psycho

Zase jsem zapomněl, že jsem už jedl. Kolem mě seděli lidé, narychlo se odněkud vynořili, ani si nesundali kabáty, protivné stvoření za pultem se snažilo vysvětlit něco o něčem Zabořil jsem nos do zelňačky. Byla studená. Začal jsem přemýšlet, kde to vlastně jsem. Mezi sousty jsem si vzpomněl, že v Praze. A venku nepršelo, to se mi jen klížily oči.

Vedle mě seděla dáma ve středních letech. Také si ani nesundala kabát. Trhnul jsem sebou při vzpomínce na jeden večer.

Tehdy pršelo opravdu. Blesky seskakovaly z nebe jako pominuté a vítr dmul do mrazivých kapek tak silně, že jsem necítil jedinou částečku svého těla. Nebyly to jen ty kapky. Také svědomí, že jsem držel v rukou hlavu jednoho mrtvého člověka, kterého jsem táhnul po poli. Nepřemýšlel jsem. Kdybych si uvědomil, že necítím ruce, tak bych ho upustil. Netuším, jak dlouho to trvalo, než jsem ho dotáhnul do bezpečné vzdálenosti od města. Lidi se zabíjeli, zabíjejí a budou zabíjet. Tenhle má něco dobrého, tak ho jiný praští a vezme si to. Občas oběť zemře. Občas se dokonce chce, aby oběť zemřela. Co s tím? On má, já ne. Zabiji ho, já mam, on ne.

Dotáhnul jsem ho na zvolené místo. Z jeho kalhot vyndal lopatu a začal hloubit díru. Tedy ne já, já bych to nezvládnul. To on. Já ho nezabil. Ale ani on. To někdo jiný, ale u mě doma a utekl, takže jsme museli jít a zakopat ho. Jen já, tedy on.

Vyhloubil díru a já do ní mrtvolu nasoukal. Byla malá, ale víc to nešlo, ještě sem budeme muset zajít, ale ne dnes. Možná ne dnes.

Dobře to dopadlo. Doma jsem se vzbudil na koberci. Žil jsem, tamten v díře už ne. Lopatu jsem dal do kůlny, pořádně jí očistil. Všechno bylo v pořádku.

A tak jsem byl v Praze. Už podruhé jsem obědval. Byl jsem unavený. On se ztratil brzy po tom, už nikdy jsem ho neviděl. A já v tom byl sám, ale umíral jsem. Ano, při pohledu do zrcadla to bylo očividné. Moje pravá půlka umírala, všechno na té polovině bylo povislé a šedé. V oku jsem měl hnědou skvrnu, žilky popraskané, páchnoucí smrtí. Levá půlka žila. Byla tak krásná, žárlil jsem na ni. Každý jednou umřeme. Ale já nechci. Mám strach, tak mohutný, že bych dokázal cokoli, aby se to nestalo. Nemám strach, co bude potom, nemám strach z umírání, z bolesti. Prostě jen nechci umřít. Asi pudy. Koupil jsem si na cestu rohlík. Podlouhlý, plísní prolezlý rohlíček. Možná předtím nebyl, ale teď už je.