Kořeny

-

-

  Znal jsem Renče od té osudné automobilové nehody, v níž mu jeho budoucí žena ochromila levou ruku. Byl jsem to totiž já, kdo z nejbližšího obchodu - po dlouhém domáhání se telefonu - zavolal sanitku. Ostatní přihlížející se jen sprostě rozprchli, když vyšlo najevo, že následky by mohly být závažnější než pětiminutové prodlení při cestě do práce. Jako z filmu: v jednom okamžiku se proťaly tři životy. Nezodpovědná řidička se (ač byla řádově mladší o desítky let) vdala za oběť své nezodpovědnosti a já už, jako svědek nezodpovědnosti, zůstal jejich společným přítelem. Proto jsem za Renčem zašel, když se vynořila ta věc s kácením stromů v Komenského sadech a mě dosadili na místo vedoucího petičního výboru. To přeneseno znamenalo, že jsem obtěžoval všechny známé i neznámé, aby se nezištně podepsali pod tento náš projev pohoršenosti.

  Renče se mi podařilo zastihnout krátce po půl čtvrté při jeho odpolední procházce. Pozdravili jsem se a já mu za pochodu načrtl obraz přírodního holocaustu, k němuž se hodinu od hodiny neodkladně schyluje. Nic jsem neopomenul: osobní zodpovědnost, potřebu přírody pro městského člověka, status Ostravy jako zeleného města. Zmínil jsem všechny tři body, co jsem je do jejich proslovů předepsal i dalším členům výboru a:

  „Přeci kulturní člověk jako vy nemůže zůstat lhostejný k takovému barbarství, zničili byste přírodu i město, hlavně město!“ zarazil jsem zlatý hřeb; můj přítel vždy působil dojmem městského člověka.

  „Víte, v podstatě jsem člověk vykořeněný z přírody,“ odpověděl mi: „Les ke mně již nepromlouvá jako ke Goethovi, louky jsou pro mě jen travou či květinami, nechávají mě chladným. Znám přírodu až moc dobře, abych ji měl ještě rád, stejně tak mě nezajímá město,“ rozvedl, a to už se dal tušit monolog. No, stalo se, bohužel. Aniž by zpomalil: „Člověk se poznáním přírody z přírody vykořenil a utekl se do města, které ještě neznal,“ vzal tu řeč oklikou, zatímco se kolem míhaly domy: „Jenže potom přišli Hausmannové, Corbusierové a donutili člověka poznat i město. Člověku už zbyl jenom člověk; člověk dneška se odsoudil k bytí člověkem, už není svébytnou součástí něčeho, maximálně odškrtnutelnou položkou někoho, v nejhorším případě odškrtnutelnou položkou sebe sama. Již se…“

  „Jde jenom o park.“

  „Nejde jenom o park, vše je v souvislosti s něčím, víte, kdo to řekl? Jde o město a nepřerušujte mě, jste jako moje manželka,“ máchl zdravou rukou. Druhou si s sebou nesl v kapse: „…nemá kam utéct, každé prostředí je mu cizí, i ten Váš park. Abyste to pochopil,“ nakrčil obočí: „Příkladně já. Narodil jsem v příměstské oblasti, na jedné straně leželo město, na druhé příroda. Již v dětství mě vše pudilo pryč z mého domova, neboť neexistuje horší prostředí k životu, než jakým jsou takzvané příměstské oblasti, obyčejné prstence lidské omezenosti, které svou rovnostářskou podstatou směřují jednoho člověka proti druhému, až se všichni navzájem usápou k naprosté průměrnosti.“

  Myšlenky se z něj nyní sypaly na každém dalším kroku. Auta kolem hučela, my kličkovali z chodníku na chodník, obtáčeli se kolem značek, nořili se do stínů, jež ovšem začaly slábnout. Nebe nad námi se postupně zatahovalo:

  „Už nejsou maloměsta, ale příměstské oblasti,“ řekl, překračuje víko kanálu: „Utíkal jsem se tedy do přírody, rozprávěl jsem se stromy, splýval s poli, v jejichž nekonečnosti jsem nalézal klid. Čím déle jsem v přírodě býval, tím více jsem byl já přírodou a tím více byla příroda mnou. Jednoho dne se mi však příroda zjevila jako chladná a lhostejná. Příroda totiž je chladná a lhostejná, nezajímáme ji jako člověk, nýbrž jako druh, což je pro nás, jako člověka, otřesné zjištění. Bohužel pravdivé a nevyhnutelné.“

  „Každé nevyhnutelné zjištění je otřesné, napadá mě,“ napadlo mě.

  „Zajisté. Proto jsem se utekl do města. Vše se ale opakovalo. Prve jsem byl městem nadšen, hrál jsem s ním hru na objevy, vzájemně jsme se překvapovali: já a město, město a já, domy, já, město, ulice, domy, město, parky, náměstí, ulice, já. Připadl jsem na kavárny, kde slovo socialismus mělo stejnou váhu jako slovo děvka, našel jsem kina, kde člověk mohl zapomenout na to, že je člověkem, chodil do hospod, kde se člověk mohl upít k smrti. Procházel jsem se městem, poznával jej ze všech možných stran i úhlů. Jenže pak jsem si našel oblíbené pekařství, oblíbené knihkupectví, našel jsem si oblíbenou hospodu, kde každé úterý vypiji dvě piva oblíbené značky a jdu domů. Každé město nám jednoho dne předhodí něco oblíbeného a my mu v bláhovém domnění, že odsunem té které činnosti do rutiny, získáme více času pro sebe, skočíme na lep. Jenže omyl, jednoho dne odsuneme všechny své činnosti do rutiny, což nás bezodkladně zničí, neboť my jsme své činnosti. Nabídne nám kina, nabídne nám alkohol, nabídne nám ženy, které nás sráží v autech, nabídne nám život, nebo alespoň podobu života. Víme, kam jít, kde co pořídit, jsme spoutání s městem, které nás - narozdíl od lhostejné přírody - stravuje a zabíjí, až postupně uhyneme v návycích, z nichž již není úniku. Ať se ta cípatá čepice vší ontičnosti třeba staví na hlavu. Po určité době se probouzíme a při každém jednom pohledu z okna zakoušíme zdrcující úzkost, jenž nás již nikdy neopustí a my se před ní nemáme kam utéct. Město nás ničí svou pravidelností, svými nárožími a zároveň nás tou samou pravidelností a těmi samými nárožími posiluje, dodává nám pofidérní jistotu, aby nás znovu mohlo ničit pravidelností a nárožími atakdále. Město je ryze nepřátelské prostředí, příroda je lhostejná a příměstské oblasti nevyhnutelně smrtící,“ povzdechl. Provoz kolem houstl, lidé přibývali. Prodírali jsem se jimi jako džunglí.

  „Počkejte přece!“ ale nepočkal, naopak šel stále rychleji.

 „Jediná vzpoura vůči městu jsou mé procházky, nikoliv petice. Akt chůze je bytostný akt života. Nikoliv petice. Procházka brání strnulosti. Nikoliv Petice. Mé procházky lze chápat jako poslední projev života, kdybych se neprocházel, zemřel bych. Bohužel mé trasy, dříve tak rozbíhavé, začínají splývat. Z časů se stává čas. Klouby mě od samého asfaltu řežou. Vycházím ve tři třicet, ve tři čtyřicet míjím starý bazar na nároží Hollarovy a Nádražní,“ řekl ve tři čtyřicet, když jsme míjeli starý bazar na nároží Hollarovy a Nádražní.

  Hned na to se prosmýkl mezi dvěmi za sebou jedoucími auty a přeběhl na druhou stranu ulice, odkud mi pokynul pravou rukou. Počkal jsem, až se provoz uklidní a jal se přecházet za ním, jenže on se, sotvaže jsem byl polovině cesty, již vydal vpřed. Minutu jsem za ním povlával jako kus hadru. Znova jsme se setkali až u divadla Jiřího Myrona. Tam se zastavil, aby si prohlédl program na další měsíc; dívaje se na nástěnku, navázal na svoji řeč:

  „O minutu později si už prohlížím program Myrona a říkám si, že stále ještě nezařadili nic, na co by mělo cenu si zajít. Ostatně mám tušení, že v tomhle divadle nikdy nezařadí nic, na co by mělo cenu si zajít,“ a už už stál před Bazilikou Božího spasitele: „načež odbočím nalevo,“ a odbočil nalevo:  „zavřu oči, zavřete také oči,“ zavřeli jsme oči: „chvíli poslepu jdu,“ cítil jsem, jak nás město navádí svými hlasy: „otevřu oči a stojím tady,“ načež jsme svorně vyrušili naši nevidomost, k čemuž on rozhodil rukama. Oběma.

  Masarykovo náměstí, na němž jsme se ocitli, se hemžilo lidmi. Kvapně se míjeli, vráželi do sebe, omlouvali se i uráželi navzájem. Všude vládl chaos.

  „Tohle místo mi vždy bylo nesympatické,“ shrnul jsem své pocity z galymatiáše oken, lidí, stánků a výloh.

  „Masarykovo náměstí je náměstím zmatku, pudí člověka pryč,“ pokýval hlavou: „člověk, který se ocitne na Masarykovém náměstí, nemyslí na nic jiného, než jak se z Masarykova náměstí co nejrychleji zase dostat. Nakonec ty parky asi potřebujeme.“

  Popošli jsem k nově instalovaným lavičkám, jenž obtékal zlostný dav, a usadili se na jednu z nich.

  „Tak mi to podejte.“

  Nastavil jsem mu petiční formulář, k němuž byla špagátem přivázána i propiska. Podepsal levou rukou.

  Ani jsem se nestačil podivit a začalo pršet.

-