Nelaskavá láska

Tereza nastoupila do tramvaje a rukou pevně sevřela bezpečnostní tyč. Zůstala stát poblíž dveří, na zemi položenou malou cestovní tašku. Její hluboké hnědé oči zíraly z drobného obličeje kamsi do prázdna. Dívaly se daleko za obzor, jako by již všechno viděly. Bylo jí teprve šestnáct, a přesto měla pocit, že má za sebou celý život.                                                                                                                          Hlavou jí běžely myšlenky na otce, na to, jak jí ublížil, když svým nesmlouvavým postojem přinutil matku, aby udělala tak zásadní rozhodnutí, jaké udělala. Bylo natolik vážné, že je ihned nato opustil. Po letech se najednou objevil a snažil se vysvětlovat a konejšit jejich rozbolavělé duše. Jeho přístup se však nezměnil. A tak se Tereza alespoň pokusila využít jeho náhlé návštěvy:„ Tati,prosím tě, chtěla bych na školu. Je to ale s intrem a mamka na to nemá, však víš. Prosím tě, udělej to nějak, ty můžeš.“ Škemrala a prosila. Neměla sílu mu nic vyčítat,  i když si slibovala, že na něj už nikdy nepromluví. Teď byl tady a mohl odčinit svoje chyby. Cítila, že pokud nevyužije tuhle šanci, jinou již nedostane. A otec jako zázrakem svolil: „ Když budeš mít dobré známky, můžeš se přihlásit na školu, na kterou chceš. Zaplatím ti všechno, co bude třeba.“  Tereza se rozzářila štěstím, udělala by cokoliv, jen aby podmínky splnila. Věděla, že pokud neopustí matku i bratra teď, už to nikdy nedokáže. V té chvíli byl táta jejím princem z pohádky, i když věděla, že život žádná pohádka není. Ale vždycky to nebylo tak zamotané.                                                                                                                                                                                                      Když se narodil malý Oldříšek, byli všichni nadšení a táta jen zářil štěstím, že má konečně syna. Terka se na něj taky moc těšila. Když jej máma přivezla z porodnice, radostí skoro plakala. Jak by ne. Chlapec byl kluk jak buk, velké modré oči obracel ze strany na stranu a pořád se jenom usmíval. Tereza pyšně jezdila s kočárkem a každému se chlubila, jakého má brášku. Některé kamarádky jí ho snad i záviděly a co chvíli žadonily: „Ty Terino, přivez Oldu, pojedeme do parku, pokecáme a tak.“ Koulely na ni očima a smály se přitom jak poťouchlé,  žadonily, aby jej vzala ven; chtěly si hrát na dospělé.                                                                                                                                  Málo však vědí malé slečny o tom, jak těžké břímě je mít děti a Tereza byla příliš mladá na to, aby dokázala vnímat drobné odchylky v bratrově vývoji. Postupnou zaneprázdněnost mámy a její věčně ustaraný obličej si nedokázala vysvětlit, a tak nad tím nebádala. Jenže pak přišla doba, kdy jí už kočárek ven dát nechtěla. Prý je Olda moc živý, neuhlídaly byste jej. Tereza to nechápala.Tím víc ji zraňovalo, že matka má oči jen pro něj, nebo spíš, že se všechno točí kolem něj. Když pak i táta přestal zvesela brebentit, život doma se stal příliš vážným. Vzduch byl někdy tak hustý,  že by se dal krájet. Každičký její den provázely zmatené pohledy, prázdné řeči a nikam nevedoucí debaty, kterým nerozuměla. A většinou bývala od nich i odháněna.                                                                                                                                                 A jak čas plynul,  malá Tereza přestávala být malá, už nebyla ani tak hloupá a naivní. Věděla, že s bráchou není něco v pořádku.  Když po večerech slýchala vzrušené hovory rodičů, které čím dál častěji končily ostrými hádkami, tušila, že se napjatá situace kolem bratrova zdravotního stavu, musí dřív nebo později nějak vyhrotit. Pak přišel večer, který všechno změnil.                                                                        „Řekl jsem ti, že na tohle nemám!  Buď ho dáme do ústavu nebo půjdu já!“ Otcova slova prořízla noční tmu jako břitva a Tereza jen vykulila oči. Takhle otce nikdy mluvit neslyšela. Byl vždycky laskavý a usměvavý, ale slova, která teď pronesl, nemohla nikoho nechat na pochybách,  že to myslí vážně.                                                                                                                                                                                                    „ To přece nemůžeš,“ bránila se matka.

„Proč mne stavíš, před tak hrozné dilema? Copak můžu takhle volit?“

„Dělej jak myslíš, já jsem ti k tomu svoje řek´, buďto já nebo on!“                                                                                                                                    Prudká rána domovních dveří šlehla do noci jako bič a ukončila rozhovor beznaděje a  zoufalství. Tereza seděla jak opařená. Její mladičké mysli pozvolna docházel význam slov, která nechtěně vyslechla. „Proč chce dát Oldřicha do ústavu? A proč chce odejít?“Chtěla vyběhnout do temné noci a křičet za ním prázdnou ulicí: „Tati, a co já? Myslí někdo z vás taky na mě?“                                                                               Světlo v kuchyni zhaslo a matka se loudala do ložnice.

„Mami, co se děje? Kam táta odešel?“

„Poslouchala jsi za dveřmi?“ utrhla se na ni rozzlobeně.

„Nešlo neposlouchat, křičeli jste ….“

„Tak už všechno víš!“

Bez jediného slůvka vysvětlení za ní zapadly dveře a Tereza osaměla.

„Mami,“ zašeptala tiše a hlas se jí zlomil. Kdesi hluboko v hrdle cítila neskutečnou bolest, která ji škrtila a dusila a svíravě bodala do jejího srdce.

Když se ráno probudila, doufala, že to byl jen příšerný sen. Matka se tvářila jakoby nic. Obstarávala malého Oldu a na Terezu se ani nepodívala. Otec u sobotní snídaně chyběl. Příšerný sen se změnil ve skutečnost. Nikdy se už nevrátil. Odstřihl se od nich jak od nemocného leprou ve chvíli, kdy se nemilosrdně potvrdilo, že její bratr je mentálně postižený a že je to nezvratná diagnosa.

„Nemám na to nervy!“ zdůvodnil tehdy svůj postoj. Asi by je býval opravdu neměl, ale to jim dvěma nebylo nic platné. Ba právě naopak. Opatrování postiženého dítěte sebralo všechen čas mámě i jí.

„Hned po škole spěchej domů, musíš zajít do obchodu,“ kázala den co den matka.

Odpoledne na stole ležel seznam a přesně odpočítané peníze. Když se vrátila domů, bylo na ní, aby připravila večeři a pak umyla nádobí.

„ Přece jej nemůžu dát do ústavu,“ snažila se matka ospravedlňovat tíživou situaci, „ je to moje dítě, stejně jako ty! Když mi trošku pomůžeš, zvládneme to i bez otce.“ Těžko říct, zda se snažila přesvědčit tu malou holku nebo sama sebe.

A tak to šlo den co den, život byl pořád stejný, nikam nevedl. Máminy oči neustále sledovaly malého Oldřiška a Tereza znala jen školu, domácnost a matčin utrápený pohled. Tatam byly dovádivé hry a radost, která provázívala její život, když tu táta ještě byl. Když chtěla něco koupit, dostalo se jí jen rozzlobené odpovědi: „Ať ti tatínek přispěje, já na to nemám, byla´s vždycky jeho mazánek!“

Tereza se musela naučit zvládat celou domácnost a matka na ni nebrala v ničem ohled. Její přání a touhy neznamenaly nic. Byla přece normální a normální děti se dokáží o sebe postarat sami. Nevšímala si, že její dcera před ní dospívá, že se její nohaté tělo mění a křivky dostávají ženské tvary. Nenapadlo ji  promluvit si s ní. Možná si myslela, že kamarádky jí všechno vysvětlí, o jejím těle a o zmatku, který se rodí v její hlavě a přebíhá po těle jak divoch, bláznivě lechtá, že smíchem je všechno k popukání, a pak zas bolí, že každé slůvko přivádí k pláči. Ve své zoufalé naději, že se všechno nějak vyřeší, nehledala čas, který by dala jen jí .

„Musíš to přece pochopit!“ byla její věčná slova.

A Tereza tolik chtěla, až měla pocit, že se z toho zblázní. Nešlo jí to. Nenáviděla se za to, že nechápe, že nemá v sobě lásku, se kterou se matka sklání k malému Oldřichovi.

Chtěla si žít svůj život, který s tím, co se tu dělo, neměl nic společného. Snila po nocích utonulá v slzách o princi, který ji vysvobodí ze zakletého království, kde jen smutek a prázdnota provázejí každý den v jeho hradbách. Kradla si svůj život po vteřinách, ve kterých se pak nenávist k sobě měnila v nenávist k matce i bratrovi. Svářila se v ní láska, přetvořená bolestí v cosi pokřiveného a nehezkého. Bála se sama svých citů a bezesné noci provázely bouřlivé výlevy, které nepřinášely úlevu. Ráno odcházela do školy umdlelá s pocitem nesmírné viny.

Kamarádky ji dávno přestaly nabízet svá přátelství, která jim ona neměla čím oplatit. Tak jen potajmu stávala za záclonou a polykala slzy, které ji dusily, když viděla, jak se holky venku prohánějí a chichotají se. Roztomile a přihlouple svými třinácti léty. Byla to volnost ptáků v přírodě, nespoutané dětství a jeho nekonečná radost. Tereza po ničem jiném netoužila. Cožpak byla máma slepá?

„Terezo! Holčičko!“ vběhla za ní na poslední chvíli do tramvaje matka a vtiskla jí do ruky Tatranku.

Doteď se venku snažila přesvědčit Oldřicha, aby alespoň na chvíli zůstal sedět na lavičce a ona se mohla s Terezou alespoň rozloučit. Byl jak živé stříbro, hned tam, hned zas tady, všechno pro něj bylo interesující, každá maličkost jej zajímala a když viděl, že Tereza nastoupila do tramvaje, chtěl nastoupit do té další. Taktak jej zadržela.

Najednou pocítila nutkavou potřebu své dceři říct, jak ji má ráda a jak moc jí bude chybět. Ve zlomku vteřiny si uvědomila, jak lehce ztrácí své bližní a že proti tomu nedokáže bojovat. Přesto byla přesvědčena, že rozhodnutí, která udělala, byla správná.

Tereza bez jediného slova přijala oplatek a stále hleděla do prázdna.

Matčina ruka bezmocně pohladila dívčinu paži a oči láskyplně přejely pohledem po tváři.

„Holčičko moje....“

Hlas ji však zradil, nedokázala říct nic z toho, co chtěla.

Dívka se prudce odtáhla. Nebyla zvyklá na tak důvěrný projev citu.

Matka svěsila hlavu a vyběhla ven; nemohla nechat chlapce déle samotného.Tereza se na okamžik podívala na peron. Máma již pevně svírala ruku malému Oldřichovi, aby jí neutekl.

Myslela´s to vážně mami?

Máš mne snad taky ráda?

Chtěla se rozloučit, pokynout jim na pozdrav, ale dvojice venku se na ni už nedívala.

Tereza stiskla pevně víčka a odvrátila hlavu na druhou stranu.

Nade dveřmi se rozsvítilo světlo a zvonek dal signál, aby cestující věděli, že se dveře zavírají. Ty tiše zaklaply a tramvaj se dala do pohybu.

Temné oči potemněly ještě víc. Ledovce ukryté v hlubinách začaly pomalu tát a vyplavovat na povrch bahno a špínu. Nebyl tu nikdo, kdo by těm očím řekl, že nemusejí plakat. Nebyl tu nikdo, kdo by stisknul bolestí se třesoucí ramena a přivinul na hruď dívku, která, ač nechtěla, přeskočila obloukem své dětství a stala se ženou.