Stroj času

Stroj času

DOPIS

Půlnoc odbila a já šel spát. Po vydatném spánku jsem se probudil, přesně v 9 hodin. Můj biorytmus byl přesnější než hodinky. Poté jsem se nasnídal – snídani většinou tvořily dva krajíce chleba s medem. Po snídani jsem pracoval na mém přístroji. V jednu hodinu zazvonila sousedka a přinesla mi oběd a večeři. Po obědě jsem zase pracoval na stroji. V 7 hodin večer jsem snědl večeři a zase jsem pracoval na stroji, až do půlnoci. A od půlnoci jsem zase spal. Tak to šlo roky.
        Přístroj, který jsem vyráběl byl, nebo alespoň měl být velice pozoruhodnou věcí. Technickými parametry vás nebudu zatěžovat. Vaše myšlení by je stejně nepochopilo, neboť technické výpočty stavím na svých vlastních fyzikálních teoriích, které ti zabedněnci z Britské akademie věd nebyli s to pochopit ani uznat. Jediné, co by mohl Váš omezený mozek chápat, je to, že cílem tohoto stroje přenést člověka v čase i prostoru. Jak můžete posoudit podle předmětu, který před sebou vidíte, tak mé výpočty byly správné a stroj funguje. Prosím nálezce tohoto dopisu, aby tento stroj předvedl světu a abych byl uveden jakožto vynálezce tohoto stroje. Návod k použití je jednoduchý - stačí uchopit rukou kovový válec a druhou rukou zatlačit na užší konec. Bohužel místo i čas, do kterého se následně přesunete, jsou zcela náhodné, jak jsem zjistil při testování. Na tomto místě jsem se ocitl při svém dvacátém druhém použití stroje. Již nemám odvahu tento stroj znova použít a proto jsem se rozhodl ho tu zanechat, s tímto dopisem, náhodnému kolemjdoucímu. Při svých toulkách časem a prostorem na mě mimo jiné zaútočil dinosaurus, poté párek ledních medvědů a spousta další havěti. Zážitků mám dost na celý zbytek života. Opustil jsem svůj stroj na tomto místě, protože mi vyhovuje zdejší klima. Nevím, jaký se píše rok a po pravdě mě to ani nezajímá. Někde v okolí si nejspíš postavím chatrč a budu se živit banány a pomeranči až do konce života. Přeji hodně štěstí s použitím stroje.

 S přátelským pozdravem, George Smith

          Malý Kvani zíral na list papíru, který byl hustě popsán úhledným rukopisem, ale na rozdíl od nás nerozuměl ani slovo. Neuměl totiž anglicky a navíc neuměl ani číst. To byl také důvod, proč ho ten kus papíru brzy přestal zajímat. Zaměřil tedy svou pozornost na malý, kovový váleček. Opatrně ho uchopil. Byl na dotek chladný a krásně se lesknul na slunci. Chlapec se zaradoval, takovou věc až ukáže ostatním z vesnice, tak puknou závistí. Vesele si vykračoval směrem k vesnici a hrál si s válečkem. Když zatlačil na jeho užší stranu, překvapeně vyjeknul. Celé jeho okolí vybuchlo obrovskou změťí barevných světel.

    Trvalo to sotva několik vteřin, když se však světla rozptýlila, byla Kvanimu strašná zima. Netušil proč, slunce bylo stále vysoko na obloze. Pak se však pořádně rozhlédl kolem sebe a zjistil, že vůbec není na stezce ke své vesnici. Byl obklopen neznámými květinami a opodál se tyčil les neznámých stromů. Také si uvědomil, že z nebe se snáší něco bílého. Nastavil ruku. Dopadlo na ní několik kousků té neznámé, bílé hmoty. Bylo to chladné na dotek. Ke svému úžasu zjistil, že se bílé smítko mění. Za pár chvil nebylo po bílé barvě ani památky, zůstalo mu na dlani jenom pár kapek vody. Byl tak uchvácen tím jevem, že si už ani neuvědomoval, jaká je mu zima. Kolem pasu měl obvázanou pouze sukni z palmových listů.

            Tou dobou se vracel sedlák Vrána z vesnice na svůj statek. Nesl si na zádech nůši s jídlem, které dole ve vesnici nakoupil. Šel po úzké kamenité cestě, která se proplétala mezi stromy. Neměl vůbec radost z letošního prvního sněhu. Ve svých úvahách znepokojeně přemýšlel, jestli letošní zima bude dlouhá nebo krátká, mírná nebo tuhá a kolik nevolníků mu bude na jaře chybět. Když ho cesta dovedla  na malou mýtinu, zastavil se a s otevřenou pusou zíral na podívanou, která se mu naskytla.

            Kvani slyšel, že se k němu někdo blíží. Sice ho to vyděsilo, ale uvědomil si, že ta kovová věc, kterou pořád svíral v ruce, má nějaké zvláštní vlastnosti. Začal váleček nervózně mačkat rukama a nervózně naslouchal, jak se kroky z lesa přibližují. Ve chvíli, kdy se z hlubin lesa vynořila obtloustlá postava (ano, byl to sedlák Vrána), zmáčkl Kvani užší konec válečku a spolu se spoustou světla a barev zmizel.

            Sedlák Vrána viděl na pár okamžiků úplně černého chlapce, který se za pár chvil ztratil v obrovské barevné explozi s ohlušujícím třeskem.
Vyděšený sedlák se třikrát pokřižoval a utíkal zpátky do vesnice pro nějakou svěcenou vodu a křídu. Od té doby sedlák Vrána nenechal nikdy hladovět své nevolníky. I chatrče jim nechal opravit a staral se o ně mnohem lépe než před tím dnem, kdy potkal čerta. Díky tomu mu na jaře žádný nevolník nechyběl a mohl zase trochu rozšířit svůj statek.

            Kvani se najednou ocitl na obloze, měl pocit, že letí. Ale jen chvíli, pak cítil, že padá. Hluboko pod sebou viděl bílou krajinu, byla plná kopců a údolí, měl pocit že v jednom místě vidí i malé jezero. Kdyby při tom nepadal, tak by si ten pohled vychutnával plnými doušky. Jeho pád však nabíral na rychlosti, takže už krajinu pod sebou nesledoval, protože musel zavřít oči. Uvědomoval si, že je mu opět strašná zima. Jak takhle padal, tak mu začlo mrnout tělo. Musel vynaložit všechno úsilí, aby nahmatal a zmáčkl užší stranu kovového válečku.¨

            Po obvyklé spršce barev a světel si radostně uvědomil, že už nepadá. Pak si ale s menší radostí uvědomil, že nemůže dýchat. Byl pod vodou. Protože Kvani neuměl plavat, snažil se nepanikařit a opět zmáčknout kovový válec. Po několika bezdechých chvílích se mu to podařilo.

            Kvani byl pořád celý mokrý, ale konečně mohl natáhnout vzduch do plic. Všude kolem byla tma. Na obloze nebyly žádné hvězdy. Najednou uslyšel vzteklé zavrčení nějakého zvířete a zvuk, jak  se něco těžkého přeneslo ze země do mohutného skoku. Vůbec se mu nechtělo čekat, až zvíře doskočí. Pohyb ruky, při kterém aktivoval váleček měl z posledních několika pokusů už cekem nacvičený. Barevná sprška ho začala opět pohlcovat, když ucítil mohutný náraz, jak na něj dopadlo zvíře. Cítil, jak se mu drápy zasekly do hrudi. Zařval bolestí. Váleček mu vypadl z ruky, ale směsice barev a světel ho ještě chvíli pohlcovala.

            Když  světelný proces pominul, cítil, že krvácí. Rány po drápech zvířete byly ovšem naštěstí jen mělké. Kvani měl nepopsatelnou radost, když zjistil, kde se nachází. Byl na stezce ke své vesnici, přesně na místě, kde předtím našel tu lesklou věc. Dokonce tam ještě ležel ten bílý list se zvláštními znaky. Kvaniho však ani ve snu nenapadlo se ho znova dotknout nebo ho nějak jinak zkoumat. Radostně se rozběhl směrem k vesnici. Nikdo mu neuvěří, až bude své neuvěřitelné příhody vyprávět. Pak si uvědomil, že mnohem působivější by bylo, kdyby všem řekl, že utekl lvovi. Podíval se na svou zraněnou hruď. „Ano, to bude ten správný příběh“ , pomyslel si a vydal se směrem k vesnici.

            Za několik let se díky svému zázračnému úniku Kvani Lstivý stal nejmladším náčelníkem v historii vesnice Mgunwi.