Bolest

Zase křičel. Řval na ní. Měla chuť mu říci ať toho nechá, že na to není nikdo zvědavý. Ale nedokázala to. Nemohla. Bála se ho. Vlastně ani nevěděla proč. Vždyť on by jí neuhodil. Nikdy by jí nic neudělal. Ona to věděla. Až moc dobře to věděla. Vždyť už ho také znala dlouho. Dost dlouho na to aby věděla, že by í nikdy neublížil. Takový on nebyl. Jenže stejně měla strach. Bála se mu postavit. Nemohla přijít na to PROČ. Až najednou jí to došlo. Vynořilo se to jako sen z dávné minulosti. Vzpomněla si jaké to tenkrát bylo když s ním byla z jezírka kde se poznali a on tehdy začal zuřit podobně jako teď. Už nevěděla co bylo příčinou, že na ní tenkrát tak křičel, ale věděla, že se mu tenkrát pokusila odporovat. Věděla, že je v právu a on to věděl také, ale nedal se. Začal ji ponižovat, začal ji shazovat, nadával jí... A to ji bolelo víc než fyzický úder. A teď si to uvědomila. Skoro si přála aby ji teď uhodil. Pak už by se přeci nemusela bát. Jen kdyby jí tak nenadával... Kdyby tolik nekřičel. Chtěla mu něco říci, ale neodvážila se. Prostě nemohla. Měla ho ráda. Milovala ho. Nemohla ho tedy "zradit" a říci mu, že to tak není, když on je přesvědčen o opaku. On mezi nimi rozhodoval. Od té doby co se poznali rozhodoval on. Proto mu přeci nemohla říci něco jiného. Odešla potichu pryč. On si toho vůbec nevšiml. Odešla do kuchyňky. Zrak jí spočinul na břitvě, která tam ležela. Vzala ji a skončila to. Už nekřičel. Bylo ticho.