Zákusek v kavárně Slávia

Jan Syrový se táhnul ranní ulicí jako kulhavý kojot. Bylo těsně po rozbřesku a vzduch byl tak moc čistej, až se ptáci zalykali. Jan byl pěkně zřízenej z jedný bitky. Šaty měl na sobě dorvaný a špinavý od trávy a krve. Byl potlučenej na kolenou a špatně se mu šlo. Naběh do tý akce, plnej šílený odvahy a nepovolil, dokud věděl, kde je chodník a kde nebe. „Já jedu do posledního náboje, rozumíš?!“, stále opakoval. Jenže pro chlápka, co mu bude čtyřicet a nemá nic, než pořádnej bágl smutku, je zlý, když ho sejme mlaďák podle manuálu z časopisu Bravo a donutí ho čuchat k jeho funglovým botkám. Jan byl ztroskonec a už nic k tomu. Ani náznak romantiky.

Vzdálená tramvaj se rozdrnčela. A byl to důvěrný tón města, jakým pro venkovany asi musí být zvuk cirkulárky. Několik lidí se v blízkých domech tím zvukem roztřáslo. Pondělní ráno se pro pracující šířilo městem jako epidemie, jako špatná zpráva, velice rychle. Bylo šestého třetí, osum a půl stupně nad nulou, bio tři, teda vysoká zátěž. A ptáci řvali, ale ten řev byl jednolitej a trvalej a v Janově hlavě už zakořenil, takže ho nevnímal. V lebce mu hučelo. Děsivá melodie ticha.

A do toho ta tramvaj. Ten drnkot, kterej měl jako dítě rád. Signalizoval vzruch, skoro karneval, když se ten kolos přiblížil a rozhoupal zem. A on se držel matky za ruku a cítil, jak mu ji drtí, když narychlo přebíhali cestu a nastoupili dovnitř, kde naproti nim seděl pán s velikým černým psem a všichni si drželi nohy pěkně pod sebou, měli respekt k tomu psovi, co se rozhlížel kolem a slabě vrčel. A ten vlčák se Janovi líbil a chtěl být jako ON.

Přistoupil ke vchodovým dveřím (ne moc hezkej, trochu zakrslej, celej hybridní, patnáct zubů, srostlé ušní lalůčky. Majitel gigantického penisu, ovšem.) a kopnutím je otevřel. Vystoupal do čtvrtého patra a vsunul klíč do zámku. Ten trotl Vladimír zas nechal klíče zevnitř. Kolikrát mu to doboha říkal. Z toho krimu má fakt vyhrabáno, taky je paranoidní, teď dokonce prohlásil, že je básník!

Vladimír byl skutečně básník. Víc mu ovšem sedělo, když veršoval svým životem, svým stylem, tou vášní, se kterou dělal věci. Než by si to rozdal s psacím strojem tváří v tvář. Lepší bylo, když vyskočil na stůl a vysekl z hlavy jedno plamenný hospodský haiku. To pak ta banda zakrnělců, neschopnejch a žalostnej ožralů ztichla a civěla. A kolem, jak se říká, prošel anděl. A když to přešlo, tak se chlapi zas napili a polili si přitom svý trika.

Za dveřmi byl klid. Vladimír spal. Jan začal tlouct pěstma. Trvalo osum minut, než se z chodby ozval šramot. Potom několik nasrozumitelnejch slov.

„Dělej sakra!“

„Jasně, hned…“

Dveře se pomalu otevřely a v nich stál velikej chlap s vyděšenýma, kocovinovýma očima, s kůží pomačkanou na tváři a hrudi.

„To jseš TY Jene?“ mumlal Vladimír

„A kdo by to měl jako kurva bejt?!“

„Nevím, hele, myslel jsem si, že se vrací.“

„A kdo, kdo by se měl vracet, Vladimíre?!“

„Ta kočka, myslel jsem…ty vole, já fakt nevím, nebo se mit o jenom zdálo?“

Jan odstrčil Vladimíra z cesty a prošel chodbou do kuchyně. Tam se posadil a vytáhl cigarety. Jednu si zápálil a čuměl otevřenýma dveřma do místnosti, kterou neobývali. Bývala tu gynekologická ordinace a ten doktor si dosud neodvezl všechny svoje věci. Uprostřed pokoje stálo gynekologické lehátko. V rohu skříň. A v ní dva bílý pláště. Postel byla ukotvená k podlaze šrouby. Na stěně visely obrázky ženských genitálií. Jemný zápach PVC:

Praxe tomu doktůrkovi skončila před čtvrt rokem, šel do důchodu úplně vysátej. V tváři jako by skoro nezestárnul, ale duševně byl na dně. Celoživotně strkal nos, kam nemá. Každým dnem nemilosrdně demaskoval tajemno v ženských kalhotkách, profesionál samozřejmě. A kouřil čtyřicet denně, už se mu nepostavil a s trochou nadsázky, mohl být jeden z těch obrázků na stěně jeho portrétem.

A teď tu byli ONI. Dva, celkem mimo chlápci, neurčitého věku, věčně nadržení, hubení jako lunti a pološílení.

Vešli velikýma dveřma kavárny Slavie. Vedl ji cudně před s sebou, svíraje její bok, jako by jí pomáhal v chůzi. A cítil v prstech ladnou mechaniku jejích pohybů. Celé kyčle, to soustrojí, ho fascinovalo a dráždilo. Žena, která ovládá svou chůzi a činí z ní zázrak.

Vešli.

Byli v tom ránu strašně rozjitřený. Přecitlivělí a čistí. Probděli noc. Měli tu zkušenost v sobě a teď mhouřili oči před ostrým ranním sluncem. Vypadali jako párek zrovna vylíhlých mláďat, dosud poloslepých a lehce zranitelných…

Prošli rychle středem kavárny a usadili se v nejzasším rohu, aniž by pohlédli do jediné tváře. Leonardo si okamžitě zapálil.

„Tady je to myslím dobrý…líbí se ti tohle místo, Olgo?“

Pokývala hlavou. Mléčně zrzavé vlasy jí zažhnuly. Snad se trochu usmála. Slunce se jí usadilo za zátylkem a on jí tak téměř neviděl do tváře. Věděla, proč je na ní tak milý, proč se tak stará, oba to věděli. Jinak býval víc suverénní, jako by jí vláčel za sebou. A taky ji někdy slovně ponižoval. Ovšem teď jí kladl tyhle dojemný otázky.

Dívala se na něj, jak mu kolem dlouhých vlasů poletují zrnka prachu, když otočí hlavou, aby přivolal číšníka. Milovala na něm všechno, dokonce způsob, jakým strnul, když se zamyslel a zapomněl na NI a znehybněl jako leguán, s tím jeho tragickým výrazem. A ona se přesto děsila těch myšlenek a zapalovala si cigaretu v tom ránu, po krátké noci, po souloži uprostřed karnevalu, kdy se neudržel a pustil do ní svůj výkřik.

Vladimír mezitím dorazil do kuchyně v plné zbroji. Stál tam, uprostřed na podlaze, kterou jaktěživo neuklidili. Bosý nohy, obalený neřádstvem a mastným prachem. Na palci levé nohy měl dokonce nalíplýho vajgla. Stál tam s bokem vytrčeným jako nějaká nasraná ženuška a říkal: „Kde si to proboha byl Jene! A jak to VYPADÁŠ? Vystydla ti polévka v troubě! Och, miláčku, my žádnou troubu nemáme!“. Vladimír se, za hlasitého Janova řehotu, plazil po lince a pak se zlomil a začal se taky smát. Takhle se spolu bavili. Ale byl to trpký humor. Za dobrou ženskou, nebo trošičku sexu, by dali nevím co…

Jan občas schrastil nějaký prachy v pokru, jak říkal (skutečnost byla taková, že ho nadále vydržovala babička s mámou) a Vladimír, čas od času, sejmul něžným záhlavcem nějakou stařenu po dvanáctým. Jednou dokonce dostal i Janovu babičku. Ten měsíc nedostal Honzík žádnou almužnu. Ale z těch Vladimírových peněz krásně nějakej čas vyžili.

„Cos to mlel vo tom snu, negře?“

„Byla tam hochu, z masa a krve, nádherná kočka a svlékala si tmavé punčochy, pomalu, jak by loupala banán, ač jsme jí prosili, ať to ndělá, ať si je nechá na sobě. A všechno bylo bílý, vole a my dva tak hnusný, nebezpečný---. Něco jsme tam posrali, Jane, nevím co, ale…viděl jsti Ztracenou silnici?“

„Ne, vole, neviděl!“, ječel Jan, docela hotovej z Vladimírova vyprávění (neurčitý pocit hrůzy mu tekl po zátylku).

„Tak na to zapomeň.“, zavřel to Vladimír. A tvářil se jako člověk, kterej toho ví hrozně moc, až tolik, že ho to všechno sere, a tak to všechno posere, na všech frontách a dá se do románu, nebo namaluje obraz, cokoliv, co mu pomůže vysvětlit si tenhle zatracenej život.

„Tak já tam teďka skočím, ať to je z krku…sakra, to jsou hnusnosti…muset s tím chlápkem jednat, doufám, že se mi nepokusí podat ruku. Jsem teda hnedka zpět, jo miláčku?“

„Na, vem si aspoň dvě cigarety na cestu.“ Otevřela mu krabičku Galoásek. Dívala se na něho, jak si je strká do kapsičky u košile. „Tak ahoj Leo!“ „Tak ahoj kotě!“

V momentu, kdy Leonardo vyšel na ulici, přistoupil k Olze číšník. „Dobrý den slečno, co vám můžu nabídnout?“, zeptal se a nepokrytě jí přitom hleděl na prsa, celou ji hltal a nasával.  „Jaké máte zákusky prosím?“ Číšník, celej zblbělej, nakrabatil své čelíčko a řekl: „Tak, máme banánek s polevou, větrníka, rakvičky, indiánka, taky poháry, kdyby jste…“ „Ne, děkuji, dala bych si jeden ten věneček a rakvičku se šlehačkou, prosím.“ „Dobře, ano…“ Radši si to zapsal. Byl to  učeň na praxi. Koukala mu na zadek, když se vzdaloval.

Olga byla velice čistotná kočička. Byla zvyklá koupat se i dvakrát denně. Měla ráda ten pocit očisty, ale nebyla to vymydlená snobka, byl to pro ní vždy akt, téměř duchovní. Jako koupel v řece Ganga. Teď se ovšem nekoupala už třetí den (Leo neměl sprchu) a jemné vlásky se jí zacuchaly a z těla jí stoupal pach, který neznala. Něco neřestného na tom, něco nečistého, co nosila v sobě a bylo to Leovo.

Rozhodla se, že se půjde vyčůrat, než jí to přinesou. Vstala. Moc rychle. Hlava se jí zatočila. Chytila se vyviklaného stolku a málem upadla. Pak zvedla hlavu a zírala na obraz pijáka absinthu. Nebyl ani hezký, ani ošklivý, byl naprosto přesný. Ve své bezmocnosti cítila na sobě někoho lepkavé oči. Potom to přešlo, krev se jí rozproudila a ona se pustila stolku. Byla velice stydlivá, celá z tý akce zrudla. Rychle zamířila k toaletám. A jak šla, ruce jí bezvládně plandaly kdesi kolem zadku, aby zakryla část svého zázraku. Zároveň, jako by její chůze ztratila pružnost, kterou měla, když jí Leo vedl.

Sešla po mramorových schodech do suterénu a octla se v půlkruhové místnosti plné velikých zrcadel. Prošla kolem nich, snad poprvé nevšímavě. Darovala si jediný periferní pohled, jako by zadním okem, aby se viděla, jak hrozně je rozbitá. Když byla uvnitř, vytáhla si šaty k bokům, stáhla si kalhotky a sedla si na prkýnko. Pak začala čůrat a přemýšlela, co si to ten Leo vlastně dovolil. Takhle to do ní pustit! Jakoby se nechumelilo a zároveň tak přirozeně a vítězně, jako by byli k sakru manželé. Jsou třetí den spolu, z toho dva nešel Leonardo do práce (alespoň něco) a teď tam musel s výpovědí. Při pohledu na svý kalhotky se málem rozplakala. Ach, Leo, broučku, přijď už prosím tě, nebo vyvedu nějakou hloupost.

Zazvonilo to v tom tichu. Dlouze a naléhavě. Vladimír a Jan strnuli. Zřetelně sem teď doléhal zvuk z ulice. Tramvaj se rozdrnčela docela blízko. Vystrašeně naslouchali. Nájem neplatili měsíce a nájemce se báli jako čerti kříže. Taky to mohl být pošťák s dopisem s hnědým pruhem, vymahač, exekutor?

Crrrrrrrrrrrrrrrrr. Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!?

Jan už to nevydržel a pohnul se ke dveřím. Koukl se kukátkem. Chodba byla prázdná. „NIKDO tady není, Vladimíre!“ „To bude dole, někdo, kdo neví, že jdou ty dveře vykopnout!“ Jan zmáčknul tlačítko na mluvítku. „No, prosím?“ Trochu to zachrčelo, pak se sluchátkem vevalila do jeho ucha drnčící tramvaj. Bylo to tak překvapivě blízko, tak strašlivě psychologicky nahlas, že Janovi vypadlo sluchátko z ruky. Znovu ho popadl a poslouchal.

Vysoký dívčí hlásek: „Haló, prosím vás, pane doktore, tady je Olga Syvá, mohu jít prosím nahoru, něco bych od vás nutně potřebovala! Haló, doktore, slyšíte mě, doktore?!“.

Jan se uchechtl ďábelsky, mimo sluchátko a zatvářil se jako milius. Potom to sluchátko zakryl a zavolal do kuchyně: „Hej, Vladimíre, skoč do skříně pro ty bílý pláště! “

A velikej černej metafyzickej vlčák se přiblížil a rozevřel nad nima svůj chřtán jako peklo...  vzdálená tramvaj se rozdrnčela...