Zamávala

Každopádně mám dojem, že přesnějším popisem balkonových stínů na sluncem zalitém kameni bych mohl trošičku přetlumočit svou tehdejší radost ze střízlivění. V první chvíli po probuzení, když mi slunce hřálo tváře a mou ospalou myslí prokmitla nejistá myšlenka, že se se mnou děje něco zvláštního, jsem se s tímto pocitem setkal vůbec poprvé a zrovna v tak intenzivní podobě, i když možná právě jeho novota měla za následek znásobenou sílu. Ležel jsem zády opřený o zeď domu pod balkonem, který jsem ovšem velice dobře znal, třebaže mi nebylo dáno spočinout na jeho podlaze, snad než toulavým pohledem zpoza plotu vždy, když jsem bez zastavení míjel tento dům a tajně upíral zraky do balkonového okna, tápavě kryt povislými větvemi mladé lípy, z jejíhož stínu jsem se neodvážil vykročit a vždy jsem tajně doufal, ač jsem si zároveň přál, že projdu nespatřen, aby byl mému trápení učiněn konec jednou pro vždy, což se nakonec vlastně stalo, i když docela jinak, než jak jsem si tolikrát pod lípou představoval.

Nyní nejen že nestojím za plotem, nýbrž ležím v zahradě a pozoruji stíny bloudící po kamenech skalky, navíc vím, že mé trápení skončilo a já se mohu zaobírat štěstím, které mě potkalo včera v noci. Oddaluji však záměrně chvíli, než se plně oddám nové, obohacené realitě, neboť chci o pár chvil prodloužit pocity mého starého já, asi jako milenec protahuje svlékání milenky, o které ví, že se mu oddá, a tím si chce zajistit dokonalejší vychutnání a možná i prodloužení výsledné slasti. Tak, jako odkrývá jednu vrstvu šatů za druhou, odkrývám i já, pohledem sleduje postupující stín, pocity střízlivění a těším se poznáváním nového, přesvědčen o tom, že uvidím věci krásné a velkolepé.

Spolu se vzrušujícím pocitem nepopsaného štěstí, však na povrch začíná vyplouvat hnus a špína skutečného neštěstí, jež mě potkalo a já si ho začínám uvědomovat teprve nyní, když svaly v těle příchází k sobě. Aniž bych před sebou v hlavě uviděl jasný obraz předmětu strachu, popadla mě panika a já se jako brouk převrácený na záda neohrabaně stavěl nejdříve na čtyři, později s vypětím sil na dvě nohy – zůstal jsem stát opřen zády o zeď. Hlava se mi točila a pocit střízlivění odplouval jako plachetnice hnán vichřicí za obzor, vzdaloval se a mizel jako kaňka klesající pod hladinu. Velice rychle mě naopak zaplavila nevolnost, která však po chvíli, vystřídána bolestí hlavy, zmizela beze stopy stejně jako střízlivění, a tak se dále pocity předháněly v síle a rychlosti jako osmiveslice poskočivší vždy, když se muži opřou do vesel. Ostatně nejsilnější pocit teprve čekal na své uvedení na jeviště za kulisami vědomí. Skutečnost, že se tento tak elementární pocit neprojevil dříve, si vysvětluji tím, že je svázán s konkrétní událostí, takže nás nepřepadá sám od sebe ve stavu polospánku, jako to dělají střízlivění nebo nevolnosti, strachy nebo pocity štěstí, nýbrž přichází s vědomím našich činů, jako i s událostmi předešlého večera, na které jsem se upamatoval až na druhý pokus, naneštěstí pro mě, neboť jsem tak dlouho a často v sobě tvořil obraz této zahrady s balkonem jako obraz čehosi snového, nedosažitelného a neproniknutelného, že mě napoprvé ani nemohlo napadnout, samozřejmě též proto, že jsem tomu nevěřil, že bych mohl fyzicky přijít až sem, na tuto půdu. Ve chvíli, kdy jsem uvěřil své fyzické přítomnosti v zahradě, mě zaplavila vlna hanby a studu a tyto pocity mě už neopustily.

Ještě nekolik chvil jsem váhal, než se můj mozek sám od sebe rozhodl, že bude nejlepší utéci, bez ohledu na to, jakým způsobem jsem se do zahrady pod balkon dostal a co jsem vlastně včera dělal. Došel jsem k jezírku na hranici stínu a ohlédl se k místu, kde jsem pravděpodobně strávil celou noc. Jako bych hleděl na vražednou zbraň, již jsem si zbaběle neprohlédl před činem, odkryl jsem závoj, který halil paměť v pohodlnou nevědomost, a uvědomil si rychle a bezpečně, že jsem se včera jednoduše opil a v zoufalství šplhal po zdi do prvního patra k balkonu, což se mi nakonec samozřejmě nepodařilo, nejen kvůli tomu, že jsem se před tím fyzicky omezil. K mému největšímu údivu jsem pocítil úlevu, zvláště při pohledu na krvavou skvrnu na bílé zdi a jakousi nechutnou skvrnu v trávě, úlevu, která je, asi jako šílenství od rozumu, oddělena jen tenkou hranicí od nekonečného zoufalství. Musel jsem se smát. Na ničem již nezáleželo. Kdyby mě roztrhali psi nebo mě zastřelil otec dívky, za níž jsem se tak odvážně šplhal, bylo by to to nejsprávnější, co by se v dané chvíli mohlo stát, asi jako když za každý svůj významnější čin očekáváme odměnu nebo trest. Já čekal trest. V této zahradě jsem skončil a bylo lhostejno jak. Když jsem tedy rozpoznal pohyb za záclonou balkonu, docela bez odporu jsem se oddal smutku, který vyrůstal klidně a rozvážně jako staletý dub z trapnosti a hanby a vlastně z pocitu nechtěně zmařené šance, v kterou, ač jsem si ji nepřipouštěl, jsem stále hloupě doufal. Přesto jsem v sobě našel dostatek drzosti, abych na minulý večer zapomněl a když dívka vystoupila zpoza záclony na balkon a rozhlédla se po zahradě, neboť bylo nádherné ráno a v takové ráno se vždy zálibně rozhlížela po zahradě, kdo jiný než já to mohl vědět lépe, usmál jsem se a zamával na ni, jako by bylo přirozené, že se nacházím v zahradě na opačné straně plotu, než jsem stával obvykle, jako bych byl zahradník nebo starý známý, který zrovna přišel na návštěvu, a ona mi zamávala na oplátku. Bylo to opravdu nádherné ráno.