Kruh

 

Potkal jsem ho koncem července. Slunce zapadalo za obzor a celý les byl zbarvený do červena. Zbývalo mi pár kilometrů do tábora. Přesto mi to nedalo a vydal jsem se za ním. Fascinoval mě jeho zjev. Kalhoty měly otrhané nohavice, košile snad bývala bílá. Rozedraný chlebník zel prázdnotou. Opálená tvář neměla žádný výraz. Jen pevně sevřené rty a podivný pohled. Prošel okolo a mě si ani nevšiml. Sebral jsem si tedy svých pár švestek a vydal jsem se za ním. Chodím dost rychle, ostatně kdekdo mi to vyčítá. I přesto mi dalo velkou práci neztratit ho z očí. Následoval jsem ho dobrou hodinu. Začalo se šeřit. On však kráčel dál. Minuli jsme krmelec nad naším táborem. Pokračoval stále dál po levém břehu Střely. K desáté hodině sestoupil k Čoubovu mlýnu. Dávno byla tma.

Měsíc právě vyšel a jeho záře osvětlila sochu svatého Jana. Poutník poklekl a chvíli cosi mumlal. Začínal jsem tušit kam cestuje. Ta představa mě naplňovala strachem a touhou po poznání. Nebál jsem se ho, mrtvý mi stěží ublíží. Nebál jsem se tu noc ničeho, byl jsem posedlý touhou po poznání. Nemohl jsem jen tak odejít. Děsil jsem se svých výčitek. Obával jsem se prázdnoty, pocitu, jaký máte z knihy, které vytrhli stránky. Zamyšleně jsem žvýkal dva dny starý rohlík a čekal, až si odbude svou motlitbu. Jan stojící na kameni pohnul rukou, alespoň to tak vypadalo. Poutník vstal a vyrazil. Šel nyní pomaleji, jakoby se obával cíle své cesty. Cítil jsem již velmi unaven, ale něco na tom muži mě fascinovalo. Možná ty dlouhé rovné vlasy. Možná styl jeho chůze. Ano, s hrůzou jsem si uvědomil, že jeho nohy se takřka nedotýkají země. Opustili jsme údolí potoka. Následoval jsem ho lesem. Po pár minutách jsem v dálce zahlédl kruh stojících přízraků. Opatrně jsem se kryl za stromy a snažil se nepůsobit hluk.

Na palouku stála veliká hranice. Ze všech stran přicházely temné postavy. Vynořovaly se ze tmy jako divoká zvěř. Mnohé z nich přišly s tuláckými holemi, jiné s dekou přes rameno. Přistupovaly ke kruhu. Opodál vyletělo několik jisker, malinký ohýnek se rozhořel. K táborovému ohni přistoupila čtveřice postav. Každý třímal v rukou hořící smolnou pochodeň.

 

Ze severu přistoupil vousatý, vysoký muž. „Jsem Bóreás - vítr severu. Jsem silný, vlhký a chladný. Ve svém náručí nosím sníh, nebo jej ženu před sebou. Nemám rád slabochy těla ani ducha. Miluji muže otužilé, připravené a secvičené. Můj mrazivý dech odhalí každý nedostatek a každou lež. Buďte spolehliví a svorní.“

 

Na východě stanul mladík v modrém tričku a roztrhaných keckách. „Jsem Košava - vítr východních stepí. Jsem suchý, v létě horký, v zimě studený. Zvedám prach, obracím toky řek, jsem dostavníkem semen. Nemám rád  tupce a lenochy. Miluji plavce tvrdošíjné a odvážné. Těm dávám ochutnat času, kdy Země byla ještě mladá. Buďte stateční a ukáznění.“

 

Jih přinesl vysokou dívku v pruhované košili. Zlaté vlasy jí čechral noční vánek a oči se leskly v záři pochodně. „Jsem Samúm - žhavý vítr jihu. Jsem dovádivá a nevyzpytatelná. Nechávám zmizet celá města a jindy odkrývám sídla dávno opuštěná. Nemám ráda lidi váhavé a poživačné. Miluji vytrvalost a skromnost. Nezištně maluji do vzduchu prchavé vidiny. Buďte poslušní a obdivujte krásu!“

 

Od západu přišel malý kulatý mužík s vysokým čelem, které se lesklo ve svitu smolnic. Pozvedl hlavu a pronesl. „Jsem Zefýr - západní vítr. Jsem vlahý a vlhký. Jako moudrý hospodář dávám potravu lidem, zvěři i rostlinám. Nemám rád rvavé sobce a nevděčníky. Miluji lidi rozvážné a zodpovědné. Každého spolehlivě dovedu k domovu. Buďte vzdělaní a ctěte hroby i odkazy předků.

Naráz přiložili k hranici plameny. Roští zapraskalo a smolný kouř se vyvalil z hranice.

Smrková polena praskala a ke hvězdám vystřelily jiskry. Letěly a pak zhasly. Postavy zpívaly prastarou píseň beze slov, která vítala oheň v dobách lovců. Pak usedli. Dojatě vzpomínali na dávno minulé časy. Sedělo tam na tucet poutníků v kápích, několik horolezců, trampové, vodáci a tuláci. Dříve je dělily propasti času, dnes je spojoval kruh. Poutník, který mě sem bezděky dovedl, usedl poslední. Tiše a pozorně naslouchal. Hlasy se rozezněly a zpívaly o svých dobrodružstvích. Pak mu jeden z nejstarších pokynul. Zpěv utichl. Vstal a přistoupil k ohni. „Přišel jsem dnes, abych začal své putování. Děkuji bratrům za vřelé přijetí.“

Boreás vstal a podal mu ruku. „Vítej v bratrstvu poutníků. Vítej u těch jejichž duše je neklidná a nutí je stále cestovat. Tvým údělem je putovat po zemi nebo po vodě. Tvou jedinou radostí bude tráva na loukách a lesní ticho. Tvým trápením budou města. Tvými bratry budou zvířata, tvými sestrami květiny, tvými strýci stromy. Jdi svou cestou přímo. Bdi nad toulavými srdci a nad jejich štěstím. Opatruj zvěř a odpočívej ve stínu stromů.“

Rozezněly se struny kytar. Poutníci hráli smutné, táhlé noční písně. Zpívali beze slov. Tiše jsem se ztratil a vracel se do tábora. V uších mi zněly teskné nápěvy. Nemohl jsem spát. Ráno, hned po východu slunce, jsem se vrátil na ono místo. Hledal jsem dlouho. Teprve v poledne jsem nalezl lehce skloněnou trávu na paloučku. Tak lehce, jako by na ní tančily víly.Ve středu jsem zarazil do země hůl. Narazil jsem na kámen. Odrýpl jsem drn a podivil se. Chvíli jsem přemítal, co se tu  vlastně stalo. Po lesní půdou jsem nalezl kamením vyložené ohniště. Kolem něj, porostlé lesní travou, tlely stařičké rozpadlé klády. Nezdál se mi sen. Nebudu nikomu říkat, co jsem viděl. Nebudu. Oni stejně neuvěří.