Sedmnáct

S rodiči je to někdy hrozně těžké. Kdyby se jeden nakrájel, stejně si zatvrzele trvají na svých předpotopních názorech a pravdách. Vždyť už mi je 17! Copak jsem mimino, aby mi neustále kázali co a jak a kdy můžu anebo nemůžu?! Mám toho dost. Unavuje mě to jejich věčný moralizování. A když už mě teda teď pustili ke kamarádce na víkend, tak si to musím užít! Kamarádka má skvělý rodiče! Nechají nás na diskotéce do noci! Obě jsme šťastné. Kluci jsou super. Nám to taky dneska sekne, tak není nouze o toužebné pohledy. Nejsem jen tak nějaká, tak se zdráhám. Ovšem skleničku alkoholu neodmítnu. Muzika dohrává a noc se krátí. Já si to chtěla užít, takže pokračuji s klukama dál. Moje kamarádka ale chce jít domů. Ať si jde. Já se o sebe postarám. Ráno jí budu vypravovat, všem holkám budu mít co vypravovat!

Však holky koukaly, jak se umím bavit, a co všechno se dá stihnout za jedinou noc. Kolik nových známostí mám a co všechno jsem se naučila. O tom, že musím k doktoru však tiše mlčím a skrývám noční pláč. Jak to řeknu rodičům? Co mám dělat? Jenže, asi to na mě je vidět. Máma se pořád ptá co mi je. Když ráno zvracím, přijde do koupelny za mnou a říká, že ví dobře co se děje, abych prozradila kdy se to stalo a s kým. V slzách vyprávím jinou verzi, než holkám ve škole, toho večera, kdy má touha bavit se ztroskotala v jedné posteli s alkoholem v krvi. Táta hrozně křičel, máma brečela, kázání a řečí bylo do noci. Celých devět měsíců po večerech dávali mi rady a domlouvali. Mě bylo stále špatně. Nikam mě nepustili, aby se mi něco nestalo a takové podobné řeči vedli. Konečně přišel den D. Po těžkém utrpení, bolestí a lékařských ošetření se můj svět zaplnil o dalšího člověka. Doma na mě čekalo veselé uvítání, všichni příbuzní a i někteří kamarádi přišli. Naplnila mně radost. Netrvala však nijak dlouho. Můj svět a svět mých kámošek a kámošů je náhle docela jiný. Nemám s nimi o čem hovořit! Nikam nechodím. Nechci nikoho potkat. Nikdo nerozumí mým problémům a ty jejich starosti jsou strašný! Čas plyne monotónně kolem. Dětské hry pomalu mizí v záplavě školních povinností. Připadá mi jakoby včera ještě tříkolka stála na chodbě, jenže dnes má dcera slaví sedmnácté narozeniny. Hrozně bych si přála jednu jedinou věc. Aby si nikdy nemusela říci to co před sedmnácti lety a devíti měsíci já: S rodiči je to někdy hrozně těžké. Kdyby se jeden nakrájel, stejně si zatvrzele trvají na svých předpotopních názorech a pravdách. Vždyť už mi je 17!