Prsten

  „Ale o hokeji jsem mluvit nechtěl,“ pronesl, sotvaže svůj ukazovák přesunul z oddílu hovězího masa do drůbežího: „nicméně, no, asi to stejnak víte, jde o vašeho přítele, konkrétně o jeho poslední vůli, kterou po sobě zanechal,“ a náhle jídelní lístek zvedl, jako by se za ním chtěl skrýt. Do jisté míry se mu to i povedlo; ústa mu zmizela za imitací kůže: „Je sice právně neplatná, ale váš přítel byl i můj přítel, ostatně váš přítel měl mnoho přátel, než s jedním z nich odešla Helena, pročež počal mířit ke své záhubě. Mimochodem, dám si asi ten hovězí steak, mám na něj takovou chuť. Má manželka rozumí všemu jinému než vaření,“ povzdechl: „Vy vážně nebudete nic jíst?“

  Už pokolikáté jsem zavrtěl hlavou:

  „Ne nebudu, nemám chuť, od té události se mi jídlo příčí. Říkal jste, že ta vůle je neplatná, proč?“

  Přišel číšník a nedbale se postavil vedle stolu, jednu nohu ležérně přikrčenou. Nepronesl ani slovo, jen nakrčil obočí a usmál se, propiskou toče mezi prsty. Z navyklé uvolněnosti, která doprovázela jeho ántré, jsem usoudil, že můj hostitel (který mě de facto nehostil, protože jsem si nic neobjednal) je zde zřejmě stálým zákazníkem.

  „Francouzský steak, medium, Josefe,“ pronesl tento, čímž jen potvrdil mou předešlou úvahu. Následně zavřel jídelní lístek a odložil jej stranou; mírně se přikrčil a složil ruce před sebe: „Sepsal ji bez svědků ve stavu těžko příčetném. Ostatně sám víte, jak na tom byl.“

  „To je pravda, navštěvoval jsem jej pravidelně, i teď, nakonec mi odchod, jaký zvolil, přijde docela logickým vyústěním.“

  „Sklep a provaz.“

  „Přesně. Víte, jednou jsem za ním byl,“ přikrčil jsem se také: „a drtivá část návštěvy se odehrála v naprostém mlčení. Ani jsme se nepozdravili,“ slovům je třeba dodat důvěrnost: „jen mě mlčky vyzval, ať si sednu v kuchyni. Pak přede mě postavil dva hrnky čaje, usadil se naproti mně, vytáhl perkusní revolver, umístil jej doprostřed stolu a řekl: asi se zastřelím, načež znova upadl do mlčení a nepromluvil, ani když jsme se loučili.“

  Můj hostitel (ten titul je na pováženou) se odtáhl od stolu, který začal praskat pod vahou našich hlasů. Podepřel si bradu levou dlaní a rameno podpírající ruky zase pravou dlaní. Velmi myslitelský výraz, připadlo mi. Tomuto zjištění jsem se ubránil zkřížení paží na hrudi.

  „Je to zvláštní,“ řekl zatím on: „Náš přítel často zmiňoval, že se zastřelí, při tom se oběsil dole ve sklepě, hned vedle zavařenin. Bylo otřesné, když jsem jej musel odřezávat. A to nechci zmiňovat, jak toto všechno, od základu protiřečí lidovému moudru, že lidé, kteří mluví o sebevraždě, se nikdy nezabijí.“

  Josef v tu chvíli před mého hostitele (ano, nehostil mě) naservíroval talíř se steakem. Aniž popřál dobrou chuť, odešel.

  „Tu rychlost obdivuji,“ deklamoval můj hostitel jen tak mimoděk a pustil se do jídla.

  „Ne nezbytně,“ navázal jsem zatím já na zamluvený merit předešlého rozhovoru, sleduje, kterak se hostitelova vidlička noří do masa a pudí ven čůrky krve: „Náš přítel zmiňoval, že se zastřelí, on se však oběsil; oběšení se v řeči vždy vyhýbal, když tak nad tím přemýšlím. Navíc si vzpomínám, jak se jednou zmínil, že pokud muž uvažuje o sebevraždě, když mu není víc jak pětadvacet, je to jen odraz vnitřního nenaplnění. To se však postupně ucpe novými zážitky, vysvětlil mi: takže se většinou nezabije, naopak se dožije vysokého věku a mnoha vnoučat. Pokud však na sebevraždu myslí muž po čtyřicítce, jedná se o odraz naprostého životního zklamání. To již nemůže být zaplněno, jen obelháno, nebo odstaveno strachem,“ načrtl jsem kostru přítelovy řeči.

  „Myslíte, že náš přítel byl ustrašený, když dokázal žít další dva roky bez své ženy?“ vyprskal postupně z plných úst společně s hranolkami můj takzvaný hostitel (takzvaný je vzhledem k situaci výstižné přízvisko): „Já myslím, že ano, ostatně, asi to nevíte, ale když jsem jej viděl naposled živého, přiznal něco, co mi dává smysl až teď. Ty dva roky mě hnala naděje, řekl: Strach z toho, že neuvidím, jak svět bude vypadat, až odejdu. Děsí mě nekonečné možnosti: třebas ve chvíli, kdy bych se zastřelil, by se celý svět mohl proměnit, má žena by zrovna byla na cestě zpět ke mně, ale já bych se, dřív, než by přišla, zastřelil. Nějak tak o tom mluvil, přičemž pobíhal po pokoji sem a tam, jak to měl ostatně ve zvyku. Pak si ovšem nečekaně sedl, sklopil hlavu a přiznal: jenže náhle jsem si uvědomil, že Helena se ke mně už nevrátí. Nikdy. Není naděje, aby se odtrhla od svého nového života a vrátila se k tomu starému, který tak bezohledně zavrhla. Není vůbec žádná naděje, vše je beznadějné a čím déle žiji takto v ústraní, tím všechna beznaděj jen sílí, neboť se postupně stávám bezvýznamnějším a bezvýznamnějším, takže je zcela jisté, že mou smrtí se svět nezmění. A pak se se mnou rozloučil. O pět dní později, jsem jej odřezával od sklepní žárovky. Chtěl bych vidět toho parchanta, který mu Helenu odvedl, taková milá paní to byla. Měl-li bych soudit, myslím, že spolu byli šťastní, ze začátku určitě. Mimochodem prý toho člověka znáte, ostatně proto jsem také, vzhledem k té vůli…“

  „Znám ho, hnusí se mi, pokaždé, když jej vidím, chce se mi zvracet. Je to bezcharakterní krysa,“ promnul jsem si prsty uspokojen takovýmito pejorativními přívlastky, které dost možná byly i pravdivé: „Mimochodem s tou vůli…“

  „…s tou vůli se to má tak,“ navázal s povděkem, porcuje už druhou polovinu steaku: „že absolutně není platná, ale našel jsem v ní jeden paragraf, který bych mohl splnit, aniž by to někoho nějak poškodilo. Tedy kromě. No, zkrátka vám mám předat jeho snubní prsten, máte jej dát člověku, který teď žije s jeho ženou. Nebo Heleně, to je prý jedno. Znám toho člověka taky?“

  „Myslím, že ano, býval u něj často,“ pokrčil jsem rameny.

  „No raději neznat. Ale stejnak mě to stálo plno práce. Prsten mi dal až patolog, nebo kdo to má v márnici na starosti. Musel jsem na márnici! Představte si, že nešel sundat, ten prsten. Zkoušeli jsme jej, já a ten patolog, namydlit, ale bylo to k ničemu. Když už jsem chtěl odejít, patolog vzal skalpel a řekl mi, ať se otočím. Když jsem na něj jen tak zíral, pronesl lakonicky: to se sešije.“ (v této chvíli ukrojil obzvláště velké sousto) „A tak mám ten prsten. Kde jsem ho jen…“ a odloživ příbor, začal se prohledávat: „Aha tady,“ a z pod stolu mi podal nějaký plátěný pytlík.

  „Doufám, že jste to umyl. I když vlastně, vzhledem k osobě…doufám, že jste to neumyl.“

  „Umyl,“ přerušil mě už znova s příborem, jehož se zřejmě zříkal jen nerad.

  „Škoda, mimochodem už asi budu muset, poslední dobou jsem na kordy s časem. Od té události se na mě všechno sype. Nashledanou.“ Postavil jsem se a z věšáku si vzal kabát.

  „Nashledanou, já tu ještě zůstanu, dám si asi nějaký dezert. Mají tu perfektní palačinky s broskví. Když uvážím, že má žena…“ podíval se na mě.

  „Vy byste se asi nevěšel, kdyby odešla.“

  „Cyniku!“ zvolal.

  Oba jsme se rozesmáli, on se zaklonil a já pomalu zmizel.

  Venku před restaurací jsem pak zavolal domů Heleně, že mám pro ní něco na způsob dárku.

  „Budeš asi překvapena,“ zkonstatoval jsem ledovým hlasem do telefonu. Něco na to řekla, na konci se však dala tušit obvyklá fráze, na kterou mi už začíná být otravné reagovat, nicméně: „Já tebe taky,“ vrátil jsem ji a zaklapl sluchátko. Od země táhla nepříjemná zima a já doufal, že chytím poslední spoj, v opačném případě bych musel přežít pětatřicet minut ledového ticha. Mrznout sám a jediný na zastávce se mi ale nechtělo.

-