Pád

Pád

I.

Povím ti pohádku o krásném bílém hradu.

O stromu ze zlata, co sám stojí v sadu.

O elfí princezně s očima barvy mědi.

O pánech krvavých oděných v šedi.

Uprostřed chaosu těch dob temných,

kdy mágové světu vládli z věží pevných.

Tam v zemi nikoho mocná pevnost stojí,

chráněná meči rytířů v plátové zbroji.

Pevnost z oceli a kamene do nebe se tyčí.

Každý nepřítel ji proklíná a k nebi kletbu syčí.

Ďáblové z pekel ji prý svou mocí brání.

Andělé nad ní bdí a modlidbou svou chrání.

Pevnost je mocná a v ní hrdý lid žije,

na slávu svých činů u ohňů hoduje a pije

Její sláva jak plamen, co čistí, světem plane.

Málokdo z moudrých ví, co zítra se stane.

Sidaris je domov vládce mnohých králů.

Sídlo pána meče, vládce tísíců portálů a sálů.

Místo velké síly uprostřed řeky času.

Centrum moci jest poslušno jeho hlasu.

Čepel černá vládne tomu lidu.

Oheň v jejich žilách nedává jim klidu.

Čepel černá ze Sidaris vládne.

Lidu mocnému, co do záhuby padne.

II.

Sedm je vládců Černého meče.

Krvavá cesta před nimi se vine.

Pro každého dábel jeho úděl peče.

Jejich duše z oceli jsou prostě jiné.

Každému z nich splnil ďábel přání,

krvavá ocel meče jim vládne všem.

Nikdo z nich nemá v hrobě stání.

Pod kopyty armád hroutí se zem.

Sedm jich povstalo proti moci hradu.

Sedm armád velkých postavili hned.

Proti moci Sidaris plánovali zradu.

Nastala doba děsu a věk strašných běd.

Sedm je vládců, co oblohou plují.

Sedm jich zabořilo do země své meče.

Sedm černých draků povstalo ze slují.

V jejich očích oheň, co zabíjí a peče.

Dračí jezdci mocní nad horami letí.

Armády jejich strašné sledují jejich let.

Každý má náramek z lebek malých dětí.

Co spatří je, to v mukách, zemře hned.

Dračí armády do války pomalu se šinou

Směrem k pevné Sidaris blíží se stín

Za nimi jen ohně jak obří hadi se vinou

Do země mě drahé vráží rudý klín.

III.

Sidaris má krasný jablečný sad.

Nemusím říkat, jak moc ho mám rád.

Tísíce jabloní zde žije své dny.

Po stovky let sní tu své laskavé sny.

Pod nimi děti si ve stínech hrají.

Jen ony své hry do podrobna znají.

Jen ony ctí krásu té každičké chvíle.

Jen ony jsou celý den tak krásně čilé.

Na konci sadu, schovaný v tichu,

přibliž se zvolna a jdi po čichu.

Tam stín na zem padá a stojí starý strom.

Vypadá mrtvě, však srdce má jak zvon.

Strom má srdce zlaté a ocelový kmen.

Tisíce let tu stál a sní svůj mlžný sen.

Jeho kořen k srdci pevnosti se tulí.

K základům Sidaris z pevné bílé žuly.

Dokud bude pevnost žít, stojí i strom.

Neohrozí ho počasí, blesk či hrom.

Jak strom pevný vládne svému sadu,

Černý meč bude vládnout šedému hradu.

Strom zlatý tu stojí tiše jako mocný pán.

Elanis zní jeho jméno, tak jest zván.

V jeho kořenech se něco strašného děje.

K zániku světů jeho srdce zlaté spěje.

IV.

Smlouvu s peklem uzavřela armáda dračí.

Smlouvu na smrt uzavřel ten temný lid.

Dobýt hrdou Sidaris to těm démonům stačí,

pak věci strašné se začnou dít.

Armáda nezměrná k Sidaris se blíží,

vedená ohněm a biči svých pánů.

Z dračích hřbetů oni na svou armádu shlíží,

k Sidaris pro slávu do chladných smrti spárů.

Cesta je strašná, kam armáda vstoupí,

tam teče proud krve a hoří celá zem.

Armáda dračí vraždí, krade, loupí,

z měst spálených je slyšet jen umírajících sten.

K Sidaris vede dlouhá trnitá cesta.

Armády sdrtí vše během krátké chvíle.

Padnou před nimi pevnosti i mocná města.

Vše se musí sklonit této nové síle.

Armáda se blíží, však Sidaris tiše mlčí.

Nikdo z mocných jezdců neví, co se děje.

Vojsko hrdé, mocné za hradbou se krčí.

Moc Sidaris zatím ke své zkáze spěje.

Sidaris je tichá jako město duchů.

Nad jejími hradbami vládne mrtvý klid.

Nad Sidaris zní jen vytí temných vlků.

Nikdo z mocných neví co bude se dít.

V.

Sidaris je tichá už nějaký čas,

ke strážcům bdělým nepřijde její pána hlas.

Všechny stíny Sidaris se jen strachem kryjí,

pod sluncem v tichu smutných věží žijí.

Sám je trůn z oceli, koruna z dračích kostí.

V smutku se opájí sály a nikoho nehostí.

Celý hrad se útápí ve smutku noci,

magie meče ztrácí na své legendární moci

Magie meče uspána jest mrvou láskou.

Obrazem elfí paní,lehkonohou kráskou.

Princeznou tajemnou z magickych lesů,

moudrou vládkyní, paní mnohých běsů

Princezna byla první kráskou světa,

nikdy o ní nepadla ošklivá věta.

Bardi o jejích očích dlouhé písně pějí.

Události smutné ke katastrofě spějí.

Princezna byla krásná paní toho hradu,

vládla nad sály, byla královnou sadu.

Jediná elfka v pevnosti plné síly,

dračice krásná s půvabem mlžné víly.

Vším byla princezna, snad ještě víc,

její oči tak krásné, její půvabná líc.

Stala se vším i důvod zkázy hradu,

když vojska dráčí plánovala zradu.

VI.

Před sedmi branami sedm armád stojí,

před hradbami silnými jak štíty hor.

Armády zocelené krvavými boji,

nad nimi stín mrtvolný jak strašný mor

Dopředu se vrhají černá komanda smrti,

ti, co zklamali, teď před bránou padnou.

S šílenstvím v očích jak rychlí chrti,

jejich životy rychle před Sidaris zvadnou.

Jejich smrt je rychlá, však svou úlohu plní.

Jejich krev se pomalu do země vpíjí.

Armáda v dáli jak bouřný oceán se vlní.

Útočníků řev blíží se a děsivě sílí.

Sedm armád teď do poslední bitvy táhne.

Za zády biče nad hlavami smrt jim letí .

Do bitvy, kde tisíce válečníků padne.

A z jejich těl se stane nepotřebné smetí.

Hradby jsou pevné posádky je brání,

zkušené legie lučišníků hrdých.

Každý z nich se pro šípy své sklání,

armády se rychle blíží do bojů tvrdých

Před sedmi branami slunce mizí,

tisíce šípů ze všech stran padá.

Armády prochází první velkou krizí,

však v pevnosti stále kvete temná zrada.

VII.

Do pevnosti jednou vplížila se zrada.

Princezna nevinná, lesní elfí panna.

Princezna z Ascalonu, ta krásná dívka,

čeká jí jen smrt a zkrvavená dýka.

Do pevnosti mocné jednou nepřítel vkročil,

s maskou přátelství ve víně rty smočil.

Poslední král z rodu známého svou pýchou.

Netušil on, že smrt bude mít rychlou.

Mocný král s družinou uzavřít mír přišel,

na věž severní jednoho rána vyšel.

Elfí princeznu koupat se při úsvitu spatřil,

paprsek světla první na jejích vlasech zářil.

Zamiloval se hned ten mocný král,

v srdci jeho černém orchestr hned hrál.

Zapoměl na vše, na mír i na světový klid.

On tuhle princeznu prostě hned musí mít.

Zamiloval se poslední král své rasy.

Zakoukal se do té čarovné mlžné krásy.

Zapoměl však, že hrdá Sidaris vládne světu.

Obětoval svůj lid tomu překrásnému květu.

Obětovat svou temnou duši on ochotný byl,

kdyby to neudělal, tak stovky let by žil.

V srdci jeho vzplál dravý rudý plamen

a mysl jeho velká přišla se zákeřným plánem.

VIII.

Před sedmi branami již půda krví rudne,

padnou celé legie i všechny komanda smrti.

Však zásoba elfích šípů postupně chudne,

nepřátel je moc, jen svým počtem obránce drtí.

Mocná síla dračích vládců stále oblohou brázdí.

Zůstává v záloze po celý čas ničivého boje.

Však dochází síly hrdým lučištníkům za zdí,

když vidí ty nezměrné šiky nepřátelského voje.

Nikdo se nevzdává ,i když smrt se blíží.

Obránci s kopími do šiků se staví.

Z obrovské výšky na ně černí draci shlíží.

I v šiku pevném šance však titěrné se zdají.

Falanga pevná za branou se rychle tvoří,

z rytířů všech je teď jedno ocelové tělo.

Brána Sidaris z oceli pod dračím ohněm hoří.

Studený pot zkrápí mnohé obráncovo čelo.

Ocel je pevná, však dračí oheň je žhavý.

Postupně odpadají první vrstvy brány.

Jak do oceli udeřil plamený had dravý.

Stékají z ní stále silnější potůčky lávy.

Poslední den Sidaris nastal právě,

když brána ocelová rozpadala se sama.

Mlčí Černý meč co hrad má ve své správě,

zemřela princezna, co měla meč ráda

IX.

Jednou v noci, když celý hrad spal,

král černý se svou družinou tajně vstal.

Vplížil se k princezně, když svůj sen snila,

na loži ležela ta krásná pohádková víla.

Černý král ji spoutal magickou mocí,

táhnul ji chodbami tou temnou nocí.

Pokusil se uprchnout dokud je klid,

uniknout ze Sidaris a s princeznou žít.

Poslední král teď tichými chobami běží,

v náruči jeho princezna omráčená leží.

Samotná Sidaris jeho úprk kazí,

do cesty jen problémy mu věčné hází.

Král byl pristižen u železné brány moci.

Přistižen, když na ni sesílal kouzla noci.

Když svou silou poškodil kouzlo jedné brány.

Nad jeho říší budou hodovat jen černé vrány.

Obkličený král teď před mučivou smrtí stojí .

Rozhodne se, že život svůj s princeznou spojí.

Před branou černou rychle vytáhne svůj meč.

Když zabořil ho do princezny, nastala krutá seč.

Meč prorazil slabé srdce, zabil princeznu štíhlou.

Projel skvostným šatem i kůží její bílou.

Princezna k zemi padá, z jejího těla kape krev.

Dříve, než padne na zem, spustí se strašný řev.

X.

Poškozená brána již zmizela celá.

Kolem ní tečou jen proudy čerstvé krve.

Z falang hrdých rytířů jsou jen mrtvá těla,

Zemřeli tam, kde pevně s kopím stali prve.

Do hlubin pevnosti armáda běží,

kdo postaví se jí na odpor, ten padne.

Budovy padají ,mrtví všude leží

a strom zlatý tak strašně rychle vadne.

Před nepřítelem strašným nikde není klid.

Dračí oheň rozdrtí to, co pevné zdá se být.

Na odpor se zoufalé staví celý lid ,

pod náporem smrti nikdo nechce žít.

Poslední zbytky odporu pomalu mizí,

rytíři padli do posledního muže.

Nad hradbami Sidaris vlajou vlajky cizí,

ulice mají barvu temně rudé růže.

Poslední budovou, co zůstává stát,

jest hlavní citadela s trunim sálem.

Mohyla princezny kterou měl každý rád,

trůn z oceli se samotným Sidaris králem.

Trůní sál je tichý od pohřbu elfí paní,

ten, kdo mu vládne, jen dopředu hledí.

Nepřichází k němu radost, sladké spaní.

Král drží meč a před svým trůnem sedí.

XI.

Mrtvá jest prizezna, zabila ji zrada.

Princezna krásná se nedožila rána.

Únosce padl během krátké chvíle,

nedosáhl svého zakeřného cíle.

Princezna mrtvá teď již v hrobce leží,

i básník popíše Sidaris hněv stěží.

Ďáblové z pekel ji prý svou mocí brání.

Andělé nad ní bdí a modlidbou svou chrání.

Černý meč vytažen na světlo byl,

z krvavých potoků říše zrádné pil.

Když zástava války nad Siradis plála,

postava temná v čele armády stála.

Válku vedla pevnost proti temné říši.

Všichni její poddaní vypili tu trpkou číši.

Její sláva jak plamen co čistí světem plane.

Málokdo z moudrých ví, co zítra se stane.

Armáda hrdá zničila ten celý mocný stát,

pro jednu dívku, co měl meč černý tak rád.

Šílenství války vyvolalo po krvi hlad.

Armády vše spálily zůstal jen smrti chlad.

Když válka skončila, lid mocný přestal žít.

Na slávu svých činů v síních přestal pít.

Čepel černá přestala Sidaris vládnout,

lidu mocnému, co musí do záhuby padnout.

XII.

V síni královské teď armáda stojí,

vojska, která s ohněm prošla celý svět.

Proti černému meči všichni se spojí,

je konec vší krvi, končí věk všech běd.

Poslední ze svého lidu stojí sám král.

Před ním princezna stále jak živá a svěží.

Kolem něj nepřátel plný je celý sál,

nad nimi pomalu z nebe na zem sněží.

Sedm a jeden jsou mocné meče,

pekelný pán je koval ze sedmi duší,

jeden jim vládne, ze sedmi krev teče.

Jedinému však jen duše pekel sluší

Král smutně hledí stále k mrtvé dívce.

Armády nabírají k poslední úderu svou sílu.

Již nikdy nebude hrdé Sidaris více,

obětované vše pro tuto krásnou vílu

Poslední chvíle nastala teď právě,

když sedm mečů k útoku velí.

Ke smrti černé či věčné v písních slávě.

Armáda teď jedinému muži čelí.

Armáda naposled do krvavého boje táhne,

čeká ji poslední legendární seč.

Když zástava Sidaris teď k jejich nohám padne

a velekrál ze Sidaris pozvedne svůj černý meč....

XIII.

Dávno již době, kdy Sidaris padla dle přání bohů,

kdy její rytíři pili víno z velkých zlatých rohů.

Ze Sidaris mocné jen trosky nyní stojí,

tam, kde bojovali draci se svymi mocnými voji

Všechno jest mrtvé po mnoho tisíc let.

Zůstal jen kámen, jež má majestátný vzhled.

Ze zbytků zahrady se mohutný les stal,

na sebe po létech podobu temné masy vzal.

Uprostřed lesa stále mrtvý strom stojí.

Se srdcem pevnosti již ho nic nepojí.

Jeho duše ze zlata zemřela jedné noci náhle,

když vojska temná napadla Sidaris krále.

Jedné noci temné přišel k troskám stín.

Uklonil se zbytkům brány, prohlédl zničenou síň.

Muž tajemný jednou odnikud přišel sám.

On znal ten smutný příběh, co i sám znám.

On sám prošel lesem, co zahradou býval,

vše pozoroval, zastavil se a na vše se díval.

Pak přišel ke stromu, co kdysi stál v sadu,

jediné zkazce o pádu mocného hradu.

Dlouze se díval na jeho zlatý kmen,

dotkl se kůry, jak kdyby snil temný sen.

Stromem hned projela témeř bolestivá křeč.

On v ruce své držel černý meč.

---