Jak lehce spadnout do maléru

Jak lehce spadnout do maléru

     Když jsem se narodila, bylo po válce. Rodiče byli emigranti,kterými nová vláda osídlovala pohraničí. Táta měl neklidnou krev a tak jsme se stále stěhovali. Máma vždy říkala"proč jsme nezůstali na té Šumavě, takový krásný statek jsme tam dostali."Neuvědomovala si, že je to možná příbytek lidí,které komunisti po válce odsunuli.Tátovi se však nelíbilo šumavské povětří,chtěl na jih a tak jsme pendlovali od vesnice k městu. Když to spočítám, tak za můj život asi patnáckrát. Stalo se mi např., že pátou třídu jsem chodila na třech místech. Naštěstí, a to nevím po kom, protože rodiče byli nevzdělaní, byly jsme my děti docela inteligentní a ve škole jsme prospívaly. Bylo nám to ale houby platné,protože se rodiče, právě,když jsme je nejvíce potřebovaly, rozvedli.

     Do školy, kterou jsem si vybrala a dokonce udělala i úspěsně přijímací zkoušky, tam mě matka nedala,prej to není nic pro mne a protože tenkrát nebylo dostatek zdravotních sester a stát jejich přijímání dotoval, dala mne matka na zdravotní školu, kam mne samozřejmě rádi přijali,protože pohovory na střední jsem udělala.Matka byla spokojená,učila jsem se dobře a tak jsem dostávala i stipendium a ona mi nemusela dávat žádné peníze.Nikoho ovšem nezajímalo, že nesnáším pohled na krev, že nesnáším nemocné,že pro tuto práci nejsem vhodným kandidátem. Prokázala to až první pitva, u které jsem zkolabovala a odnesli mne "nohama napřed". Korunu tomu dodal profesor,když při hodině mi řekl, že jsem simulant, že jsem asi nebyla připravená a mdlobu předstírala. A tak jsem se na tu školu vykašlala a utekla nejen z ní, ale i z domova.

     Od rodičů jsem nemohla očekávat nic. Rozhodla jsem se,že si najdu práci a budu se starat sama o sebe. A tak jsem odjela do Brna,protože jsem si myslela, že ve velkém městě práci i ubytování najdu snadněji.

     Na vlakovém nádraží se pohybovala velká spousta různých lidí,nejen cestujících, mezi nimi soudruzi z veřejné bezpečnosti,konrolovali, kdo má a nemá jízdenku. V té době nebylo možné chodit si svobodně jen tak, bez práce. Za to se zavíralo do vězení. Říkala jsem si, že budu muset někam co nejdříve zmizet,ale kam, to jsem opravdu nevěděla. "Čekáte na někoho,slečno?" ozval se mi za zády mužský hlas. "Na kamarádku,"řekla jsem a otočila se, abych viděla,kdo to na mne mluví. Docela ušel, asi tak třicet let a nebyl sám. Stála mu po boku zřejmě jeho přítelkyně, asi stejně stará,nedovedla jsem to odhadnout, byla velmi elegantní a pěstěná.

     "Tady byste se neměla potulovat,mohli by Vás také zabásnout, jestli to nevíte," řekl dotyčný."Já jsem Jarda a toto je Verča," představil i svoji společnici. "Pojďte,půjdeme někam na kafe, je mi jasné, že na žádnou kámošku nečekáte." Odhalil mě okamžitě. Takovými zbloudilými ovečkami se zabýval již dávno, ale to jsem poznala až následně, až už bylo pozdě.Vždy si na nádraží vyhlédl hloupá a nezkušená děvčata, jeho přítelkyně mu přitom pomáhala. Nic jsem o tom nevěděla, vůbec jsem si nedovedla představit, že by někdo něco takového,jako provedli mně, mohl dělat. Byla jsem opravdu snadný terč.

     Zavedli mne do kavárny "Opera", která byla nedaleko nádraží, zaplatili mi kávu a dokonce i jídlo, nabídli mi, že mohu do té doby, než si něco najdu u nich i bydlet.Že jim to potom mohu zaplatit. Byla jsem jim velmi vděčná a proto jsem si také vůbec nevšimla, že se na nás dívá nějaký starší pán a udržuje s mými společníky kontakt. Když jsem odešla na toaletu trochu se upravit, asi se s ním nějak domluvili,protože když jsem se vrátila, seděl u našeho stolu,jakoby tam patřil odjakživa a družně se bavili. Hloupě jsem naletěla, ale zatím jsem to netušila. Jarda poručil i nějaký alkohol, nebyla jsem zvyklá pít, a tak, když se zvedli, že půjdeme k němu, ani jsem neprotestovala.

     Vyšli jsme na ulici,motala se mi hlava tak, že mě musela Verča podpírat. Byla úplná tma, náměstí bylo sice osvětleno, ale oni mne vedli někam mimo centrum, dokonce mám pocit, že jsme šli do nějakého kopce a jakoby ubývalo domů a my jsme se ocitli na periferii města. Moc jsem to nesledovala, uvědomovala jsem si sice, že se Jarda baví s oním starším mužem, který šel s námi, ale nevěnovala jsem pozornost tomu, co říkají.Až jsem si uvědomila, že mluví o mně."Tak,kde to vlastně bydlíte, už bych tu malou rád měl," říkal ten starší. "Zaplatil jsem, tak jak to bude dál?"

     "Jak to bude dál?" otázal se Jarda. "Takto!" A začal do muže bušit pěstmi tak, že ten upadl na zem. "Ježíši, co mu to děláte,vždyť ho zabijete!?" Vřískala jsem tak, že mě Jarda popadl za vlasy a hodil na zem a řekl" Ty drž hubu a dělej, co Ti říkáme, nebo skončíš tak, jako on!" Rázem jsem vystřízlivěla, dostala jsem příšerný strach, že by mi mohli něco udělat a tak jsem ztichla, Verča mezitím zbitého a ležícího muže na zemi šacovala. Vzala mu asi peněženku i doklady a řekla:"honem pryč," chytila mne za ruku a táhla z kopce dolů tak, že jsem několikrát upadla.

     Nahlas jsem brečela,muselo to být slyšet na celou ulici i to, jak jsme pádili z toho kopce a tak jsem se ani nedivila tomu, že nám najednou do cesty vjelo policejí auto a vyskákali z něj policajti. Jarda utekl, ale mne a Verču chytili. Všimla jsem si, že s nimi byl v autě i ten chudák, kterého Jarda zbil. Zřejmě se mu podařilo dostat se k telefonní budce, zavolat a nahlásit přepadení.

     Odvezli nás na služebnu a vyslýchali. Musela jsem jim říci celý svůj příběh. Bylo to velmi zlé, ale měla jsem štěstí, že onen starší muž se mne zastal. Řekl, že jsem určitě nevěděla nic o tom, co Ti dva chystají, že jsem se pokoušela ho i bránit. Byli jsme vlastně oba obětmi. Bylo mi řečeno, že jsem posloužila jako volavka, že mě Jarda prodal tomu muži a jemu slíbil, že nás zavede do bytu, kde si bude moci se mnou užít. Po výslechu Verču odvedli a nás dva propustili. Seděli jsme ještě na chodbě na lavici. Muž byl celý od krve, ale zdálo se, že vážně zraněn nebyl. Omlouvala jsem se mu, bylo mi to všechno moc líto, bylo mi z toho strašně. Ale on jen mávl rukou a řekl, že si to nemám tak brát, protože on mne chtěl vlastně také svým způsobem využít. Přijel si do Brna užít a to až z Čech a tak dopadl. Myslím, že měl ponaučení na celý život a já také!

     Samozřejmě, že z toho byl soud. Jarda i Verča byli odsouzeni za kuplířství a také za loupežné přepadení. Od soudu jsem odešla nepotrestána jen díky tomu, že přepadený muž vypovídal v můj prospěch.

     Začala jsem nový život ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyla. Mohla jsem děkovat Bohu za to, že se mi nic zlého nestalo, že jsem to vše ve zdraví přežila. Začala jsem chodit do práce, dostala jsem i ubytování a dokonce jsem večerně vystudovala ekonomickou školu.

     Vzchopila jsem se, našla svoji pošlapanou hrdost a dokázala všem, že přec jen nejsem úplně ztracená. Dokázala jsem to hlavně sama sobě!

     Byla to zlá zkušenost, ale jak se říká "všechno zlé, je pro něco dobré," a v mém případě to platilo stoprocentně