My (Má sobeckost) VIII

Sedli jsme do auta. Honza nastartoval a výfuk si nemocně odkašlal. Seděl jsem vzadu a pozoroval ty dva. Přemýšlel jsem, jestli jsou na mě naštvaní. Povídali si spolu. Až teď mi došlo, že si vlastně dobře rozumí. Napadlo mě, že o Štěpána přijdu, ale ihned jsem se sám sobě zasmál. Směšné. Venku byla tma a to v centru Prahy nebývá. "Kam jedeme?!"

"Nech se překvapit," odpověděl mi Honza a Štěpán se lehce zasmál.

"Jsem unavený, vysaď mě."

"Tady?" podivil se a jen nevěřícně zakroutil hlavou. Měl pravdu, nic jsem nenamítal, jen se nechal vést.

Začal jsem podezírat ty dva. Možná se na mě domluvili. To by vysvětlovalo, proč nejsou naštvaní, že jsem je odvedl z hospody. Nelíbí se mi ta hra. Určitě je to hra. Honza nemluví jako normální člověk. Jako by měl každé slovo promyšlené. A jak je možné, že já jsem unavený, zatímco Štěpán živě konverzuje! Takhle ho neznám. Proč nemůžu mít normální přátele a "Kam to sakra jedem?!"

Nikdo mi neodpověděl. Výfuk znovu zakašlal a odpadl. Honza stočil škodovku do strany, oddechl si a otočil se na mě: "Nyní si můžeš vystoupit."

 „Je to tvoje chyba,“ řekl Štěpán a odešel. Nebyl jsem jako on a cítil se vinný, i když jsem nic neudělal. Hořce jsem se smál a bylo mi smutno.

Celá temná obloha bez hvězd mi padala na záda. Chci si s někým promluvit. Jen pár slov vyřčených do noci. Prosebně a s úsměvem se otočím na Honzu, ale ten jen zakřičí na Štěpána: „Prej moje chyba! Moje chyba!“

„Slyšíš ho?“ ptá se mě a já vím, že to není moje chyba. Přeci neví o mém pocitu viny. Aspoň jednu hvězdu zahlédnout…

„Moje chyba to není. Tak kdo tu zbývá?“

„Co ten nahoře? Blbec... Moje chyba!“ Vzhlédl jsem, ale nahoře žádná hvězda. Usmál jsem se a nic nechápal.

„Nahoře? Jako tam nahoře?“

„Připadám ti snad nahoře? Jsem snad nahoře?“ odpovídá mi Honza otázkami a přitom leze na střechu auta. „Připadám ti, kurva, nahoře? Moje chyba!“ Nejraději bych utekl. Stačí pohled do nebe a zatočí se mi hlava. Vrátím se na zem. Nesmí mě poznat.

„Nechceš mi něco vysvětlit?“ ptám se co nejklidněji.

„Co, že tě chtěl opít?“ Poznal mě? Ne! Jen útočí a zkouší zbraně.

„Opít? Mě? Štěpán? Štěpán je přítel. Tebe neznám!“ Vracím úder. Musí si uvědomit, že stojím pevně na zemi a nejsem ztracen mezi planetami. Co bych tam pohledával… Chci být normální. Ne. Já jsem normální. Ode dneška žiji normálně.

Ale Honza nepřestává: „Přítel? Každopádně tě chtěl opít. Přitom mi připadáš opitej už dost. Moje chyba!“ Ano, Štěpán není přítel, ale pomáhá mi. Možná ani neví, jak moc mi pomáhá. Chybí mi tu. Nechci s Honzou konverzovat bez něj. Neznám ho. Kdo sakra je?! Není normální.

 „Pojď dolů. Promluvíme si v klidu...“ dokazuji mu, že já normální jsem!

„Dobře, dobře,“ řekne a seskočí z auta. Konečně je na zemi. „Všichni chtějí mluvit, tak budeme mluvit.“

  „Proč mi řikáš, že mě chtěl Štěpán opít? Štěpán ví, že nepiju!“

  „Proč bych si to vymýšlel. Proboha, chtěl tě opít. Říkal mi to tady v tom autě, zatímco jsi něco žblumlal vzadu,“ řekne a když neodpovídám, dodá: „Lidi jsou svině…“

Proč to řekl? Ví to! Určitě mě prohlédl. Ví, že jsem zranitelný. Zvlášť teď v noci. Každý je zranitelný v noci, kdy nevidí obličej druhého. Až příliš se toho děje kolem…

Ale já musím zůstat na zemi. Mě jen tak nedostaneš. Říkám: „Není to jedno? Musíme se odsud dostat.“

„A jak, po svých? Odneseš mě na zádech? To by se k tobě hodilo.“

„Začíná mě to nudit! Slyšíš? Nudím se!“ řeknu příliš nahlas. Měl bych být opatrnější. Kde je Štěpán?!

„Klidně půjdu sám,“ říkám „Doženu Štěpána a půjdu s ním, ty si tu zůstaň.“

„A opije tě! A ty mu ještě poděkuješ! A pak se ti vypovídá. A rozbrečí na rameni.“

Ví to! Ví a využívá to proti mně! Nechci se s ním bavit. Nechci a proto se zeptám: „Víš, jistě, že mi nechceš něco povědět?“

„Ne, myslím, že jsme domluvili. Akceptuji však cílené otázky.“

„Nelíbíš se mi! Od začátku jsem věděl, že nejsi normální. Tak o co ti jde?!“

„Ježiš o co by mi šlo. Mluv konkrétněji. O co jde tobě?!“

„Je mi jasný, že ti o něco jde...“

„Jo, o sebe.“

„Nevěřim ti.“ (Jen ať už to skončí!)

„A víš, že mě to nezajímá.“ Lháři! Ať teď pochopím, že musím odejít sám. Že on neodejde.

„Hm, takže nezajímá,“ řeknu si spíš pro sebe a kopnu do blatníku.

Přísahám, že kdyby ten blatník upadl, odešel bych, ale takhle. Takhle jsem prohrál. Lehl si do trávy a ztratil se v obloze. Svítí Venuše. Tak přeci jen jedna. Najednou mi dochází, že všichni ti lidé, ten Nor, ta dívka v baru, všichni ve mně viděli jen tu svou noc, v které se všechno ztratí. Nelze se dívat do plačících očí a také neplakat. A já nepláči.

Možná si jen nalhávám. A možná jen nevím. Chci se někomu svěřit. Ale sám sebe nevyslechnu…

Honzova tvář se objeví v obloze a něco mi říká. Nechci slyšet. Vím sám, co dělat. Vstát. Nechám Honzovu tvář v obloze a odejdu za Štěpánem.

Neujdu ani pár metrů a zpoza křoví se ozve Štěpánův hlas: „Tak půjdeme pěšky, co říkáš?“