formu haiku je počet konstantní počet slabik důležitý. pro její mutace, varianty či z ní odvozené formy nemusí být - pro ni však je a definuje jí. Přijde mi to hodně podobné situacím v bojových uměních. Spoustu prvků, které se člověk učí od svých mistrů, nikdy v realitě, ba ani na zápase nepoužije. Ale mají svůj neoddiskutovatelný význam a bez nich by danná forma bojového umění již nebyla tou formou. Pochybovat o staleté zkušenosti generací mistrů a rovnou ji překročit s odůvodněním, že náš jazyk na ní neni vhodný, mi přijde sice snadné, ale výsledné snažení bude mít s haiku pramálo společného, neboť v něm nebude znát ten zápas s formou, která jej vymezuje. Box je fajn sport, ale mimo ring se jedná bitku. Určitě má svůj význam pro bodyguardy i popzpěváky, ale sportem zůstává, je-li provozován na cvičištích, v tělocvičnách nbo v ringu. Je spousta děl, která vznikla na motivy haiku a určitě mnohé z nich je i předčila. Rád čtu minimalistické básničky, velmi kladně je hodnotím a cenním si jich i jejich autorů. Ale haiku to jednoduše nejsou. Jinak řečeno, neni podstatné, jestli do slabik haiku počítáme s, v nebo z, ale důležité je, jestli je při tvorbě vůči počtu slabik zohledňujeme. Vždyť přece právě jejich počítáním probíráme zachycenou myšlenku znovu - tentokráte z jiného úhlu pohledu a při ladění přemýšlíme nad jím obsahem. jak jej vystihnout formou haiku? Stejné je to u evropských rytmických veršů, přízvučných a nepřízvučných slabik atd. sonet má předepsaný počet řádků a slok a basta. Na závěr k poznámce o překládaných haiku: to je jiný problém!!! Překládat haiku do rytmu se zachováním výše opěvovaných alitearcí a eufonií je leckdy nemožné a neuskutečnitelné. Takže překladatel si musí zvolit, co a jak chce překládat a také proč. Proto překlady slavn= Bašóovy žáby skákající do studně se tak liší.

Paulart: aliteraci ani eufonii nevnímám jako klíčový či důležitý rys haiku. Z mého hlediska je to už mistrovská finesa a nevím o mnoha lidech, kteří by si mohli zodpovědně dovolit přistoupit ke jejich aplikaci ve svých dílkách. Jedná se totiž o prostý fakt, že důležitější rysy haiku. Zejména notace 5/7/5 - byť podle v češtině individuálních, ale jasně stanovených a neměnných pravidel - , zlomový moment, prosté vyjadřování skrývající v postřehu ze všedního dne hlubší myšlenku stojící (za to jí sdělit). Dotek přírody či ročního období, který byl v Japonsku u haiku považován jako taková samozřejmost, až se stal dalším pravidlem, bych v našich krajích a podmínkách, posunul do druhé, méně podstatné roviny. Tam možná můžeme přihodit i tu zde zmiňovanou aliteraci a eufonii jakožto i třeba akrostychy a další složitější prvky. Vycházím z přesvědčení, že haiku neni mrtvá forma a ani asijská literární fosílie (narozdíl - pro nás - třeba od japonské tanky nebo korejského trojverší sidžo). Haiku oplývá několika rysy, pro které z ní činí unikátní formu. Je to tradicí vybroušený počet slabik (který ale v japonštině umožňuje větší autorovu svobodu, neb jejich jazyk i forma písma jsou k tomu ideální), který se ustálil na oněch 5/7/5. 17 slabik v součtu je druhým důvodem, proč vnímat haiku jako výjimečnou formu: snadno zapamatovatelné; hodně pro frázi, ale dost prostoru pro poezii; málo pro okecávání; jasné rozdělení do třech částí nutí autora strukturovat svůj postřeh/dojem/myšlenku do složitější konstrukce než dualistického Á rovná se Bé. První řádek uvádí čtenáře na scénu. Tradičně dodává odkaz na roční dobu, navozuje náladu nebo zaměřuje pohled na nějakou událost, souřadnici v prostoru či konkrétní jev. Druhý řádek bývá nejpoetičtější a rozvíjí ten první plus připravuje půdu pro vyvrcholení. A třetí posouvá celý postřeh za hranici banality běžného postřehu. Tak lze vnímat haiku skrze její formu. U nás v Čechách a na Moravě máme v národní povaze hravost a jistou fromu nedospělosti. Dospělost se, dle mého názoru, pojí s odpovědností, schopností konat vědomě své kroky a vyrovnávat se s jejich následky. Takto vnímaná dospělost je nezbytnou podmínkou pro jakoukoliv profesionální práci v jakémkoliv oboru lidského konání. Forma haiku je natolik minimalistická, natolik prostá, natolik obnažující, natolik vypovídající, natolik nevyžadující hlabší vzdělání ale cit, postřeh a pokoru, že svým významem překračuje roly exotického literárního útvaru. Haiku je víc. Je meditací nevyžadující vzdělání ani vhodné podmínky, nenutí mít slovní zásobu jako encyklopedie. Nenutí k ničemu. Jenom k respektu před ní samotnou. Až poté, co autor pochopí, co haiku nabízí, proč a jak, teprve potom má možnost ji překročit a přesáhnout. Do té doby by měl pokorně naslouchat a hrát si a experimentovat, ale hlavně zkoušet psát skrze ní a v duchu s ní. Jsme totiž národ nejenom hodně hravý, ale taktéž uspěchaný, nedůsledný a netrpělivý.

Ok, Oldjerry, vítám Tvoji kritiku a vnímám ji jako podklad pro věcnou diskuzi. Dej mi prosím Tě příklady stop aliterace a eufonie u těchto pěti, zde citovaných haiku, ať my i další čtenáři, máme jasno, kde je zakopený pes a o čemže se to vůbec bavíme. (1) Vykuřuji komáry odlétly i světlušky (2) Nezabíjej mouchu nevidíš jak spíná ručičky jak prosí o milost? (3) Půjčil jsem si chýši od blech a komárů spím jako zabitý (4) Pár much a já toť celá domácnost v téhle skromné chýši (5) Zhasínám lampu. I ten náš komár se chce na chvíli vyspat.

Haiku by nemělo být 17ctislabičným popisem banality, ale skrze drobný postřeh z všedního dne vést k hlubšímu zamyšlení. Pokud by takovým nebylo, jaký by byl důvod pro jeho existenci? Stačí nahlédnout do tvorby klasických i moderních mistrů. Za zdánlivou banalitou se skrývá zdvihnutý prst vzkazující: dívej se pořádně! Jsme zvyklí studovat formu a vymezovat se vůči ní nebo spolu s ní. Ale těžko je nám (a bavím se obecně z vlastní zkušenosti o poezii psané v naší zemi) hovořit SKRZE tuto formu. Mám dojem, že jsou u nás pravidla vnímána jako cosi omezujícího a v podstatě škodlivého. A přitom, kdo z nás umí psát tak, abychom di mohli tato pravidla překročit. Znám jednoho z nejtalentovanějších mladých designérů naší země. Studuje momentálně UMPRUMku. Často mám možnost vidět jeho rozpracované projekty. Když pracoval na naší sbírce (já dodal texty, on vizuální zpracování), tak jsem byl v jeden okamžik uchvácen harmonickým zpracováním ilustrací doprovázejících sbírku. Ale on mi tehdy řekl, že teprve nyní je bude narušovat novou vrstvou geometrických tvarů a řezů. "Proč?" ptal jsem se. "Abych vytvořil napětí a dal tomu další rozměr." Nedalo mi to a později jsem zkoumal výsledek se snímky z doby kolem citovaného rozhovoru a Jakub si povzdechnul: "Dokud nedokážeš stvořit jedním způsobem dokonalé dílo, nemůžeš jej překročit a dát mu další rozměr. Formy musíš nanášet postupně a věci dotahovat do konce. A rovnou se vzdej naděje, že někdo tvoji práci ocení." Naprosto s ním souhlasím.

no, idea i praxe byla prostější: zhasínám lampu, aby se konečně nažral, nebo odlétnul za světlem ulice a přestal rušit moji ženu a tříměsíčního synkaze spaní. Nejdřív jsem ho chtěl plácnout, ale asi deset minut se mu dařilo jenom bzučet a létat v místech, kde jeho rozplácnutí obnášelo probuzení zbytku rodiny. Když jsem se tam tak pachtil, tak se mi vybavila některá haiku od Issa a já už ho ani plácnout nechtěl: Pár much a já toť celá domácnost v téhle skromné chýši --- Půjčil jsem si chýši od blech a komárů spím jako zabitý --- Nezabíjej mouchu nevidíš jak spíná ručičky jak prosí o milost? Takže, než vyhrknete soud, chvilku přemýšlejte. Občas píši kritiky k haiku a už tolikrát jsem i přes svoji praxi nedocenil postřeh autora, že mi přijde důležité vás právě na toto upozorňovat.