WILSONOVO NÁDRAŽÍ

Hlavní vlakové nádraží.

Seděla jsem u kulatého stolku maličkého stánku s nápisem FAST FOOD, paní za okýnkem nabízela klobásy a české bramboráčky.

U vedlejšího stolku seděla krásná štíhlá dívka v nakrátko střižených vlasech. Trhala naslepo z tácku bramborák a zasouvala sousta do něžných úst. Četla knížku.
Pečlivě si ocucala prstíky a otočila stránku.

Ke stánku klopýtavě docupitala na vysokých kramflecích úpravná stařenka, jak z první republiky. Za sebou vláčela obrovský kufr na kolečkách. Třásly se jí ruce, když trhala svůj bramborák.

 "Cmunda! Tu jsem nejedla nejmíň čtyřicet let. Ne, počkejte, jednou u příbuzných hned po revoluci,"  s přízvukem promluvila k sobě, ke všem.

Před stánkem chvilku rozpačitě přešlapoval starší pán v klobouku, s klobáskou na tácku. Odsunula jsem jednu ze židlí u mého stolku a s úsměvem mu pokynula. Přisedl si, odložil klobouk a smočil klobásu v hořčici.

Dřív než ji stačil zasunout do úst se zarazil. Zřejmě pod vlivem mého pohledu. Zvedl od tácku své oči k mým.
Chvíle strnutí a...namířil na mě klobáskou:

 "Chcete si kousnout?"

A myslel do docela upřímně.