Poprvé

Po čtrnácti dnech však znovu dostala známou obálku. A v ní jediný dopis. Přečetla ho jedním dechem. Okamžitě se jí zalíbil. Dlouho zvažovala, zda odpovědět. Po několika dnech vzala papír a začala psát. Ani dlouho nemusela přemýšlet, co napsat. Slova se jí nějak sama nabízela. Zdálo se jí, jakoby toho člověka znala už dávno. Netrpělivě čekala na odpověď. Přišla velice brzy. A zase takový hezký dopis. Pak už se vzájemná korespondence rozeběhla velice rychle. Poznávali jeden druhého, psali si o svých životních zkušenostech, o svých zážitcích a pocitech, o svých výchovných úspěších a nezdarech. Každý z dopisů byl vlastně krásným popovídáním s přítelem. Jen jedna věc Danu trochu mrzela. Dopisový přítel bydlel stopadesát kilometrů od Prahy. Ta vzdálenost jim oběma přece jen trochu vadila. I na ni však došlo. Oba se shodli na tom, že už jim povídání v dopisech nestačí, že se chtějí setkat.

Ten den tedy nastal. Hrozně se na to setkání těšila a zároveň byla plná nervozity. Jak se mu bude líbit ona i kluci? Jak se mu bude líbit u nich doma? Jaký bude? Pozná to hned? Bude takový, jako v dopisech? Také on nebyl úplně klidný. Včera k večeru telefonoval a potvrzoval, že přijede na návštěvu. Musela se smát, když si vzpomněla, jak ještě po tom telefonátu běžela nakupovat nějaké dobroty, pak vyvařovala a pekla, aby všechno bylo připraveno. Ještě téměř o půlnoci šla umýt jejich plechovou Barču, která parkovala před domem. Co by si pomyslel, kdyby pro něho na nádraží přijeli v tak zabláceném autě. V noci skoro nespala, převalovala se na posteli a bylo jí jako před státnicí. Ráno už nemohla dospat, tak se rychle dala do pořádku. Lehce se nalíčila a načesala. Vzala si decentní tmavě modrý kostýmek. Dohlédla na kluky a vyparádila je, jak to jen šlo. Jenom doufala, že se hned neumažou a chvíli zůstanou jako ze škatulky. Kupodivu ani nemusela pobízet Kubu u snídaně. Při představě strejdy, který určitě umí pískat na prsty a hrát fotbal, naházel jídlo do sebe tak rychle, že měla strach, aby mu nebylo špatně.

“Já jsem...”, usmál se. Zjevně byl ve stejných rozpacích jako ona.

Cestou domů toho moc nenamluvili. Dávala pozor, aby řídila dobře a neudělala si ostudu. Však si všimla, že její počínání bedlivě sleduje. Už nebyla nervózní, jakoby z ní všechno spadlo. Když bravurně zaparkovala před domem, všimla si dvou nejinformovanějších sousedek z ulice, které stály před jejich domem a zrovna řešily něco strašně důležitého. Už jí ani nevadily. Pozdravila se s nimi a společně se svými blízkými vešla do domu. Zase mají co řešit.

Dana uvedla návštěvu do svého pěkného a prostorného bytu na sídlišti. Z čerstvě umytých oken bylo vidět, že venku už je opravdu jaro. Na záhoně pod okny kvetly žluté narcisy a modré krokusy. Na šeříku už byly malé, svěží zelené lístky. Dana rozbalila dárek a našla nádhernou křišťálovou vázu. Jako by byla určena právě pro onu kytici růží. A kluci odtáhli strejdu do svého království. Samozřejmě se museli pochlubit svou sbírkou angličáků a zkusit, jestli strejda opravdu umí hrát fotbal. I na to pískání došlo. Zajímavé je, že Daně vůbec nevadilo, že dělají hluk. Jindy je napomínala, bála se, aby si sousedé nestěžovali.

Čas rychle plynul. Dana se ukázala jako dobrá hostitelka. Jídlo se jí povedlo, jako nikdy. Byla v sedmém nebi. Kluci se Toníka drželi jako klíšťata. Mluvili vlastně všichni dohromady. A když k večeru začal v televizi nějaký důležitý hokejový zápas, všichni chlapi se k němu usadili. Když je Dana viděla, jak sedí na pohovce - velký uprostřed a z obou stran drží ty malé, usedalo jí srdce. Poprvé v životě měla pocit silné, pospolité rodiny. V této chvíli už věděla, že tohle je to pravé.

Kluci se brzy unavili množstvím zážitků. Také pro ně to byl velmi důležitý den. Když se Dana vrátila z kuchyně, kde rychle opláchla nádobí od večeře, našla Toníka v dětském pokoji, jak vypráví pohádku o malém fotbalistovi. Kluci poslouchali tiše jako pěny. Takovou pohádku nikdy od mámy neslyšeli. Ta jim dokázala vyprávět tak akorát takové známé nerváky, jako o perníkové chaloupce nebo o Karkulce. Dana si všimla, že oba už nevnímají, co jim Toník povídá a bylo jí jasné, že zítra se budou ptát, jakže ta pohádka nakonec skončila. A když tak Dana s Toníkem stáli nad postýlkami dětí a ruku v ruce se spolu poprvé dívali jak spí, oba už věděli, že to není naposled.

Po několika měsících taxík dovezl Danu s Toníkem a s dvěma svědky na radnici. Přesto, že svatební přípravy provázely nesnáze, byli všichni ve výborné náladě. Kadeřnice na poslední chvíli onemocněla, v cukrárně omylem prodali objednaný dort, svědkyně Jarka přišla málem pozdě a taxík zabloudil na sídlišti, takže na radnici dojeli jen tak tak. Lidé na ulici se zastavovali a prohlíželi si hezký pár. Když stáli v předsálí svatební síně a čekali na obřad, Toník se najednou naklonil k Daně: