Dexter

Malá holka v pokličkách

jediné

máminy kuchyně.

Malá a ještě menší

vdolka – polobohyně,

tátova mrňavá

spící na klíně, snesl mi

modré

poslední

z nebe -

no tak!  Vem si mě,

když krájím kus sebe

půlkroužkem

Když okolo káči skákalo jich nemálo

a já byla

vně,

tahala si za copy

a špičkou balerínky,

co ty, co co? nemáš na vzpomínky?

bruslila o kamínky,

šourala z látky

tiché hádky

a mě.

Malá holka z rozmlácených rámů,

v zázemí zemnit i slova zimních tání

a na sklonku chichotání

táhnout černou dámu

do bílých sadů

zalykání.

Když pojedu dolů a zas na spánky,

v prstech obří

malovánky

kolem vlaků, prvních stání,

na sklonku prvního milování -

prvně mi půjdeš za nevěstu

v bílých šatech a na podestu

vystoupíš zlatem osetá,

bosa, těkavá roseta,

to mi bude prve

jeden a půl svět

z vlastní krve,

mami, tě mám,

v červeném víně zabalená

v bílém.

Při celém životě mém stát a stát a co ob den nedýchat a jít a mít na okrouhlém pasu lehká bedra bez dmýchadel štrasů, tát a lkát, že jsem to já, narozená ze začátku a chtít a žít a nesípat. Zastavit běh a koutky polykat v lehkém spánku,

náš malý

honzojanku, neodcházet,

nemíchat,

netikat,

časem netikat.