Revolver

Tu cestu zná dobře. V noci jen patníky odráží světlo z reflektorů, jinak tma. Kolem jsou stromy. Řady stromů. Má je rád. Uklidňují ho. Občas tou cestou jede i vícekrát.

Jezdí pomalu. Nikdy nespěchá.

Pustí si Mozartovu Malou noční hudbu a jen se dívá kolem. V tuto dobu nejezdí moc aut. Je klid. I ten jelen leží na silnici klidně.

Jen zlehka zpomalí, pak zatroubí. Nezvedá se. Zastaví, ale motor běží dál. Jelen se dívá směrem k němu. Nehnutě a upřeně. Zatroubí.

Zajede ke krajnici, nechá zapnutá světla, vystoupí a zamíří k ležícímu tělu. Jako by ho jelen sledoval a čekal – hlavu má vztyčenou směrem k němu. Až když přistoupí blíže, všimne si, že je to dvanácterák. Ohromné paroží brání jelenovi položit hlavu.

Kolem je krev. Chce si jelena prohlédnout, ale o kus dál, v lese, spatří auto. Není zaparkované mezi stromy. Přední část auta objímá strom. Svítí si mobilem a hledá řidiče. Ten tiše chrčí sevřený konstrukcí. Muž si ho prohlíží.

Řidič zavře oči. Ví, že umírá, bojí se. Chrčí čím dál méně. Muž poodstoupí a zavolá záchranku. Z dáli je slyšet Allegro con spirito a tiché předení motoru.

„Dobrý večer, chtěl bych nahlásit nehodu nedaleko Černošic. Směrem na Dobřichovice.“ Pak chvíli mlčí. „Stopatnáct?“ Obrátí se na raněného a řekne „Pane?“ Znovu mlčí a nakonec řekne do telefonu. „Ne, nekomunikuje, ale ještě žije.“

„Nedostanu. Je zaklíněný.“

„Nevidím, že by krvácel, ale jsem přesvědčený, že krvácí. Je příliš zaklíněný.“

„Hlavou hýbal.“

„Počkám.“

„Dobrou noc.“

Zaslechne další chrčení. Jelen se probral; je na tom stejně jako řidič. Muž dojde k jelenovi, který se zoufale snaží pohnout. Dojde do auta pro sako. Je zima. Obleče se a vrátí se zpátky. Jelen se dívá na muže a bojí se. Ale bojí se muže, ne smrti. Muž vytáhne malý revolver a střelí jelena do hlavy.

Za pár minut přijede záchranka. Snaží se dostat k řidiči, ale ten je příliš zaklíněný. Záchranáři stojí u auta a opakují „To bude v pořádku,“

 „Můžete hýbat hlavou?“

„Nemějte strach.“

„Kde krvácíte?“

„To bude dobrý.“

...

Řidič neodpovídá, má zavřené oči a chrčí.

Přijede policie. Podívají se do auta, prohodí pár slov se zdravotníky a jdou k muži, který se opírá o své auto a poslouchá Mozarta.

„Zemře,“ říká muž a oba policisté kývají hlavou, jako by se jich ptal.

„Viděl jste nehodu?“

„Ne. Ale nejspíš narazil do jelena a sjel z cesty,“ neříká policistům nic, co by nevěděli. „Zastřelil jsem ho.“ Když se na sebe policisté vyděšeně podívají, muž dodá: „Toho jelena. Zastřelil jsem ho.“ Policisté si viditelně oddechnou. Nemusí papírovat.

„Udělal jste dobře!“ Mrkne policista na muže, jako by řidiče pomstil.

„Mám vám tu zbraň ukázat?“ zeptá se muž.

„Ne, nemusíte…“

Je slyšet Andante grazioso, které se mísí s policejním rádiem.

Přijíždějí hasiči. Vytáhnou hydraulické kleště a snaží se řidiče zachránit. To všechno za zvuků hudby. Muž se zasní a podívá směrem ke svému rádiu. Rád by zesílil zvuk.

Za patnáct minut vytáhnou řidiče z auta. Přestože z něho stříká krev, je mrtvý. Policisté se vrátí k muži. Jeden se snaží kapesníčkem dostat z rukávu červenou skvrnu. „Musíme sepsat protokol.“

Muž neodpoví hned. Finale Presto je téměř u konce.

„Samozřejmě,“ řekne, když dozní poslední tón, a mile se usměje. 

Cestou domů neposlouchá žádnou hudbu. Přesto má stále ten samý slastný výraz, jako když se projížděl svou oblíbenou cestou za zvuků Mozarta. Revolver leží na místě spolujezdce. Podívá se na něj a utře mu malou šmouhu na hlavni kapesníkem ze svého saka. Slunce pomalu vychází, ale ještě stále je tma. Nasadí si sluneční brýle a zaparkuje u svého domu.

Utře si o rohožku podrážky a odemkne. Sedne si na botník a kontroluje, zda nemá na botách krev. Chvíli se prohlíží v zrcadle. Pak přejde do kuchyně, tiše za sebou zavírá dveře, aby nikoho nevzbudil. Na stole leží vzkaz i s perem. „V ledničce je lečo, jestli chceš ohřej si ho. Líbám“ Muž větu opraví a zamíří do ložnice.

Namíří revolver na postel a několikrát stiskne spoušť.