Lampióny mizejících vlaků

Lampióny mizejících vlaků

Myslíš, že letos bude padat sníh? Byla hrozně krásná a hrozně unavená. Začínalo svítat a už ani nevím, kdy a jak to vlastně bylo. Byli jsme vážně dokonalej pár. Já a ona. Spali jsme zády k sobě, já na pravým a ona na levým boku. A když ne, tak jsme počítali vlaky, co projížděly dole pod oknem a jejich světla na stropě, který malovaly obrysy věcí. To jsme se pak hádali, co je co a pak se modlili, prej uveď nás prosím v pokušení. Dál už si na nic nevzpomínám, jen na obrysy věcí a její vůni všude kolem a na unavený zcuchaný vlasy, který protínalo světlo mizejících vlaků. Ráno jsme pili z půllitrů s uchem studený mlíko a večer zapalovali lampióny za oknem a mluvili o smrti a tom, kdo umře dřív. Smutným kytaristům na ulici jsme házeli pětikorunu a byli jsme v prach se obrátíš, protože z prachu jsi vzešel a často jsme večer poslouchali, jak v dálce zvoní klekání. Byli jsme všechno a nic, jeden druhýmu osudem a tím, čemu se říká jen jednou za život. Věřili jsme lžím, falešným představám a tomu, že to tak všechno zůstane. Napořád. A já už teď chápu, proč králové ztráceli víru a prosili boha smiluj se nad námi. Chápu, proč smutek nepřebolí a proč mají někteří prázdné oči. Chápu a odpouštím, odpouštím vlakům, co v těch nocích do tvých vlasů malovaly obrazy a bičovaly mě, jak poslední letní bouřka bičuje aleje staletých dubů. Odpouštím králům a prachu a bohům, co zhasli naše lampióny a rozsvítili svíce na hrobech, když začal padat sníh. Království za kousek tebe bych dal, nezapomeň, vzpomínám. In eternum ego te absolvo.