Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStaré náměstí
Autor
Tomáš_Jůlínek
Prolog
"Chudáčku, oni tě lidi nechtějí," rozněžnila se dívenka nad vyhozeným hadrovým medvídkem s nakřivo našitým okem a ustřihla mu hlavu.
"Budu teď o tebe pečovat. Bude se ti to líbit, uvidíš!"
40' (autobus)
Toho rána se mu dech zatajil poprvé; léta známé místo se nečekaně ohlásilo čímsi neznámým. Autobus, který ho vezl do práce, zabočil na staré náměstí. Pach zpocených kabátů a bot. Špinavá podlaha a metla pod zadními sedadly. Šero a dechem zmatnělá skla. Kromě pár obrysů, ze kterých spíš jen vytušil, kudy zrovna projíždějí, nebylo vidět ven skoro nic. Možná právě proto vyplavaly ty souvislosti na povrch. Nedostatek vjemů přeje představám. Tenhle obraz už odněkud zná, problesklo mu hlavou; Jenže hned si taky uvědomil, že na tom přece není nic divného. Vždyť tudy musel projet či projít aspoň tisíckrát. Tak tedy spíš jako by ten obraz znal z jiné doby, z jiného života. Deja vu? Otřel okénko a měl najednou podobný pocit jako kdysi dávno v kině. Název filmu mu už vypadl z paměti. Jména herců nikdy neznal. Do všech podrobností si ale vybavil jejich tváře. Taky nahá záda té dívky. Vypadala tak křehce a... K čemu ta metla?! A na co čekají ty zvědavé obličeje, shromážděné v napjatém tichu kolem sloupu uprostřed náměstí? Z nechápavého pohledu malého kluka, upřeného na plátno, tehdy vyvstala otázka. Nebo to byl úžas? Je vůbec možné, že se za chvíli možná stane to, co si, čert ví proč, občas tajně představoval? A pak se to skutečně stalo; tedy aspoň na celulojdovém pásu.
Točili snad ten film tady?, vrátil se ze vzpomínek do reality. Zadíval se dlouze na průvodčí a zkusil ji vduchu obsadit do hlavní role. Sedla by jí?
Chodil tím parkem rád už jako malý; do školy. Nevadilo mu, že je to dál, než okolo Jednoty. To náměstí ho už od dětství něčím přitahovalo. Jak je možné, že teprve dnes přišel na to, čím. Tolik let tudy procházel s nepojmenovatelným pocitem, jehož původ připisoval snad jen skrýším v hustých keřích. Hrávali si v nich s kamarády. A s kamarádkami... S lítostí si uvědomil, že dětem bývají promíjeny hry, které jsou dospělému neodpustitelné. Do dětských her se vejde tolik kouzelné nadsázky, tolik zakázaného... Kolik let marnil čas a přišel na to až dnes. Až když je už asi pozdě.
...jedenadvacet...dvaadvacet... Ani nepostřehnul, že autobus mezi tím zastavil ve stanici a znovu se rozjel. Pak odbočil a vyjel horním rohem náměstí. Štíhlá silueta zmizela z dohledu. Nejlépe, kdyby to mohlo být hned!, říkal si vduchu a už se těšil jen na to, jak se bude odpoledne vracet z fabriky. Vystoupí na horní zastávce a půjde zas pěšky přes park, jako dříve ze školy. Keře za těch pár let povyrostly, takže stavba uprostřed už tolik do očí nebila. Půjde, jako už tisíckrát, ale přesto tak trochu poprvé. Poprvé s vědomím, že ten sloup tu stával v připomínku jiných ran, než morových.
Ten den se ve fabrice zdržel déle. Havárka. Byl sice ještě učedník, ale u něčeho takového přece nemohl chybět. Do večera na všechno zapomněl. Znovu si na sloup a na ten starý film vzpomněl teprve pozdě večer, když usínal. Až bude velký, až si nějakou vybere, měla by tohle všechno vědět? Ráno bude moudřejší. Jenže které ráno a co je to, to moudřejší.
Konduktérka
S postupujícím jarem se rozednívalo dřív a dřív. Sluneční paprsky vyhnaly noční klid z ranního autobusu, a tak se s ní občas mohl dát do řeči, aniž by tím rušil předčasně probuzené. Její milý úsměv kontrastoval s dopraváckou uniformou.
"Sundaváte jí někdy?"
Začervenala se, jak kdyby navrhoval, aby se před ním svlékla.
"Myslím, jestli nosíte taky něco jiného. Chtěl bych vědět, jak vypadáte, když zrovna nejste v práci."
"A jak bych jako měla vypadat...?" zatvářila se nechápavě.
Povedlo se mu od ní vyzvědět, kterým spojem se vrací.
Šoférovi nebylo potřeba v poledne nic vysvětlovat. Na konečnou už prý dojede bez ní. Na posledních pár zastavkách stejně nikdo nenastupuje. Na horní stanici si oblékla kabát a postavila se ke dveřím.
"Všude je tak krásně zeleno. Skoro jako by byl nejkrásnější den v roce."
"Hm."
"Máte ráda parky?"
"Nevím."
"Zajímám se trochu o historii," zkusil začít o sobě. "Všimla jste si, kolik svědků minulosti denně bez povšimnutí míjíme?"
"Spíš obchodů..."
"A nešla byste do kina? Třeba dneska. Zrovna hrají..."
"Až jindy. Dneska jdu ke kamarádce. Koupila si novou..."
Za celou dobu, co spolu šli, se neohlédla nalevo ani napravo. Jako by nebylo nic, co by stálo za povšimnutí, za zamyšlení. Tady, ani na celém světě. Příště snad s nějakou, laděnou trochu víc jako on, zalitoval toho půl dne dovolené. A přestalo ho bavit jezdit s ostatními autobusem.
50' (350 ccm)
Chytnula na druhé našlápnutí. Kývačka. Splnil si přání, po němž dávno toužil. Vstávat o půl hodiny později, než na autobus, a ještě ho cestou předjet. Několik týdnů byl pak život i po probuzení jako sen.
Po hlavní je to rychlejší, ale jezdil raději přes náměstí. Tradice? Ani ne. Spíš ta tajemná dívka, co ráno chodila až na sedmou. Loudávala se parkem, pak se zničeho nic třeba rozeběhla nebo zatočila na místě, ale za vteřinu už se zase loudala dál, jako by nic. Uprostřed parku často zůstala stát a na chvíli zavřela oči. Zastavila by se i s ním? On s ní by rád. Nebyla sice tak hezká jako průvodčí, zato ale občas udělala něco zbytečného, nepochopitelného. A to se mu líbilo.
Svítalo. Zabrzdil, vypnul motor a jen se díval. Pár stromů, kamenný sloup, kráčející silueta. Nic, co tu nemohlo být včera. Nic, co by tu nemohlo být zítra. Nastartoval. Nohou ve vysoké botě se opřel o žulový chodník a uchvácen bubláním motoru zauvažoval: Kolik století už přešlo přes tohle ohlazené kamení; a kolik bot? Podíval se na ty své a chvíli si připadal jak ztělesněné setkání současnosti s historií. Setkání... má na ni zavolat? Ne, to se nesluší. Vždyť se vůbec neznají a ta holka se mu ani moc nelíbí. Vlastně ho k ní přitahuje jen skutečnost, že ji několikrát zahlédl stát se zavřenýma očima v místech, kde se zrodily jeho sny. Ale na své sny by měl teď raději zapomenout. Svět je plný nových věcí, tak proč si stále přehrávat staré filmy. V kolika dalších by ještě našel pár nepodstatných drobností? To, co je podstatné, určitě teprve přijde. Ještě pořád tam ta holka trčí? Proč nejde? Je divná? Co je to, to podstatné? S otázkami se dostavil pocit trapnosti. Co není dnes, bude zítra, zbavil se ho rázně. Bota se odlepila od obrubníku. Dvacet koní je k neudržení.
Každý den plánoval, jak se tam s ní odpoledne — jen jako by náhodou — potká. Možná mají společného víc, než jen ten kousek cesty. Jenže odpoledne, dvacet koní a dvacet let. Prvních dvacet let člověk neví, co bude za půl minuty. A což teprve za půl dne?
Potkali se za půl roku. Na zábavě. Polka, panák. A ještě jednou totéž. Rozhodování umí být někdy tak snadné... Do půlnoci ji dostal tam, kam si představoval. Věděla snad, proč zrovna tohle místo? Kámen nešpiní záda kabátu tak, jako zeď. Kámen, který prý pomáhal očišťovat tělo i duši... Ale co s tělem plným bolesti a koho dnes zajímá nějaká duše? Leda tak ta v pneumatice motorky.
"Vědělas, že takové jako ty, sem dříve přivazovali za trest? Všem pro posměch. Některou dokonce..."
"A takové jako tebe snad ne?" skočila mu rázně do řeči. "Nejseš ty divnej? Tahat mě k ňákýmu pilíři..."
Rande na pranýři, honilo se hlavou jemu. Jak poetické místo. Jak by všechno mohlo být krásné... Párkrát se pak ještě minuli ve městě a po čase se přestali zdravit. V té rychlosti je to po hlavní jednodušší. Bez ní asi taky. Příště...
70' (tisíc malých bolestí)
Auta už na náměstí několik let nesměla, ale on sehnal přes známého povolení parkovat v centru. A zastavoval tam často; jako by mu najednou ten kousek zeleně chyběl. Nebo mu naopak začalo přebývat myšlenek na tu vcelku bezvýznamnou stavbu uprostřed. Jenže jít si jen tak sednou na lavičku, jak vídal dospívající mládež, na to si už víc než deset let připadal poněkud starý. A jako penzista? K tomu má ještě daleko. Ale jednou se dočká. Představoval si, jak tam pak každý den usedne s novinami a předstíraje, že čte, si bude představovat...
Projížděl tudy autem skoro denně. Historické centrum. Vyhlídková jízda. Jel pomalu. Dával si na čas. Historií se musí pomalu, aby se nosné pilíře dějin neotřásly v základech. Viděl, jak se na náměstí občas scházejí děti. Takové ty větší, které už si nemyslí, že jsou dětmi. Jestlipak někdo z nich ví... Co třeba támhleta? Ta by v některé z jeho představ mohla... Mohla by být mojí dcerou, zastyděl se za krátký myšlenkový úlet. Tedy mohla by, pokud by se jedna z jeho nepříliš frekventovaných milostných afér odehrála ve správné pětiletce.
Občas vozil z práce kolegyni. Rozvedená. A ne tak hezká, jako bývala tajemná dívka zpod pranýře. Často využívala jeho pomoc a velmi nepravidelně se stávalo, že se večer zdržel u ní doma. Snad proto jednoho letního dne ani nic nenamítala, když odbočili ze silnice k lesu. Ani pak, když zastavili. Procházeli pod hustými lískovými keři a ona začala o nějakých šatech. Vzpomněla si snad na Popelku a její oříšky? Jemu se vybavil název dalšího filmu a chvíli si s ním vduchu hrál.
"Tři pruty pro prdelku!" vypadla z něj najednou ta slaboduchá zkomolenina. "Který si vybereš jako první?"
"Co to meleš?" zarazila se.
"Kleknout!, ohnout a..." S trochu nuceným smíchem ulomil jeden výhonek, sloupl z něj listí a švihl jím do vzduchu. Chvíli se na ni díval, ale neříkal už nic. Snad doufal, že tím pohledem přenese některou ze svých tajných myšlenek do jejího podvědomí.
"Přeskočilo ti?"
Dál se na ni upřeně díval, ale neodpověděl.
"Co na mě tak koukáš? Jde z toho strach!"
"Z čeho máš strach?" promluvil konečně. "Jen jsem..."
"Z tebe!"
"...si představil, jak bys vybírala hrách z popela," doplnil honem, ale to už se otočila a rychlým krokem odcházela. Zůstal stát a sledoval ji pohledem. Vydal se za ní, teprve když minula zaparkované auto. Ohlédla se a zrychlila. K silnici téměř doklusala. Dojel ji a chvíli ji provázel se staženým okénkem. Nenastoupila.
Zdržel se v lese až do tmy. Chodil pěšinkami, pošvihávaje prutem, a myslel přitom na Lískovou Panenku, jejíž stín viděl za kdekterým keřem. Představoval si, jak v ní s každým švihnutím přibývá žáru.
Cestou domů zahlédl na náměstí rozjásanou skupinku mládeže. Rozcuchaná holka v popředí byla typem, na který se hned tak nezapomíná. Odhodila prázdnou láhev a ta se rozprskla na malé kousíčky. Zbytek hloučku se vydal rychlým krokem pryč. Uličnice. Zasloužila by... Napadlo ho, že z čistě výchovných důvodů by teď měl vystoupit a poručit jí, aby střepy posbírala. "Ještě tady a támhle," slyšel vduchu svůj hlas a představoval si, jak bude stát nad jejími sehnutými zády a ukazovat prutem. Jako macecha Popelce. "A do posledního kousíčku!"
Dotkl se prutu, ležícího na vedlejším sedadle a musel zastavit. Přísahal by, že ho zabrněla ruka. Jako by tím dotekem probudil utajované kouzlo. Ne, to raději ne, zalekl se vlastních představ. Musí se ho zbavit. Hned teď!, otevřel dveře... ale zase je zavřel. Kdybyste našli něco, co vás vzrušuje, zahodíte to?
Popelka si stojícího auta všimla a věnovala řidiči drzý pohled. Pak se otočila a zvolna odkráčela za ostatními. Ještě dlouho nemohl vymazat z paměti pohled na její záda. Nádherný závěr dne. Příště se může obejít i bez té trapné lesní předehry ve dvou.
80' (velo)
Sedl na kolo a jako každý den se rozjel od vrat chátrajícího domku. "Na všechno je čím dál míň času," utrousil pro sebe. Tenhle dojem ho poslední dobou stále více pronásledoval. Sehnal si kvůli tomu práci kousek od domu. Nebyla sice tak dobře placená, ale jen pět minut cesty...
"Potřebuju dofouknout duši," pokračoval v samomluvě, když uprostřed náměstí opřel kolo o lavičku, smontoval hustilku a připojil ji k ventilku. Párkrát stlačil píst, zkontroloval palcem tlak a ještě než uklidil šlahounek, máchnul jím takovým zvláštním pohybem, který k téhle činnoti tak nějak nepatřil. Jako by odháněl dotěrný hmyz, či zbavoval opletenou hadičku nečistot. Nebo snad stařecký tik?
Když znovu nasedal, cosi polohlasně zadrmolil. Znělo to jako: "...můžeš... udělat... dnes... zítra..."
Odpoledne, cestou zpátky, duši nedofukoval. Neměl k tomu potřebný klid. Na náměstí bylo plno lidí. Děti, běhající v parku, po něm zahlížely jako po zjevení. Namlouval si, že nikoho nevidí, ale tu v triku s holými zády přehlédnout nešlo. Kroutila se klukům na odiv a viditelně jí dělalo dobře jejich pokřikování. Tvářila se, že si jich nevšímá a bavila se s kamarádkou: "...včera jsem si koupila nové kraťky..."
Už se za ní ani nechtěl znovu ohlédnout, ale to slovo ho zaskočilo. Asi něco na sebe. S čím jiným by se asi tak mohla chlubit. Ještě jednou osahal očima, co že si to vlastně koupila. Za jeho mladých let by se holka v něčem takovém vůbec neodvážila vyjít ven. Nebo by jí táta... Dá se něčemu takovém u ještě říkat krátké kalhoty? Ale z druhé strany; na pohled to špatné není. Nejen na holá záda lze psát historii. Je milé, objevit po létech zase něco nového. Znovu se po ní ohlédl. Co z ní jednou vyroste... Dotkl se šlahounku. Snad pro jistotu; že jej někde nezapomněl. A co vyrostlo ze mě? pomyslel si když vracel ruku na řidítka. Raději se jich pevně přidržel. "Mít tak tolik odvahy, co ona..." vzdychnul pro sebe, když se rozjížděl.
90' (infanteria)
V zimě nejezdil a pak ho jedno jaro na kole dlouho nikdo nezahlédl. Z hlavní ulice ani z parčíku uprostřed náměstí nebylo dobře vidět na roh ulice. Na ten na dolním konci, kam občas dobelhal s novinami v kapse stařec s hůlkou. Ne, že by se mu dál do kopce nechtělo, jen už prostě nemohl. Chvíli postával s pohledem, upřeným nahoru do středu náměstí. Jako by se snažil dohlédnou někam, kam už jeho oči nedosáhly. "Snad se už taková aspoň narodila..." řekl tiše, než se otočil k odchodu. Hůlkou pak s něžnou opatrností švihl do vzduchu. Tak pomalu, že ani holubi nevzlétli.
Y2K' (černý pasažér)
Z dolního konce náměstí vyjela ráno černá dodávka. Těžko říct, jestli si jí vůbec někdo všimnul. Milenci, opírající se o kamenný sloup uprostřed parku, rozhodně ne. Dávala si na čas, když se kolem nich pomalu sunula starým městem. Historií se musí pomalu, aby se nosné pilíře dějin neotřásly v základech. Poslední pohled a záclonky s bílým křížem zmizely za rohem na horním konci náměstí.
Myrfburg, 1930-2005
Yrbach, červen 2005 a listopad 2007
xxx