Vzpomínáš jak jsme se potkali?

Pamatuješ jak jsme se potkali? Bylo horko, spíš vedro. Ve městě byla pouť. Hudba od kolotočů se točila v podloubích kde se mísila s vůní pražených mandlí a s cukrovou vatou. Stál jsi na rohu ulice v ošoupaných džínách. V rozhalené košili. Prostopášný vánek ti ji roztančil, dotýkal se tě, hladil tvou kůži. Seděla jsem na dřevěné lavičce pod lípou a tiše mu záviděla. Byl jsi blízko mne, tak blízko… chvěla jsem se a doufala, že si toho všimneš. Sehnul ses k mramorové fontánce se soškou rybky, z které prýštila studená voda. Omyl sis tvář. Kapky vody ti spadaly na ramena, stékaly na hruď  a na tvých prsou se pomalu vytrácely. Přešel jsi ulici, dlážděnou šedo-modrými kameny, od kterých se ozýval pomalý dusot  kopyt. Blížily se. Ohlédl ses za těmi zvuky. To projížděli dva grošáci co táhli kočár s japonskými turisty. Díváš se na něj a já se dívám na tebe. Když kočár projel  naše oči se setkaly. Pohledem, který ví víc, který znamená víc. Porozumění beze slov. Styděla jsem se a líbilo se mi to. Ještě chvíli ses díval. Vím to. Ten pohled mě spaloval víc než polední slunce. Začal jsi nervozně přešlapovat. Po chvíli sis sedl na lavičku vedl mě a řekl jsi :,, Slečno, mám pocit, že vás znám. “ Pozval jsi mě na zmrzlinu a pak k sobě do bytu. A tak jsme se začali poznávat.
---
Poznávali jsme se celé dva roky.
---
A teď sedím tady. V chladu mohutných zdí. Tiše. Stejně šedá jako mramor kolem mne. V davu nezpozorována, přec jeho členkou.
---
Všichni čekají až se zvony rozezní a vstoupí ona.
---
Stojíš vpředu vedle muže v sutaně. Zase neklidně přešlapuješ, ale tentokrát nemyslíš na mě…
---
Už vchází. Tak krásná. Tak šťastná.

---